Brigitte Aubertová

Brigitte Aubertová

Vražedný seznam

První den – čtvrtek 8. března

Z kávy se kouřilo v tom šedivém svítání. Seděl jsem v temné kuchyni s šálkem v ruce. Špatně jsem po probuzení snášel ostré elektrické světlo a pohyboval jsem se raději v pološeru. Naproti, sto metrů ode mne, se rozsvítilo v kuchyni Brundelových. Za čtyři roky, co tu žiju, jsem s nimi prohodil pár slov jen dvakrát. Ne proto, že bych k nim cítil nějakou averzi, ale protože je lepší stýkat se se sousedy co nejméně.

Podíval jsem se na hodinky: sedm hodin. Měl jsem zpoždění. Kdybych toho rána věděl, co se stane, tolik bych nespěchal! A možná bych udělal cokoli, abych tenhle den neprožil… Ale bohužel! Navzdory tomu, co se píše o všudypřítomnosti paranormálních sil, neměl jsem vůbec žádnou předtuchu, nezažil jsem žádný projev telepatie. A tak jsem zamířil vstříc svému osudu v dokonalé nevědomosti.

Ve dveřích se objevila rozespalá Martha. Pramínek černých vlasů jí sklouzl mezi tmavé oči. Usmála se na mě a zimomřivě si přitáhla červený hedvábný župan k nahému bílému tělu. Podal jsem jí šálek kávy. Napila se a zamyšleně na mě upřela velké černé oči. Po probuzení mi Martha připadala jako protahující se kočka. Potlačila zívnutí. Najednou si vzpomněla, co mi chtěla říct, a luskla prsty:

„Georgesi, nezapomeň se cestou domů zastavit v čistírně.“

Přikývl jsem, dopil kávu a zvedl se. Martha ke mně vztáhla ruce. Sklonil jsem se k ní a políbil ji na krk do míst, kde tak krásně voněla, na šíji hned za uchem. Zašeptal jsem:

„Na shledanou večer. Buď hodná.“

Povzdechla si:

„Neboj se, musím zajít k matce.“

Marthina matka je invalidní. Bydlí padesát kilometrů od nás v malém domku, který tvrdohlavě odmítá opustit. Když nejsem doma, jezdí Martha často k matce, aby jí nakoupila a dělala jí společnost. Skutečná Červená Karkulka! Martha byla vždycky trochu zvláštní. Neznám žádné její přátele. Vypadá to, že jí stačí svět vyplněný uměním, hudbou, četbou a mou osobou. Hleděla na mě, jak si zapínám dvouřadové sako z hnědého tvídu a upravuji hedvábnou košili v barvě mědi a kašmírovou kravatu s decentním vzorkem, a usmála se:

„To se tak parádíš kvůli své sekretářce?“

„Mám důležitou schůzku.“

„To vidím…“

Tvářila se pochybovačně a uštěpačně. Odolal jsem touze vzít ji do náručí, čímž bych se definitivně opozdil, poslal jsem jí vzdušný polibek a vyšel do chladného jitra.

Dálkovým ovládáním jsem otevřel vrata od garáže a rychle jsem nasedl do tmavomodré lancie. Bylo chladno, a tak jsem hned pustil topení naplno. Přední sklo i chodníky byly pokryté jinovatkou.

Bydleli jsme nedaleko Ženevy, na obzvlášť lukrativním místě uprostřed rozsáhlých lesů. Prostorné vily budily dojem nezávislosti a každá měla soukromý bazén, nyní zakrytý plachtou. Martha ráda plavala. Jinak měla ze sportu hrůzu a nikdy mě nedoprovázela, když jsem se vydával na túru nebo sjížděl řeku na kajaku.

Topení jako obvykle páchlo trochu nepříjemně po spálenině, ale zápach se rychle vytratil. Z křoví s křikem vzlétla straka. Stiskl jsem tlačítko elektronického ovládání, stáhl o několik centimetrů okénko a zhluboka vdechoval vlhký ranní vzduch vonící lesem.

Zamířil jsem k dálnici a záhy na ni najel. Brzy poté se objevil ukazatel výjezdu číslo 22. Právě tam se nacházelo sídlo společnosti SELMCO, pro kterou jsem měl pracovat. Velká krychle s nápisem „dovoz-vývoz“, kde jsem „zastával“ funkci mezinárodního poradce, Z toho plynula nutnost častých služebních cest a nemožná pracovní doba. Alespoň to si myslela Martha a rovněž těch pár našich známých. Měl jsem téměř autentický průkaz v plastovém obalu se svou fotografií a identifikačním číslem. A Martha měla telefonní číslo, kde mě v případě potřeby mohla zastihnout. Na něm seděla placená žena, která stereotypně odpovídala, že nejsem přítomen nebo jsem na poradě, a zaznamenávala vzkazy. Nikdy jsem neopomněl si vzkazy vyzvednout, než jsem se vrátil domů.

Klidně jsem minul výjezd 22 a o pět set metrů dál jsem odbočil k letišti. Bylo 7 hodin 29 minut. Měl jsem zpoždění. Zapnul jsem blinkr a odbočil na parkoviště číslo 2, vyhrazené pro vozidla parkující zde maximálně dvacet čtyři hodin. Vzal jsem si kufřík a zamířil k odbavení. Zaměstnankyně právě líčila sousedce u odbavovacího pultu své včerejší rande, mechanicky se na mě usmála, letmo zkontrolovala mou letenku a podala mi palubní lístek.

O patnáct minut později už jsem se vznášel nad Ženevou a mířil do Bruselu.

Letadlo přistálo v 9 hodin 4 minuty. Po absolvování celních formalit omezených na minimum jsem nastoupil do metra a přesně v 9 hodin 55 minut jsem vystoupil na bruselském hlavním nádraží. Zamířil jsem na toaletu. Vešel jsem dovnitř a rychle se rozhlédl. Max už tu byl, spatřil jsem jeho boty pod třetími dveřmi. Měli jsme se tu setkat v 10 hodin, a bylo právě deset. Zavřel jsem se do kabiny sousedící s Maxovou, podstrčil jsem svůj kufřík pod dělicí přepážkou a on mi ho vyměnil za jiný. Otevřel jsem ho a nedokázal se ubránit úsměvu, než jsem se kompletně převlékl. Má nová garderoba – umaštěné tričko, roztrhané sako, bílá paruka, vlněná čepice a igelitová taška plná různých krámů včetně litříku červeného vína – zcela změnila můj vzhled. Natřel jsem si tvář a ruce mastnou špínou, nalepil si pod nos mohutný knír a nasadil černé brýle. Jakmile jsem byl hotov, rozložil jsem bílou hůlku, třikrát j zaklepal o dlaždice jako na divadle a vrátil kufřík Maxovi. Slyšel jsem, jak se dveře otevřely, a pak se ozvaly jeho kroky. Počkal jsem, až dozněly, a potom jsem také odešel. Mé šaty páchly vínem a jeden dobře oblečený chlápek se ode mne s výrazem odporu odtáhl.

V 10 hodin 35 minut jsem takto vymóděný vyšel na Grand-Place. Okamžitě jsem zmerčil vytáhlou klátivou postavu Phila v jeho plandavých hadrech, který vyluzoval na své harmonice jakýsi valčík, což kolemjdoucím trhalo uši. Šátral jsem před sebou bílou holí a nejistým krokem zamířil k němu. Zavolal na mě veselým hlasem profesionálního opilce. Vyměnili jsme spolu několik slov a poté Phil odešel, přičemž stále hrál na svůj nástroj. Nemohl zůstat na místě víc než půl hodiny, jinak by ho policajti vyhnali. Nechal mi psa. Křížence německého ovčáka s plandavýma ušima a postrojem, jak se na slepeckého psa sluší. Usadil jsem se naproti špinavému průčelí, položil vedle sebe tácek a přes tmavá skla brýlí jsem pozoroval banku.

Evropské konsorcium bank celé zářilo, na černých skleněných dveřích svítila zlatá písmena. Už čtyři dny jsme budovu bedlivě pozorovali. Zůstanu tu zhruba do čtyř a pak mě přijde vystřídat Benny převlečený za diplomata vychutnávajícího oblíbený čaj v jedné z četných hospůdek, jež lemují náměstí.

Vzpomněl jsem si na Marthu, která věří, že jsem zabrán do hory spisů. Ale já jsem si nikdy nedokázal vydělávat jinak. Vlastně od chvíle, kdy jsem opustil armádu, jsem myslel jen na jediné: jak se zdokonalit v jemném a přesném umění loupeže. Považoval jsem se za jakéhosi hodináře, nadaného nikoli k opravování, ale k ničení hodinových strojků. Necítil jsem žádnou vinu. Koneckonců banky jsou pojištěné a já jsem si říkal, že já a pojišťovny děláme vlastně skoro totéž. Navíc jsme s Marthou vedli příjemný život v přepychu, a i když jsem nevydělával o moc víc, než kdybych opravdu pracoval v SELMCO, mnohem víc jsem se bavil.

Byl studený den, po modré obloze táhly velké mraky hnané ostrým, rezavým větrem. Ale aspoň nepršelo. Půjde-li všechno dobře, budu mít zítra ve 13 hodin 10 minut v kapse 250 000 belgických franků. Svůj podíl. Pečlivě jsem vybalil sendvič se salámem a zakousl se do něj. Na náměstí hlídkoval policajt, ale věnoval mi jen roztržitý pohled. Bloumalo tu pár desítek turistů s nosem zabořeným v průvodci či s kamerou u oka, a on pozoroval hlavně triky bandy malých Jugoslávců s hbitýma rukama, kteří se proplétali davem.

Den ubíhal pomalu. Měl jsem křeč v celém těle a byl jsem promrzlý. Ale díky našemu systému sledování nám neunikl žádný příchod ani odchod a mohli bychom zpaměti odříkat rozvrh každého zaměstnance a strážného v bance. Nějaká světlovlasá dáma v kožichu upustila na tácek minci. Poděkoval jsem jí prudkým pohybem hlavy. Skrytý za tmavými brýlemi jsem pohlédl na hodiny na radnici. Ukazovaly 15 hodin 45 minut, brzy budu končit.

Nenápadně jsem se protáhl. Uchopil jsem hůl. Adolf vstal a začal vrtět ocasem. Poplácal jsem ho po zádech. Důkladně se protáhl a pak mi olízl ruku. Adolf byl hodné psisko. Patřil jednomu starému rakouskému slepci obdařenému smyslem pro humor, který uprchl ze své země v roce 1937 a čtyřicet let se potloukal po celé Evropě, než zakotvil v Bruselu. Podílel se tu na několika drobných čachrech a při nich se seznámil s Maxem. Emile, ten staroch, věnoval Maxovi zmíněného psa. Ostatně, stejně by ho už neměl dlouho, protože o dva dny později ho skupina podnapilých skinheadů připomínajících esesáky, před nimiž kdysi dávno utíkal, upálila zaživa. Poryv studeného větru mě vytrhl z myšlenek.

„Vydrž ještě pět minut,“ zašeptal jsem Adolfovi, a ten zavrčel. Podal jsem mu zbytek sendviče a on ho zhltl na jediné polknutí. V té chvíli vyšel z banky mohutný chlapík, v ruce držel tlustý svazek bankovek a snažil se je nacpat do peněženky. Prudký poryv větru mu jednu rozpustile vytrhl z ruky a hnal ji po chodníku. Chlápek vyrazil za ní a já jsem měl co dělat, abych se nezačal smát jeho neobratné snaze zmocnit se bankovky. Ta přistála u mých nohou, jenže já ji nemohl vidět, a tak jsem se ani nehnul. Byla to stodolarová bankovka. Chlap mi chtěl říct něco urážlivého, ale pak si všiml mých brýlí a hole, a zmlkl. Shýbl se pro bankovku, kterou však v tu chvíli další poryv větru nadzvedl, odvál ji na protější chodník a položil ji najeden ze stolů ve velké hospodě na rohu.

Koutkem oka jsem pobaveně sledoval její dráhu. Bankovka lehce přistála těsně vedle jakéhosi páru. Žena byla ke mně otočena zády. Muž, který seděl proti ní a jemuž jsem viděl do tváře, měl světlé, nakrátko ostříhané a pečlivě učesané vlasy, prasečí tvář s krátkým a plochým nosem, světlé oči a světlý, na milimetr přesně zastřižený knírek. Prostě typ zaměstnance ambasády, který by chtěl být generálem v armádě. Z ženy jsem viděl jen zrzavé vlasy, tmavý kostým a pěstěnou ruku svírající šálek. Chlap pil pivo, žena kávu. Oblečeni byli do šatů „značkové konfekce“, které představovaly uniformu takzvané middle class, a můj vnitřní počítač je okamžitě zařadil: dva střední kádry na výletu v Bruselu. Zaznamenal jsem tyto podrobnosti, aniž bych jim opravdu věnoval pozornost, ze zvyku. Phil mi vždycky říkal, že jsem měl být policajtem. Možná proto jsem si okamžitě uvědomil, že něco není
v pořádku. Žádný z nich, ani muž, ani žena, nevěnoval bankovce sebemenší pozornost. A přitom nevypadali, že si stodolarovkami zapalují cigaretu.

Tlustému chlápkovi se konečně podařilo přejít ulici. Vrhl se přímo k jejich stolu a popadl tlustou rukou podobnou jelitu svou vzácnou bankovku. Žena se otočila a potřásla rusými vlasy. Usmála se na něj mechanicky, vůbec ho nevnímala. A mně se zastavilo srdce.

Byla to Martha! Byla to Martha, tam, deset metrů ode mne, Martha, která položila ruku na paži svého společníka, něco mu řekla a vstala. Málem jsem vyskočil, ale včas jsem si vzpomněl, že mám být slepý a že nemůžu zničit dva měsíce příprav kvůli pouhé podobě. Ale to nebyla podoba, to byla Martha, její mandlové oči, její ústa s plnými rty, její štíhlé boky, její kyprá ňadra, Martha v přísném kostýmu, který jsem neznal, Martha s ohnivě rudými vlasy, jež se nakláněla k neznámému a líbala ho na rty.

Celý zkoprnělý jsem očima sledoval vzdalující se dvojici, zažitá pravidla bezpečnosti mi připomněla, že nesmím otočit hlavu, a do mého zorného pole se dostala elegantní postava Bennyho, sedícího rovně nad šálkem čaje a zdánlivě ponořeného do Timesů. Benny! Musel jsem odejít. Vstal jsem, nohy se mi podlamovaly šokem, a chňapl jsem po Adolfově postroji. Ten okamžitě vyrazil směrem k nádraží. Měl jsem nečekané štěstí, dvojice kráčela zhruba deset metrů přede mnou. Marthina dvojnice se zastavila před výkladní skříní klenotnictví. Muž jí pošeptal něco do ucha a oba se zasmáli. Pak ještě tlumeně dodal cosi v jazyce, který jsem identifikoval jako němčinu.

Dva mladíci s holými hlavami do mě hrubě vrazili, ale já se musel držet své role a nemohl jsem jim to vrátit. Se smíchem šli dál. „Martha“ se otočila. Její pohled po mně sklouzl, aniž to u ní vyvolalo jakoukoli odezvu. Málem jsem vykřikl, ale pak jsem si vzpomněl na svůj převlek: prostě mě nepoznala. Vrátila se ke svému společníkovi, který ji k sobě přitiskl. Obrázek Marthy v náručí toho muže byl tak nesnesitelný, že se mi dělalo až fyzicky špatně. A náhle se vydali opačným směrem, než jsem měl namířeno já. Nohy okamžitě nakročily směrem k nim, a musel jsem vyvinout obrovské úsilí, abych za nimi nevyrazil. Nemohl jsem Maxe nechat čekat na nádraží. Nemohl jsem zkazit náš plán kvůli halucinaci. Protože šlo určitě o omyl. O sice neuvěřitelnou, nicméně pouhou náhodu.

Na nádraží jsem dorazil úplně zpitomělý a automaticky jsem zamířil na toalety. Max už tam byl. Znovu jsme zahráli naši scénku a já měl brzy zase na sobě svůj elegantní tvídový oblek a na nohou polobotky. Nakonec jsem si očistil obličej a ruce jedním z těch malých parfémovaných ubrousků, které teď najdete všude. Max mi pod přepážkou podstrčil můj kufřík. Vyndal jsem cestovní pas a zastrčil ho do zadní kapsy. Adolf zavyl. Už toho i on měl po krk. Sundal jsem mu postroj a nasadil mu elegantní kožený obojek, postroj jsem dal do kufříku a ten jsem vrátil Maxovi. Slyšel jsem ho, jak odchází spolu se psem. Počítal jsem do pěti a vyšel také.

Byl tu jen jeden chlap v modrém baloňáku, který právě močil. Neotočil se, plně zaujat pozorováním bílých kachlíků. Zrcadlo nad umyvadlem mi ukázalo můj obrázek: urostlý byznysmen s hustými, černými, nakrátko ostříhanými vlasy, s mužnou, ale pošramocenou tváří (památka na box), v jehož hluboko zapadlých černých očích byl jakýsi strach. Zhluboka jsem se nadechl, abych zase získal sebekontrolu, a potom jsem odešel.

Spěšně jsem nastoupil do rychlodráhy jedoucí na letiště. Max mi dal letenku do cestovního pasu, a zatímco jsem ji předkládal ke kontrole, nemohl jsem se ubránit myšlence na ten neuvěřitelný obrázek. Martha v Bruselu, v náručí jiného muže… Copak jsem se zbláznil?

Letadlo mělo dvacet minut zpoždění kvůli mlze. Podíval jsem se na hodinky. Ukazovaly 17 hodin 2 minuty. Dobrá, měl jsem ještě čas zavolat. Musel jsem mít jasno. Zamířil jsem k jedné z volných telefonních budek, zhluboka se nadechl a vytočil číslo Marthiny matky. Telefon zazvonil jednou. Podruhé. Potřetí. Počtvrté. Rozbušilo se mi srdce. Náhle někdo zvedl sluchátko.

„Haló?“

Byla to Martha. Takže jsem se zbláznil. Beze slova jsem zavěsil. Potřeboval jsem se něčeho napít, úplně mi vyschlo v krku. Dal jsem si velké pivo a zapálil si cigaretu. Chutnala jako seno. Zamáčkl jsem ji v červeném umělohmotném popelníku. Nesměl jsem se rozptylovat touto shodou okolností. Zítra je den D. Musím být klidný, naprosto klidný. Provedl jsem několik uvolňovacích dechových cvičení. Díky těmto cvikům a pivu jsem se pomalu začal cítit lépe.

Během letu se mi podařilo usnout. Vždycky jsem dokázal usnout, když jsem čelil nějakému neodbytnému problému a chtěl jsem se uvolnit. Většinou jsem se probudil odpočatý a s nápadem, jak ho řešit. A skutečně, když jsem se probral, cítil jsem se lépe. Stal jsem se prostě obětí neuvěřitelné podoby. Měl bych přestat číst všechny ty thrillery, které Martha označuje jako „brakovou literaturu“. Trochu Spinozy nebo Kanta místo Muže bez tváře by mi prospělo.

Na zpáteční cestě jsem se zastavil v městečku, abych vyzvedl z čistírny Marthin plášť. Mrzlo, jen praštělo, byl to suchý rezavý mráz, který vás přinutil ponechat ruce v kapsách. Vždycky jsem nerad nosil rukavice, a v těch řídkých okamžicích, kdy jsem si je musel vzít kvůli „práci“, jsem měl pocit, jako bych měl k zápěstí připevněné protézy.

V 19 hodin 14 minut jsem dorazil do naší aleje lemované živými ploty, které na jaře kvetly, a pomalu jsem zajel do garáže. V domě se nesvítilo. Znovu mě zaplavil pocit strachu. Zůstal jsem na okamžik sedět v lancii a poslouchal, jak praská sníh ve větvích. Pak jsem pokrčil rameny: jsem na tohle zaměstnání už moc starý. Dám se ovlivnit snadno jako dítě.

Zmáčkl jsem dálkové ovládání, a dveře garáže se s hukotem otevřely. Začal padat drobný sníh, takový, co vám vnikne za límec, promočí krk a studí na bradě. Pozoroval jsem dům, tichý a temný, a pak jsem vsunul klíč do zámku. Elegantní dubové dveře se nehlučně otevřely. Všude bylo ticho. Kráčel jsem prázdnou chodbou, aniž dobře navoskované parkety zavrzaly, a minul jsem černožlutý salonek a jídelnu, jejíž okna vedla do lesíka. Dům patříval jednomu módnímu architektovi a já jsem na jeho uspořádání, s výjimkou pár kousků nábytku, nic neměnil. Přikládám prostředí, v němž žiju, jen malý význam, pokud neuráží můj pohled.

Prošel jsem dokonale vybavenou kuchyní, nahlédl jsem do velké vykachlíkované koupelny a pak jsem vyšel do patra. Svíral mě neurčitý strach. Položil jsem ruku na knoflík dveří našeho pokoje, zaváhal jsem a poté jsem jím začal pomalu otáčet. Dveře se pootevřely. Nehlučně klouzaly po tlustém černém koberci. Japonská bonsaj se rýsovala v bílém čtverci okna bičovaného sněhem. Rozeznal jsem zmuchlanou silnou přikrývku. Chraptivý výkřik proťal soumrak a já jsem nadskočil:

„Georgesi! Ty jsi mě vyděsil!“

Martha se vymotala z pokrývky, proti světlu bylo vidět její rozcuchanou hlavu. Zívla.

„Četla jsem si a přitom jsem usnula. Kolik je hodin?“

„19 hodin 28 minut.“

„Georgesi! To nemůžeš prostě říct jen hodinu? Vždyť to vypadá, jako bys to měřil na stopkách.“

Usmívala se a župan se jí na prsou rozevíral. Nic pod ním neměla.

„Je tu teplo. Mám to ráda, to teplo, když venku sněží, tak blízko, skoro na nás…“

Postoupil jsem o krok k ní. Už jsem měl na jazyku slova: „Víš, dneska se mi zdálo, že jsem tě zahlédl na ulici…“ Zeptala by se mě kde. A já bych zalhal, protože jsem neměl žádný důvod jet do Bruselu. Nikdo, dokonce ani Martha, nesměl mít podezření, že jsem do tohoto města kdy vkročil. Pomyslel jsem na pas, který jsem měl v kapse, vystavený na jméno Axel Bayern, obchodník s vínem. Pak jsem pomyslel na Marthiny ruce vztažené ke mně. Potom jsem se k ní sklonil a už jsem nemyslel na nic.

Mnohem později, když už jsem se domníval, že usnula, si zhluboka povzdechla a položila mi hlavu na rameno. Zvedl jsem jí bradu:

„Martho, miluješ mě?“

„Ty o tom ještě pochybuješ?“

„Martho, ať se stane cokoli, chci, abys věděla, že tě miluju.“

„Já tebe také, Georgesi, ale nám se nikdy nic nestane!“ Vesele se rozesmála, což kontrastovalo s jejím předchozím smutkem, převalila se na posteli a seskočila na podlahu.

„Mám hlad, můj pane! Oddaná ženuška jde ohřát papání.“

Odešla a přitom si prozpěvovala. Protáhl jsem se. Bylo chladno. Nebo spíše mně bylo chladno. Na bílém břiše poznamenaném starými jizvami jsem měl husí kůži. Rozhodl jsem se, že mi udělá dobře lahvinka bordeaux, a také jsem vstal.

Večeřeli jsme v klidu. V krbu hořel oheň. Na Marthiných hustých černých vlasech vyčesaných do drdolu, jejích nahých ramenech a lesklých šatech se odrážely plameny ohně a mně se zdála krásná. Příliš krásná pro mne, jako obvykle. Vždycky jsem se v duchu ptal, jak se taková okouzlující dívka jako Martha může spokojit s naším klidným životem v ústraní. Jak mohla souhlasit, že spojí svůj život se mnou, Georgesem F. Lyonsem, nijak zvlášť hezkým ani inteligentním, zejména když nevěděla o mých vedlejších aktivitách, a nemohla to tedy považovat za jakési koření našeho celkem nudného života.

Marthu jsem potkal loni na konferenci o etiopském umění. Zajímal jsem se o malachitovou sošku, kterou jsem měl ukrást pro jednoho jihoamerického sběratele. Martha si dělala poznámky. Připravovala se na doktorát z dějin umění. Seděli jsme vedle sebe. Byl jsem okouzlen její poněkud divokou tváří: vysoko posazenými lícními kostmi, velkými, trošku krvelačnými ústy, hlubokýma očima, matnou pletí. Vypadala jako habešská kočka s čímsi posměšným ze Scarlett O’Harové. Bez váhání jsem ji oslovil. Kupodivu mi odpověděla. Postupně se z nás stali přátelé. Potom, jednoho říjnového večera plného deště a spadaného listí, kdy voda stékala po oknech, i milenci. Jakási naše Říjnová revoluce.

Martha získala doktorát a dostala několik nabídek z různých zahraničních muzeí. Zatím se pro žádné nerozhodla, prý si mě chce užít, říkala s ironickým úsměvem. Nemohl jsem si naříkat. A i když jsem věděl, že manželský život je šílenství, nedokázal jsem odolat. Potřeboval jsem Marthu, její smích, její radost, její klidnou krásu.

Na to všechno jsem myslel, když jsem jí naléval bordeaux. Rubínově červené víno se rozlévalo ve sklenici jako kaluž teplé krve. Něžně se na mě usmála. Pocítil jsem touhu objet prstem její rty. Jak jsem si mohl myslet, že jsem ji viděl v Bruselu? Možná mám nádor na mozku a ten u mě vyvolává halucinace… Jeden můj přítel na takový nádor zemřel v nemocnici: ošetřovatelku považoval za svého otce a omlouval se mu za něco, co provedl před pětatřiceti lety! Můj bože, zítra musím být ve formě, musím se těch černých myšlenek zbavit! Vstal jsem a šel dát do gramofonu desku, starou džezovou desku s Cabem Callowayem, který mě vždycky dokázal uklidnit.

Druhý den – pátek 9. března

Budík zazvonil v šest hodin. Probudil jsem se s těžkou hlavou a pachutí v ústech. Toho bordeaux bylo asi trochu moc. A koňak, který následoval, tomu příliš nepomohl. Martha se ve spánku otočila a otevřela oči:

„Už odcházíš?“

„Ano, spi. Večer na shledanou. A nezapomeň, půjdeme na večeři. Vyber si, kde chceš večeřet, a zamluv tam stůl.“

Přikývla a zavřela oči. Dal jsem si studenou sprchu, abych si pročistil hlavu, a zuřivě jsem se utíral. Nenávidím studenou vodu. Nenávidím sprchování v časném tmavém ránu. A ještě víc nenávidím kocovinu v den akce. Pečlivě jsem se oblékl, vypil hořkou kávu a chopil se svého kufříku. Hra začíná.

Na dálnici byla mlha. Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou, že letadlo nevzlétne. Ale odletělo přesně načas. Sledoval jsem, jak svítá, jak se vrcholky hor třpytí v bledém oparu, a myslel na to, že za pár hodin už možná budu mrtvý s tělem proděravělým kulkami nebo mě bude čekat pětadvacet let vězení. Měl bych požádat letušku o lahvičku šampaňského, abych oslavil poslední okamžiky svobody a krásy, jimiž jsem si jistý. Ale neudělal jsem nic. Usilovně jsem žvýkal žvýkačku, s rukama způsobně položenýma na kolenou, a dokonce jsem ani neviděl vycházet slunce, protože mi bylo špatně od žaludku, a měl jsem zavřené oči. No co, to se stává.

Max už byl na místě. Během dvou minut jsem na sebe hodil svůj převlek. A jako pokaždé, kdy kostky byly vrženy, jsem pocítil lehkou úzkost a vzrušení, které na mě působily jako droga.

Phil vypadal klidně, ale pronikavý pohled usvědčoval jeho nonšalantní vzhled ze lži. Předal mi Adolfa a odšoural se ve svých hadrech zastydlého beatnika. Sedl jsem si. Adolf zívl. Vycítil snad mou nervozitu? Hleděl na mě pozorně, se vztyčenýma ušima. Poškrábal jsem ho na hlavě a uvelebil se pohodlněji. Čekání začalo. Bouchačka za pasem mě tlačila do žaludku. Doufal jsem, že ji nebudu muset použít. Měl jsem raději chladné zbraně. A úplně nejoblíbenější zbraní byly mé pěsti. Dokázal jsem s nimi natropit dost škody. Usmál jsem se pod vousy a pomyslel na Marthu, která mě považovala za intelektuála, jehož nejdivočejším činem bylo tak nanejvýš roztrhání pokutového lístku…

Hodiny ubíhaly pomalu. Mincí na tácku přibývalo. Štědrý den, možná díky pronikavému chladu a mrholení, které mě postupně promočilo až na kůži. Většina hospod lemujících náměstí roztáhla nad svými terasami plachty. Pozoroval jsem velkou ručičku na věžních hodinách, jak se posunuje o jeden dílek na půl dvanáctou. Hodiny začaly odbíjet a vyplašily hejno vrabců. Benny se usadil ke stolku na terase kousek ode mne. Měl na sobě široký béžový baloňák a jeho jemnou tvář zdobil falešný světlý plnovous, zastřižený do špičky. Brýle s hranatými obroučkami mu dodávaly odměřený výraz pečlivého diplomata. Netrpělivým gestem několikrát zkontroloval čas na svých extra plochých Rollexech. Policajt hlídkující na náměstí, velký silný chlap s červenými tvářemi, mu nevěnoval ani jediný pohled. Ostatně mně také ne. Nikoho jsem neobtěžoval. Jen jsem tak pokyvoval hlavou v tom drobném dešti, ubohá lidská tros ka, přitisknutá ke svému psovi.

Ve 12 hodin 27 minut vyšli z banky poslední klienti a přesně ve 12 hodin 30 minut následovali zaměstnanci. Jeden z nich zůstane u svého počítače až do 13 hodin 30 minut a bude čekat na znovuotevření banky a nástup kolegů z odpolední směny. Byl to hubený bledý chlápek v laciném tmavohnědém obleku a s bíbrem, který nejspíš trpěl žaludečními vředy a náhlými bolestmi hlavy. Zavřel dveře, ponořený do vlastních myšlenek. Ve 12 hodin 48 minut se na náměstí objevila opancéřovaná dodávka a kodrcala se po dlažbě směrem k bance.

Dvacet metrů od vchodu do budovy stála otevřená béžová umělohmotná popelnice. Každé ráno Phil cvičil Adolfa. Dal mu papírový sáček, ve kterém měl svůj sendvič, a Adolf ho k velké radosti přihlížejících odnesl k popelnici, postavil se na zadní a upustil ho dovnitř. Ve 12 hodin 54 minut jsem dal Adolfovi papírový sáček, který obsahoval výbušninu. Vzal ho a okamžitě zamířil k popelnici. Opancéřovaná dodávka dojela k bance a zacouvala ke vchodu. Zatímco jeden ze strážců hlídal náměstí s revolverem v ruce, druhý se zabýval pytli. Adolf upustil papírový sáček do popelnice a vrátil se ke mně. Strážce se na něj usmál, i když byl dost nervózní. Modlil jsem se, aby žádný z chodců nezamířil k popelnici. Tato část plánu se mi nelíbila. Byl to Maxův nápad.

V okamžiku, kdy Adolf upustil svůj balíček, vyšel z radnice Phil. Na sobě měl teď drahou zelenou parku se spoustou zipů a kapuci staženou do obličeje, v ruce držel turistický průvodce a zamyšleně a obdivné se rozhlížel. Na krku mu visel fotoaparát. Díval se kolem sebe a pozvolna se přitom přibližoval k policajtovi uprostřed náměstí. Zároveň položil Benny ruku na svůj kufřík z červené kůže a otevřel ho. Pak vstal a pomalu zamířil k bance. Adolf si lehl vedle mne.

Ve 12 hodin 58 minut a 58 vteřin vyndal Phil z kapsy své parky revolver a praštil jím velkého policajta s červenými tvářemi do hlavy. Policajt se zhroutil. Ve 12 hodin 59 minut ta věc, kterou vyrobil Max, vybuchla. Tlaková vlna způsobená explozí roztříštila prosklené vchodové dveře banky. Oba strážci se instinktivně vrhli na zem. Vstal jsem a spěchal k dodávce. Benny se dvěma skoky dostal k nim, vyndal z kufříku samopal a namířil je na oba ohromené strážce. Něco v jeho pohledu je přesvědčilo, že nežertuje, a zůstali ležet bez hnutí. Dveře banky byly na kousky a v nich se objevil vyděšený zaměstnanec. Phil se zbraní v ruce vběhl dovnitř a přitiskl ho ke zdi. Řidič dodávky náhle vyskočil a nerozvážně se rozběhl dozadu. Vrhl jsem se k němu a právě v tom okamžiku jsem ji uviděl.

Mihla se vzadu na náměstí, mezi křičícími a prchajícími lidmi, lhostejná k dramatu, které se zde odehrávalo, oblečená do elegantního červeného kostýmu.

Na zlomek vteřiny jsem se na ni zahleděl, úplně zpitomělý.

„Pozor!“ Philův výkřik mě vrátil do reality a já se vrhl na zem přesně ve chvíli, kdy řidič zmáčkl spoušť. Dal jsem mu ránu do břicha, srazil ho na zem a předloktím jsem ho praštil do týlu. Pak jsem skočil na jeho sedadlo. Klíček byl v zapalování, nastartoval jsem. Naprosto vyděšený Adolf vyl. Phil se rozběhl ke mně a ponechal bledého zaměstnance banky držícího se s nevěřícným pohledem za břicho svému osudu. Otevřel jsem dvířka a Phil vklouzl na sedadlo spolujezdce. Benny se vecpal dozadu, ale ještě předtím vypálil do vzduchu dávku ze samopalu, která přiměla oba vyděšené strážce vrhnout se znovu k zemi. Zadní dvířka dodávky zaklapla. Bylo 13 hodin 4 minuty.

„Jeď!“ zařval Benny.

Vyrazil jsem jako raketa.

Rozlehly se výstřely, ale opancéřovaná dodávka se pod deštěm střel ani nezachvěla. Odbočil jsem do sousední uličky. Phil se ke mně obrátil, vzteky bez sebe:

„Hergot, Georgesi, přeskočilo ti nebo co? Málem jsi všechno zvoral. Na cos to tam čuměl, ksakru?!“

Nemohl jsem odpovědět: „Na svou ženu.“ Mlčel jsem. Rozzlobený Phil přenesl pozornost na silnici. Dodávka byla široká, ulice úzké a já jsem utrhl blatník z jednoho špatně zaparkovaného mercedesu. Nikdo to nekomentoval. Vůbec mě netěšilo, že jsem Phila rozzlobil. Než přesedlal na loupeže, byl Phil nájemným vrahem. Ale od té doby, co mu dva chlápci, kterým dlužil prohrané peníze, zlámali obě ruce, neměl už při střelbě takovou jistotu. Musel se přeškolit. To ovšem nijak nezměnilo jeho špatnou povahu a neovlivnilo sklon k zabíjení. Řekněme, že rozzlobit Phila bylo jako šlápnout chřestýšovi na ocas.

Na křižovatce naskočila na semaforu červená. Rychle jsem ji za zuřivého troubení projel. Zahnul jsem doleva do vydlážděné uličky a chvíli jsme se jí kodrcali, než jsem uviděl velká vrata vedoucí do dvora jednoho starého paláce. Byla otevřená. Zajel jsem do nich maximální rychlostí, sledován zděšenými pohledy několika chodců. V dálce se ozvaly první policejní sirény jako smečka vlků pronásledujících svou kořist.

Dvůr byl velký, a protože se v paláci nacházely jen zaprášené archivy, nikdy tu nikdo nebyl, kromě jednoho starého zaměstnance v modrém plášti. Právě proto jsme si dvůr vybrali za garáž. Ten staroch teď ležel omráčený vedle svého stolu. Max, který tu na nás čekal, za námi okamžitě zavřel dveře. Sirény se přibližovaly, kroužily městem. Benny už byl venku z auta a házel pytle plné bankovek do jednoho z našich dvou breaků, šedého mercedesu s dvojitou podlahou. Phil se k němu přidal a začal nakládat pytle do druhého auta, do tmavomodrého renaultu. Během čtyř minut jsme naložili v přepočtu 700 000 dolarů. Phil hodil na podlahu renaultu plachtu a na ni pytle se sádrou. Během krátké jízdy v dodávce se převlékl ze zelené parky a džínů do malířské kombinézy plné skvrn. Benny si sundal plnovous a nalepil si pod nos krásný prošedivělý knírek, který se hodil k jeho šedé paruce.

Max znovu otevřel dřevěná vyřezávaná vrata paláce a Phil vyrazil následován Bennym. Každý zamířil na jinou stranu. Já jsem se rychle zbavil slepeckých hadrů a hodil na sebe oblek obchodníka s vínem. Max znovu zavřel vrata, zajistil je závorami a pak se rozběhl ke mně.

„Padáme!“ křikl na mě udýchaně.

Budova měla na konci dlouhé chodby páchnoucí močí zadní východ. Zamířili jsme tam, zatímco venku se ozýval rozčilený křik. Na vrata začaly dopadat duté rány. Smečka dorazila… Dveře na konci chodby byly obvykle zamčené, ale Max je už před půlhodinou vylomil. Vrazil jsem do nich ramenem a ocitli jsme se ve staré křivolaké uličce se sklady a opuštěnými obchody. Čtvrť zralá k rekonstrukci… Odcházeli jsme rozvážným krokem. Zahnul jsem doleva, Max doprava. Tak sbohem!

Max se vrátil do Francie vlakem. Benny se schoval v luxusním domě poblíž evropského paláce, kde byl výtah vedoucí z parkoviště přímo do bytů, a právě tam zalezl i s penězi, dokud se všechno neuklidní. Phil si najal předměstský domek s garáží. Tam přendá peníze do speciálně upraveného přívěsu a po třech či čtyřech dnech klidně přejede hranice. Phil to udělá také tak a přesně za šest dnů se všichni sejdeme před Švýcarskou kantonální bankou v Ženevě. Kvůli jednomu malému vkladu… Tak jak to děláme pravidelně už tři roky.

Začal jsem pracovat s Bennym, s nímž jsem se seznámil dost kuriózním způsobem. Jednou v noci jsem vyšel z kasina s plnými kapsami peněz. Vtom ke mně přistoupila velmi elegantní žena s hlubokým hlasem, oblečená do širokého pláště s kapuci, která jí zakrývala tvář. Porouchalo se jí auto, červené porsche parkující kousek odtud. Mohl bych jí pomoci? Ochotně jsem souhlasil. To málo, co jsem z její tváře spatřil, odhalovalo klasické rysy. Právě jsem zcela legálně získal pěkný balík prachů a chtěl jsem se pobavit.

Po třech kilometrech, když jsme projížděli opuštěnou krajinou, vyndala žena z kabelky pořádně velkou pistoli a nařídila mi, abych zastavil. Poslechl jsem, spíše zvědavý než vyděšený. Přikázala mi, abych jí dal peněženku, a já to udělal, přičemž jsem čekal na příležitost, jak získat převahu. Ta nastala v okamžiku, kdy otevřela dvířka a chystala se přesednout do vozu, který – jak jsem si všiml – parkoval mezi stromy.

Vyskočil jsem a popadl ji za ruku. Vystřelila, ale kulka skončila v křoví a my se váleli na zemi. K mému obrovskému překvapení měla železnou pěst: náhle jsem dostal přímý zásah do brady, který mě poslal k zemi, a nepochybně mužský hlas začal chrlit kletby v angličtině.

Vztyčil jsem se, rozzuřený a ohromený, právě včas, abych viděl svého neznámého, jak v roztrhaných punčochách, s umělými ňadry až někde na břiše a parukou nakřivo leze po čtyřech v trávě a hledá pistoli. Rozesmál jsem se. Benny – neboť to byl on – na mě zaraženě hleděl a po chvilce se také rozesmál. Za dvě hodiny jsme už byli velcí kámoši a pustili jsme se do naší první akce. Později jsem se dozvěděl, že se specializuje na transvestitismus, a zasévá tak do policejních spisů naprostý zmatek.

On pak objevil Phila a Phil loni přivedl Maxe. Obchody klapaly, nemohl jsem si stěžovat. A vědomí, že pokaždé hraju o všechno, mi dodávalo intenzivní pocit, že žiju, bez nějž bych se už nedokázal obejít, bylo to jako droga. Potřeboval jsem nebezpečí, abych cítil, že jsem živý, možná proto, jak říkal Lanzmann, že jsem během svého neklidného dětství nabyl přesvědčení, že život je nejistý, a našel jsem v tom jakési zvrácené zalíbení. Potřásl jsem hlavou, abych se těchto myšlenek zbavil a vrátil se do přítomnosti. Na ulici byla spousta anonymních chodců, kteří si hleděli svého, ale kteří se mohli obratem změnit v nemilosrdnou hordu.

Pomalu jsem kráčel ulicí a nonšalantně si prohlížel výlohy obchodů: je zbytečné přitahovat pozornost. Letadlo mi letělo až za půldruhé hodiny. Obraz ženy v červeném, Marthiny dvojnice, se mi neustále vynořoval před očima. Potřásl jsem hlavou. Byla to pouhá podobnost, jen okamžik, to je vše, a kvůli tomu okamžiku omylu jsem málem všechno zkazil! Vzpomněl jsem si na Adolfa, na jeho tázavý pohled, když jsem se rozběhl. Chudák pes. Určitě zůstal na místě a čekal, až se vrátíme. Doufám, že se ho nějaký hodný člověk ujme. Zaslouží si něco lepšího než klást bomby pro bandu stárnoucích darebáků. S trochou štěstí, jestli se bude policajtům líbit, by mohl skončit jako policejní pes… Až sem jsem dospěl ve svých myšlenkách, když vtom jsem měl znovu pocit, jako bych dostal pořádnou facku.

Marthina dvojnice prošla dvacet metrů ode mne v přiléhavém vínovém kostýmu od Chanela, elegantně kráčela po chodníku v černých lodičkách a rusé vlasy jí vlály ve větru. Srdce se mi rozbušilo. Kolem nás projely tři policejní vozy s houkajícími sirénami. Už už jsem chtěl vykřiknout „Martho!“, ale cosi mě zadrželo. Otočila se, když zaslechla sirény, a já jsem spatřil zcela jasně její tvář. Byla to Martha, byla to ona! Martha mi nikdy neřekla, že by měla sestru-dvojče. Zamířil jsem přímo k ní, náhle rozhodnut zjistit pravdu. Zastavila se u bílého volva s německou poznávací značkou. Řidič, nějaký starší muž, pokud jsem mohl vidět, jí otevřel dvířka a přitom se rozhlédl kolem. Spatřil mě a lhostejně přimhouřil oči. Martha nastoupila do auta. Rozběhl jsem se k nim, přímo napříč rušnou ulicí, a rozpoutal tím úplný koncert klaksonů. Vykřikl jsem: „Martho!“

Můj hlas zanikl v hluku ulice. Právě když jsem k němu dobíhal, chlap se rychle rozjel. Vůz se vzdaloval a já jsem se zastavil a popadal dech. Mladý policajt s pihovatým obličejem si mě změřil pohledem. V hlavě se mi rozsvítil signál „nebezpečí“. Otřel jsem si ostentativně čelo hedvábným kapesníkem a zatvářil se zklamaně jako chlápek, kterému jeho nejlepší přátelé právě ujeli před nosem. Policajt se odvrátil a zaměřil pozornost na vůz zaparkovaný na chodníku.

Třásly se mi ruce. Potřeboval jsem se něčeho napít. Mrkl jsem na hodinky. Už nebyl čas. Telefonní budka na rohu ulice… Zamířil jsem k ní a přitom hledal po kapsách drobné. Činilo mi potíže zasunout minci do automatu. Vytočil jsem číslo k nám domů. Telefon pětkrát dlouze zazvonil. Pak se ozvalo cvaknutí. Nemohl jsem tomu uvěřit, a přece to byl opravdu Marthin hluboký hlas:

„Haló?“

„Martho, jsi v pořádku?“

„Ovšem, proč? Co se děje, Georgesi?“

„To ti nemůžu vysvětlovat po telefonu, je to neuvěřitelné, taková podoba…“

„Georgesi, určitě jsi v pořádku? Ty jsi pil? Co je s tebou?“

Světýlko „nebezpečí“ se znovu naléhavě rozblikalo.

„V jedné hospodě. Viděl jsem ženu, která se ti hrozně podobala, jenom byla zrzavá, víš, a…“

„Georgesi, zrovna jsem se sprchovala!“

„Promiň, tak fajn, ahoj večer.“

„Zamluvila jsem stůl v Edelweissu, vyhovuje ti to?“

„Skvělé…“

„Tak ahoj, miláčku.“

Martha zavěsila.

Právě jsem ztratil vzácný čas. Vyrazil jsem směrem k nádraží. Minul mě taxík, ale bylo lepší, aby si mě tu co nejméně zapamatovali. Martha nemohla mít dar všudypřítomnosti, pokud byla člověk. A rok společného života mě velmi příjemně přesvědčil o tom, že jím ve všech směrech je. Takže to já jsem se zbláznil. Uvědomil jsem si, že se potím. A to nejen kvůli tomu, že jsem běžel. Bylo to i proto, že mě zachvátila panika. Pokračoval jsem v cestě jako náměsíčný a hluk davu ke mně doléhal jen vzdáleně.

Před hlavním nádražím hlídkovali policajti se psy. Znovu jsem si vzpomněl na Adolfa. Zdvořile mě požádali o doklady a pak mi naznačili, abych pokračoval v cestě. Říkal jsem si, jak to, že v nich moje zpocená tvář nevyvolala podezření. Měl jsem pocit, že jsem bledý a nervózní, dokonalý obrázek provinilce. Ale když jsem mrkl do zrcadel v hale, vypadal jsem jako obvykle: byznysmen středního věku, dobře ostříhaný, elegantně oblečený a spěchající.

Spěchal jsem. Spěchal jsem, abych už byl pryč z Bruselu, a ještě víc jsem spěchal domů, abych se na vlastní oči přesvědčil, že jsem se zbláznil.

Stál jsem na nástupišti nehybně, i když se mi nohy třásly, a poslouchal jsem, kdy se ozve dunění vlaku. Zdálo se mi, že nikdy nepřijede. Ale rychlodráha dorazila samozřejmě včas. Zase neměla ani minutu zpoždění. Bylo to rozčilující, jako všechny věci, které vám dávají najevo, jak dokonale fungují. Na okamžik jsem měl dojem, že jsem muže v nepromokavém plášti, který stál hned u dveří, někde viděl. Ale neznámý vystoupil na zastávce Brusel-sever, a tak jsem nemohl blíže prozkoumat jeho tvář.

Na letišti bylo všechno vzhůru nohama. Policejní kordony bránily v přístupu k odbavení. Další policajti procházeli davem a prohlíželi si cestující. Ale já jsem věděl, že je to jen divadýlko. Neměli náš popis. Neměli nic. Vystál jsem frontu na palubní lístek a postavil se do řady čekající na pasovou kontrolu. Na druhé straně, v místnostech pro mezinárodní lety, vypadalo všechno klidně. Každý den sem přilétaly nebo odsud odlétaly tisíce cestujících. Skutečná kontrola nebyla možná, neboť by to letiště zcela ochromilo. A koneckonců, šlo jen o loupež, a ne o nějaký teroristický útok. Blížil jsem se k okénku, a tak jsem netrpělivě vyndal pas a nasadil unavený výraz vyčerpaného chlapíka, toužícího vrátit se domů. Stará dáma přede mnou marně hledala v kabelce ten vzácný dokument.

Propadla panice a obsah kabelky se jí vysypal na zem. Zdvořile jsem se sklonil, abych jí pomohl všechno posbírat, zatímco jsem v duchu klel, když vtom se halou plnou lidí rozlehl štěkot. Mechanicky jsem zvedl hlavu. Krev mi ztuhla v žilách. Adolf, kterého vedli na vodítku dva mohutní policisté, zuřivě štěkal mým směrem. Policajti si mohli krk ukroutit, jak se snažili zjistit, na koho se pes dívá. Kdyby ho pustili, byl bych v háji. Adolf! Jak to, že nás nenapadlo, že ho ti pitomci mohou použít k tomu, aby nás vypátrali? Nějaký chlápek do mě strčil a prozřetelně se postavil mezi ně a mne. Sklonil se, aby posbíral drobné, které vypadly staré paní z kabelky. Byl to ten chlap v tmavě modrém plášti, kterého jsem zahlédl v metru! Lidé za námi reptali a tlačili se na nás, to nebyla vhodná chvíle k zahájení konverzace s ním. Narovnal jsem se a podal pas zaměstnanci, který ho orazítkoval, aniž na něj pohlédl; sledoval zmatek, k terý vyvolal Adolf.

Prošel jsem kontrolou bez ohlédnutí a vrhl se do dlouhé chodby, která vedla k nástupním dveřím, jejichž číslo blikalo na odletové tabuli. Letuška ode mne vzala palubní lístek a žádala mě, abych si pospíšil. Nemusela mě prosit dvakrát. O tři minuty později jsem už seděl v letadle. Okénkem jsem viděl Adolfa, jak se řítí prosklenou chodbou s oběma tlustými policajty v závěsu a štěká jak o život. Kapitán letadla nás přivítal na palubě. Adolf se zmateně zastavil. Do cesty mu vstoupila velká blondýna, celá v kůži, se třemi fenkami. Fenky se vrhly na Adolfa a chtěly si s ním hrát. Modlil jsem se, aby se mu líbily. Letadlo začalo rolovat po ranveji. Doufám, že ty pitomce nenapadne, aby zablokovali odlety. Ale to by bylo nebezpečné, vzhledem ke spoustě letadel, která čekala na přistání. A Adolf byl koneckonců přece jen pes. Vzlétli jsme za pekelného řevu motorů, který byl pro mne rajskou hudbou. Ale mrzelo mě vědomí, že jsem se z toho nedostal vlastní zásluhou.

Zpáteční cesta autem byla pochmurná. Jel jsem rychle, s očima upřenýma na silnici před sebou, v tichu přerušovaném jen svištěním protijedoucích aut. Nepustil jsem si rádio: v lancii nebylo. Nedal jsem ho tam namontovat. Rád jsem řídil v tichu, sám s krajinou a svými myšlenkami. Ale teď jsem vůbec nedokázal ocenit cestu. Cítil jsem se vyčerpaný. Zavolal jsem domů a navrhl Martě, že za ní přijedu rovnou do restaurace. Souhlasila.

Edelweiss byl luxusní podnik na břehu jezera. V létě plavaly labutě líně podél břehu těsně vedle stolků na terase. V zimě plál v obrovském krbu oheň a majitel servíroval voňavé steaky. Člověk se tu cítil jako v jedné z těch reklam na kreditní karty. Pohodlí a rozkoš. Má fasáda „skvělého-mezinárodního-poradce“ mě pomalu unavovala. Občas jsem ještě snil o prorostlé slanině kroutící se na hodně osmažených vejcích a zapíjené silnou kávou, s cigaretou v koutku úst a chutí ranního piva v hrdle, občas, ale čím dál řidčeji, jako se sen pomalu vytrácí. Stal se ze mě skutečně velký byznysmen. Usmál jsem se sám pro sebe a vstoupil do restaurace, která byla ze tří čtvrtin plná. Kdyby hosté věděli, že večeří ve společnosti recidivisty, hledaného policií celé Evropy, měli bychom celý sál pro sebe.

Martha už tu byla, popíjela koktejl se šampaňským a zobala jednohubky. Sklonil jsem se k ní:

„Smím vám dělat společnost?“

„Ovšem, můj manžel se pokaždé opozdí.“

Pohlédl jsem na hodinky.

„Přeháníš, je teprve 19 hodin 53 minut, a řekli jsme si v půl osmé.“

„Smím vědět, kde jsi byl?“

„Z čeho přesně jsem obviněn?“

„Volala jsem ti vzápětí po tom, co jsi volal ty mně, abych se tě zeptala, jestli by ses mohl zastavit u Socksů, měli dostat monografii o etruských sbírkách, kterou jsem si objednala, a ten kerberos, co ti dělá sekretářku, mi řekl, že tam nejsi. Že máš schůzku mimo budovu.“

„No a?“

„Jenže vzpomeň si, když jsi mi o necelou půlhodinu dříve volal, řekl jsi, že se právě chystáš odejít z kanceláře…“

Zrychlil se mi pulz, ale odpověděl jsem klidně:

„Žárlíš? Ty žárlíš? Děláš mi scény? Žárlivá Martha, zkouška číslo jedna. Víš dobře, že Straubová všechny filtruje. Nedal jsem jí ráno tvoje jméno, to mi pak hovor nespojí, i kdyby hořelo…“

Henri, majitel podniku, nás přerušil, neboť si přišel pro objednávku. Byl žoviální, žertoval, sdělil nám poslední ženevské drby a pak se vzdálil. Neměl jsem hlad. Dal jsem si jen špíz a červené víno. Takže teď jsem se ocitl v pozici obviněného. Úplně jsem zapomněl zavolat děvčeti, které mi dělalo „sekretářku“, abych se zeptal, jestli tam nemám vzkazy. Dopouštěl jsem se jedné neopatrnosti za druhou. Choval jsem se jako amatér. Byl jsem rozmrzelý a musel jsem vyvinout značné úsilí, abych se zajímal o to, co mi Martha s vervou vyprávěla. Nervózně se smála a zdála se mi napjatá. Náhle mě napadlo, zda mě v tom Bruselu nepoznala, ale pak jsem si vzpomněl, že jsem nemohl vidět Marthu v Bruselu.

Pil jsem víc než obvykle a večer skončil mizerně. Než jsem si šel lehnout, pustil jsem si televizi, ale zprávy už skončily. Zahlédl jsem jen nějakou harfenistku s matnou pletí, která hrála jakousi andělskou melodii, a potom jsem padl do postele.

Třetí den – sobota 10. března

Probudil jsem se za svítání, hlava mi třeštila a srdce bušilo. V poslední době se mi to stávalo, možná už jsem příliš starý na takovýhle sport. Martha spala, zachumlaná do deky. Tiše jsem vstal, šel do obýváku a pustil si televizi. Postupně jsem zkoušel kanály, až moji pozornost upoutala tvář jednoho starého hlasatele, kterého odsunuli do ranního zpravodajství. Mluvil o nás.

„Včera v jednu hodinu odpoledne došlo na Grand-Place v Bruselu k bankovní loupeži. Komisař Malinois, pověřený vyšetřováním, prohlásil, že tři lupiči budou brzy dopadeni. Na všech silnicích a na hranicích byly postaveny zátarasy. Tři muži během pěti minut uloupili milion belgických franků a zmocnili se obrněné dodávky, kterou pak nechali ve dvoře paláce de Leysse. Je téměř jisté, že tu na ně čekal komplic. Existuje vážné podezření, že by mohlo jít o stejnou bandu, která spáchala slavnou loupež na poště v Douai…“

Následovalo několik obrázků z místa činu a naše kreslené portréty. Hleděl jsem na sebe převlečeného za „slepce“. Ani vlastní matka by mě nepoznala. Záběr na prázdnou dodávku obklopenou spoustou policajtů. Rozhovor se členy eskorty, kteří vypadali spíš sklesle, jestli to tak lze říct. Bědující ředitel banky. Prostě samé běžné věci. A pak obrázek štěkajícího Adolfa, radostně vrtícího ocasem, kterého držela na vodítku korpulentní a usmívající se policajtka. Mrkl jsem na něj, i když to nemohl vidět. Zatracený Adolf, málem mě kvůli němu včera dostali…

Jen jedna věc mě trochu znepokojovala, a to že Malinois, slušný policajt, spojil tuhle věc s tou v Douai. Čtyři mušketýři se stali trochu moc nápadnými. Příště budeme muset změnit složení manšaftu.

Oholil jsem se starým strojkem. Mám rád zvuk žiletky na tváři, ty čisté stopy, které zanechává v tvrdých vousech. Dvakrát jsem se řízl. Je to snad nějaké znamení? Přetřel jsem si rány dezinfekcí a začal si chystat snídani. Měl jsem strašnou žízeň. Popadl jsem láhev minerálky a vypil ji na ex. Fajn, tak jak na tom teď vlastně jsem? O Philovi, Maxovi a Bennym nebudu mít žádné zprávy dřív, než se sejdeme. Pokud ovšem nebudu mít u Miss Straubové telefonní vzkaz s kódem domluveným pro případ nutnosti, který by znamenal, že všechno selhalo a jsme odhaleni. V tom případě jsem měl zůstat zalezlý ve své noře až do doby, než dostanu zprávu, že je vzduch čistý a můžeme se znovu sejít. Použili jsme Miss Straubovou, protože bylo lepší neznát adresy ani telefonní čísla ostatních. Čím méně toho člověk ví, tím méně toho může prozradit.

Celé čtyři roky, co spolu pracujeme, dodržujeme tato přísná pravidla. Je to zábavné, jako bychom vytvářeli nějakou novou strategickou hru. Občas trochu drsnou, ale jak bychom se mohli radovat, kdybychom předtím neprožili pořádné napětí? A já, Georges Lyons, klidný a rozvážný chlápek, chladnokrevný hráč pokeru, muž, na kterého se lze spolehnout, jsem se hroutil jako zelenáč. Měl jsem halucinace… A přitom jsem potřeboval mít jasnou hlavu… Jenomže teď jsem se nemohl vrátit do Bruselu. Musel jsem dřepět tady.

Objevila se Martha, usmívala se. Byla už oblečená.

„Můžeš mě vzít do města? Zajdu do Socks.“

Socks byla známá galerie, specializující se na umění zaniklých civilizací. Její majitel, starý Edmond Tanner, vynikající a milý člověk, si velmi vážil Marthiny erudice a Lily, jeho žena, se stala její přítelkyní. Lehce jsem ji pohladil po tváři:

„Povečeříme spolu?“

„Nemůžu, slíbila jsem Lily, že budu večeřet u ní. Když ty většinou nemáš čas…“

„No, co se dá dělat, utopím svůj žal v alkoholu a u lehkých žen.“

„S tím alkoholem bys měl trochu brzdit, nemyslíš?“

„Rozkaz, kapitáne!“

Můj veselý tón mi zněl strašně falešně, ale Martha pokrčila rameny a zamířila do koupelny.

O chvíli později jsem ji vysadil ve městě a potom jsem zajel ke své maskovací kanceláři. Byly to dvě místnosti v průmyslové zóně na kraji města, v nichž byl všehovšudy stůl, křeslo, telefon, stovky knih a můj boxovací pytel. Musel jsem si nějak ukrátit čas. Miss Straubová seděla v garsonce ve vedlejší budově, ale nikdy mě nespatřila. Veškerá naše komunikace se odehrávala prostřednictvím poste restante, i mzdu jsem jí posílal poštou.

Sundal jsem si sako a košili a do půl těla svlečený jsem začal bušit do starého boxovacího pytle. Pak jsem si udělal pár kliků a různých cviků, abych se udržel ve formě. Když jsem se podíval na hodinky, bylo skoro poledne. Dal jsem si sprchu a otevřel kufřík, kam jsem si strčil sendvič s kuřetem, který mi připravila má drahá manželka. Z kufříku vypadla vizitka. Zvedl jsem ji. Bylo na ní spěšně načmáráno datum a hodina. Můj bože! Řekl jsem Martě, že se pro ni zastavím v šest večer v cukrárně sousedící s galerií Socks, a úplně jsem zapomněl na milého doktora Lanzmanna. Ještě jednou jsem se podíval na vizitku. Měl jsem s ním schůzku dnes v půl šesté.

Doktor Lanzmann byl můj psychoanalytik. Vypadal jako asketický intelektuál, byl vysoký, hubený, s brýlemi v kovových obroučkách, světlýma očima, plochým břichem a lehkým úsměvem. Seznámil jsem se s ním po své nehodě v roce 1985. Přesně 25. května 1985. Nevím proč, ale můj černý volkswagen přeletěl svodidla na jedné silnici plné zatáček ve švýcarském pohoří Jura. Přežil jsem jen zázrakem. Stopař, kterého jsem vzal cestou, měl méně štěstí: uhořel.

Lanzmann měl na klinice na starost psychologické rozhovory s těžce zraněnými a nevyléčitelně nemocnými. Měl umírajícím jaksi ulehčit poslední okamžiky. A všichni si mysleli, že se z toho nedostanu. Skoro dva týdny jsem byl v komatu. Když jsem se probral, byl jsem úplně mimo, nevěděl jsem, kdo jsem a co se stalo. Lanzmann mě postupně vracel do reality. Spřátelili jsme se. Oceňoval jsem jeho poněkud suchý humor. Protože jsem měl mezi dvěma „akcemi“ spoustu volného času, myslel jsem si před dvěma roky, že by nebylo špatné využít ho k tomu, abych se smířil sám se sebou. A pak, byla to pro mě příležitost s někým si popovídat. Ovšem doktor Lanzmann nepatřil k lidem, s nimiž lze jen tak zrušit schůzku, leda by došlo k všeobecné mobilizaci.

Rozhodl jsem se zavolat Martě a omluvit se. Bez přemýšlení jsem mechanicky vytočil číslo její matky. Telefon vyzváněl. V tom okamžiku jsem si uvědomil svůj omyl a chystal se zavěsit, když vtom někdo zvedl sluchátko. Neměl jsem chuť na rozhovor s tou dračicí, a tak jsem rychle spustil:

„Promiňte, myslím, že jsem si spletl číslo…“

„Georgesi! To jsem já. Lily je v kuchyni. Tolik ti chybím?“

„Martho? Ne, chtěl jsem ti jen říct, že se pro tebe nebudu moct zastavit, mám schůzku, kterou nemohu zrušit.“

„Co se dá dělat. Určitě najdu někoho, kdo mě doprovodí. No, musím končit, Lily mě volá.“

Naprosto zmatený jsem zavěsil. Jak mi má žena mohla odpovídat u své matky, když byla u své přítelkyně Lily? Nebo jsem opravdu vytočil Lilyino číslo? To není možné, vždyť ho přece neznám zpaměti. Anebo si jsou třeba ta dvě čísla podobná a já jsem naprostou náhodou vytočil to správné? Okamžitě jsem si to ověřil v černém koženém diáři, dárku od Marthy: nebyla si vůbec podobná. Zhluboka jsem se nadechl a vytočil Lilyino číslo. Martha zvedla sluchátko po druhém zazvonění.

„Prosím?“

Beze slova jsem zavěsil. Doktor Lanzmann bude spokojený. Budu mu moct vyprávět spoustu podivuhodných věcí. Mimo jiné to, že díky jeho léčení jsem se doopravdy zbláznil…

Vrátil jsem se ke svému pytli s pískem, navlékl si rukavice a bušil do něj, dokud mi neztuhly svaly v ramenou. Vyčerpaně jsem klesl do starého koženého křesla.

Zavolal jsem Straubové. Měl jsem tam vzkaz: 08567 od 23567. 23567 bylo naše poznávací znamení; 08567 byl poplachový kód. Něco se podělalo. Zaplavil mě klid, až nezvyklý, ledový klid, který následuje po velkém šoku. Zavolal jsem Straubové a nechal u ní číslo pro jakéhokoli 23567, který zavolá. Potom jsem se oblékl a pádil k telefonní budce na rohu ulice. Posadil jsem se na betonovou zídku, rozložil si noviny a čekal. Bylo 15 hodin 2 minuty a já měl čas až do 17 hodin, pak jsem musel jít na svou schůzku. Pravidlo číslo jedna: v případě poplachu především neměnit nic ve svém obvyklém životě.

V 16 hodin 50 minut telefon v budce zazvonil. 23567 musel dostat můj vzkaz. Vešel jsem do budky a zvedl sluchátko. Ozval se Maxův hlas, z velké dálky a rušený praskáním.

„Jsi to ty, Athosi?“

To Phil měl tenkrát ten nápad dát nám krycí jména převzatá ze Tří mušketýrů. Mně se to zdálo trochu směšné, ale nechtěl jsem ho urazit, věděl jsem, že je to jedna z mála knih, které kdy četl. Max, který měl postavu jako zápasník, byl jednomyslně prohlášen za Porthose. Benny měl tak aristokratické vystupování, ačkoli jeho otec pracoval v jisté továrně na sardinky v londýnských docích, že byl naprosto evidentní Aramis. Vždy tak skromný Phil si přidělil d’Artagnana. No a já jsem se stal Athosem.

„Athosi?“ opakoval Maxův hlas..

Odpověděl jsem:

„To jsem já. Co se děje?“

„Myslím, že je nějaký problém s d’Artagnanem. Zavolal mi, že nastydl. Jel si odpočinout. A víš, co se stalo? Přišel o prachy, které jsem mu půjčil. Sebrali mu je nějací chlapi. Slyšíš mě?“

„Slyším tě. Pokračuj.“

„A ti chlápci řekli, že je posíláš ty. D’Artagnan jim to samozřejmě nevěřil. Ale Aramis zuří. Chce na tebe vyhlásit konkurz. Slyšíš mě?“

„Kruci! Co mi to tu povídáš? Víš dobře, že nejsem žádnej podrazák. Musíme se sejít.“

„Sejdeme se na ‚obvyklé schůzce‘. Nechal jsem Aramisovi vzkaz.“

„Ne, počkej…“

Max zavěsil.

Stoupal jsem po ubohém schodišti vedoucím do kanceláře a horečně jsem přitom přemýšlel.

Phila napadli chlápci, kteří mu ukradli prachy. Byl vážně zraněn a někam se ztratil. A prohlásil, že příčinou jeho útěku jsem já. Rozzuřený Benny chce mou hlavu. A Max navrhl, abychom se sešli zítra na naší „obvyklé schůzce“ – což podle našeho kódu znamenalo: Štrasburk – abychom si věci vyjasnili. Jestliže někdo o nás něco ví, a zdá se, že útok na Phila o tom svědčí, nemůže se Benny vydat na cestu, a je ještě méně vhodné scházet se v polstrované hale banky, abychom tam uložili peníze, neboť by to pro nás mohlo znamenat doživotní vězení.

Napadlo mě několik řešení. Celou operaci zařídil Phil, který vyfoukl prachy a hodil to na mě. Proč by ho jinak ti tajemní útočníci nesejmuli? Nebo se mě moji společníci rozhodli z nějakého neznámého důvodu zbavit. Koneckonců, nebyli jsme žádní kamarádi z dětství. Anebo, a to bylo vlastně nejvážnější, nás někdo odhalil.

Když jsem tak o tom přemýšlel, mohlo se mi setkání ve Štrasburku stát osudným. Ovšem na druhé straně, nejít tam by znamenalo nepochybně rozsudek smrti. Neměl jsem tedy na výběr. Podíval jsem se na hodinky: 17 hodin 8 minut. Musel jsem pádit k Lanzmannovi.

Vyprávěl jsem mu všechno. Alespoň to, co se týkalo Marthy. Velmi ho to pobavilo a navrhl mi takový malý pokus, který mě nenapadl. Myslel si totiž, že trpím nikoli halucinacemi, ale morbidní touhou přistihnout svou ženu při nevěře. Jako že jsem vytočil Lilyino číslo, ale přesvědčil jsem sám sebe, že to bylo číslo Marthiny matky, abych se mohl užírat, protože jsem nedokázal přijmout, že mě Martha miluje. Vše, co ve mně zůstalo z matkou nemilovaného a zanedbávaného dítěte, to odmítalo… Má matka… Měl jsem na ni tak hezkou vzpomínku! Skutečná princezna, zlatovlasá a něžná. Tak chtěla, abychom ji s bratrem nazývali: Princezna. To z velké části kvůli ní tu teď ležím na té zatracené pohovce. Neboť pravda je, že má matka, zatrpklá a nemocná, s námi zacházela jako se psy, než chcípla sama v hrozných bolestech při deliriu tremens.

Ze svého raného dětství jsem téměř všechno zapomněl (obrana, vysvětloval Lanzmann) a v paměti mám jen kyselý odér jejího dechu páchnoucího alkoholem, zmatenou vzpomínku na křik a rány, pláč a bolest, smíšené s vášnivými polibky a hysterickou lítostí.

A tu těžkou vůni pižma, kterou byly nasáklé její šaty, pokožka i těch našich pár kousků nábytku…

Většinou jsem se snažil na toto období života nemyslet, vytěsnit vzpomínky na matčiny vlhké rty přitisknuté k mému krku a úpěnlivě prosící za prominutí a na Grégoryho vzlyky v nastalém tichu.

Grégory, chudáček Grégory, můj druh v utrpení. Byli jsme si podobní jako vejce vejci, a já jsem z toho vydedukoval, že jsme museli být dvojčata, jelikož se mi zdá, že tam Grégory byl pořád, ale všechno je to nejasné a tak vzdálené…

Nevím, proč právě na něj měla matka tak spadeno. Určitě byl moc divoký, moc hlučný, moc zlobivý, prostě nebyl „hodný“: „Grégory, nejsi hodný,“ říkala matka a tvářila se lítostivě, což znělo jako strašný slib nejrůznějšího utrpení…

Zavrtěl jsem se na pohovce a Lanzmann se se zájmem předklonil.

„Ano?“

„Nic, jen zmatené myšlenky…“

Neměl jsem chuť mu to vyprávět, netoužil jsem znovu a znovu se vracet k tomu strašlivému dni, jedinému, na který jsem si jasně vzpomínal, kdy mi oznámila s tím typickým klidem špatných dnů, že Grégory umřel. Byly mi čtyři roky a měl jsem pocit, jako bych se roztrhl vedví.

Toho dne, šlo tehdy o skutečnou pitku, byl Grégory opravdu „nesnesitelný“. Byl nemocný, a ačkoli ho spalovala horečka, byl bit jako žito. Večer lilo jako z konve, opíral jsem se čelem o sklo, po němž se valila voda – ještě cítím dotyk ledového skla na své kůži – ten večer mi oznámila, že Grégory umřel, že ho zabila ta horečka. Byla zima. Vzpomínám si na zimu. Na slzy na tvářích a nudli u nosu. Strašná zima. Bubnování deště, tvrdé, ostré, nemilosrdné.

Skutečný román od Zoly, jak řekl Lanzmann se sžíravou ironií. Byly mi čtyři roky a toho dne jsem objevil strašlivý pocit: zlou radost ze skutečnosti, že někdo jiný trpí místo vás, že jste tomu protentokrát unikli! Ach! Má matka, Princezna, podařilo se mi přežít její lásku.

Ona sama už nežila dlouho. Zemřela několik dnů po Grégorym, zatímco jsem si hrál na ulici, sama ve svém neuklizeném pokoji, rozežraná drogami a alkoholem. Ocitl jsem se v sirotčinci uprostřed malých ostrých hochů, kteří toužili jen po tom, aby se stali vůdci party, a nestačil jsem se divit. Ano, Lanzmannovi dá velkou práci vrátit mi zase víru v lidský rod. Důvěru ve vlastní ženu…

Slyšel jsem ho zakašlat a viděl jsem, jak pohlédl na nástěnné hodiny z ořechového dřeva: 18 hodin 30 minut. Sezení skončilo. Vstal jsem, sáhl do kapsy a podal mu obvyklou částku, ale než jsem se rozloučil, zavedl mě do své kanceláře.

„Jděte, zavolejte Martě.“

„A kam?“

„Kam chcete.“

Rychle jsem vytočil číslo domů. Ozvala se Martha, celá udýchaná.

„Právě jsem přišla, kdy se vrátíš?“

Odpověděl jsem jí a potom jsem zavěsil. Lanzmann mě pozoroval.

„Teď vytočte číslo její matky.“

Poslechl jsem, i když jsem pocítil jakýsi neurčitý strach. Telefon vyzváněl. Jednou, dvakrát, třikrát a pak se místností rozlehl Marthin jasný a melodický hlas:

„Ano?“

„Promiň, miláčku,“ blábolil jsem, „chtěl jsem jen vědět, jestli bys nechtěla večeřet ve městě…“

„Ach ne, jsem unavená, přijď brzo, budou dávat film…“

Znovu jsem zavěsil. Martha mi připadala rozčilená. Ale to nebylo to nejdůležitější. Nejdůležitější bylo, že byla zároveň u své matky i doma. Pohlédl jsem na Lanzmanna. Vypadal konsternované.

„Tak jaké číslo jsem vytočil?“

„Vytočil jste dvě různá čísla. Ale jak můžu vědět, že nemáte doma dvě telefonní linky?“

„Protože vám to říkám.“

„Jak si můžu být jist, že mi nelžete?“

„Podívejte se do diáře,“ řekl jsem a hodil mu svůj starý, úplně rozedraný diář. „Její matka se jmenuje Moserová, Jeanne Moserová. A tady je její číslo.“

Načmáral jsem na kus papíru telefonní číslo. Podíval se na ně a potom mi ho vrátil.

„Dobrá. Věřím vám. Ovšem v tom případě máte pravdu, vaše žena je čarodějnice.“

„Děkuju, doktore, skutečně jste mi pomohl, teď už mi není líto peněz za váš honorář.“

„Počkejte, Georgesi, ten příběh je nejasný. Jste si jist, že jste mi pověděl celou pravdu? Pohádal jste se s Marthou?“

Podrážděně jsem otevřel dveře.

„Chcete znát pravdu, doktore? Zabil jsem ji! Na shledanou příští týden.“

Zavřel jsem za sebou dveře a jel domů. Zítra je přece taky den.

Čtvrtý den – neděle 11. března

Přijel jsem do Štrasburku ve 12 hodin 6 minut. Včera jsem Martě vysvětlil, že mě naléhavá schůzka s významným maďarským dovozcem nutí strávit neděli daleko od ní. Byla zvyklá na mé cestování a nepřítomnost, a tak přikývla a nekladla mi žádné otázky, jen prohlásila, že má spoustu rozečtených knih, které musí dočíst.

Bylo jasno a zima, po nádherně modré obloze pluly velké bílé mraky, které jako by tam prudce vrhala nějaká neviditelná ruka.

Zaparkoval jsem na okraji městského centra, hodil minci do parkovacích hodin (měl jsem neustále v kapse pár francouzských a belgických mincí) a na náměstí de l’Horloge jsem šel pěšky.

Skupina japonských turistů se tlačila spolu s cestujícími z jednoho auvergneského autobusu, aby si co nejlépe vyfotografovali katedrálu, a stovky holubů se slétly na zrní, které jim velkomyslně házela stará žena s dlouhými šedivými vlasy. Vzpomněl jsem si na ten vtip o „milé staré dámě“, která láskyplně krmila holuby otráveným zrním, a v duchu jsem se zasmál. Každý je podezřelý, že je někým jiným, to bylo poučení z mého vlastního života.

Zdálo se mi, že mě vystřelovací nůž, který jsem měl připevněný k předloktí, pálí skrz kožené pouzdro. Chvíli jsem bloumal kolem stánků se suvenýry a s napjatým výrazem ve tváři číhal na podezřelý pohyb, ale nic hrozivého jsem nespatřil.

Max mi řekl, že schůzka se bude konat v 15 hodin před schody vedoucími k orloji. Na jednu stranu to bylo uklidňující, protože tam bude spousta lidí. Na druhou stranu by taková tlačenice byla vhodná i k rychlému odpravení, stačila by k tomu automatická pistole s tlumičem, přitisknutá na břicho oběti…

Pohlédl jsem na hodinky: 13 hodin 3 minuty. Koupil jsem si lístek do muzea, které se nacházelo proti průčelí s orlojem, a rychle jsem vyběhl do sálu s historickými oděvy. Tam jsem si stoupl k jednomu dělenému oknu a sledoval, co se děje naproti. Dav se začal shromažďovat před schodištěm. Aby člověk mohl vidět orloj v provozu, musel vystát hodinovou frontu. V duchu jsem znovu viděl ty skvěle udělané postavy, jak tam defilují při zvonkohře dirigované smrtí a její kosou.

Za mnou procházeli lidé a komentovali vystavené předměty. Ve 13 hodin 57 minut se na náměstí objevil Max. Oholil si svůj tmavý plnovous. Vlasy i knírek měl teď rezavé. Ale já jsem okamžitě poznal jeho houpavý krok, tmavé zapadlé oči, neustále opálenou pleť, kterou nemohl zakrýt, a široká ramena. Náš Porthos se nejdříve rozhlížel kolem sebe, a pak, jako by měl tušení, zvedl oči k muzeu. Přitiskl jsem se do okenního výklenku. Potom pomalu jedno po druhém zkoumal auta zaparkovaná na malém náměstíčku a jeho pohled trochu příliš rychle přelétl bílou pandu, v níž jsem rozeznal za volantem nějakou postavu.

Zdálo se, že je spokojený, a šel se opřít o zábradlí, které usměrňovalo dav návštěvníků. V levé ruce držel stočený průvodce, pravou ruku měl volně spuštěnou podél těla. Chlápek v pandě parkoval tak, že mohl okamžitě vyrazit. Byla to zkrátka past a nastražil mi ji Max. Mohl jsem pootevřít okno a během pěti vteřin mu zapíchnout kudlu mezi oči, měl jsem to dostatečně natrénované. Ale to bych se nic nedozvěděl. A nebyl to žádný papírový terč.

Seběhl jsem dolů a prošel kolem hlídače s nádherně červeným nosem notorického opilce. Využil jsem okamžiku, kdy Maxův pohled upoutala hlučná skupina amerických turistů, a rychle jsem se v předklonu rozběhl po chodníku, u nějž byla zaparkovaná zadkem ke mně bílá panda. Řidič měl pohled upřený na náměstí a neviděl mě přicházet. Všiml jsem si, že obě okénka jsou úplně stažená, a ulevilo se mi. Přičapl jsem ke zdi těsně u levého zadního kola, před pohledy mě zakrývala karoserie auta.

Pomalu jsem se sunul vpřed. Když jsem se dostal na řidičovu úroveň, narovnal jsem se a spojenými pěstmi ho praštil do ohryzku. Vzápětí jsem ho popadl za límec košile, přitáhl ho k sobě a prudce ho udeřil čelem do hlavy. Celá operace trvala necelé tři vteřiny.

Úder do krku mu vyrazil dech a rána do hlavy ho dorazila. Zhroutil se dopředu. Nakonec jsem ho ještě praštil do týla, v místě, kde se nachází malý mozek. Načas bude vyřízený. Slunce, které pálilo do karoserie, ponechávalo naštěstí vnitřek vozu ve stínu. Sebral jsem pistoli, kterou měl položenou na kolenou: byla opatřena tlumičem. Vyndal jsem z ní zásobník a pak jsem ji hodil do kanálu. Hotovo. Skloněný jsem se plížil podél řady zaparkovaných aut, potom jsem vstal a šel kolem zdi vedoucí ke katedrále, jejíž vchod přitahoval všeobecnou pozornost. Zatím jsem měl štěstí. Mé lsti si nikdo nevšiml.

Dlouhými kroky jsem zamířil k Maxovi. Okamžitě mě zaregistroval a přátelsky se na mě usmál.

„Jsi tu moc brzo!“

„Ty taky.“

Zaváhal, hledal slova:

„Projdeme se trochu?“

Přikývl jsem. Zamířili jsme pryč od davu. Vítr honil po zemi listy kaštanů a vířil okrový prach. Cítil jsem Maxovo rameno na svém rukávu, jasně jsem viděl rozšířené póry na jeho kůži a černé chlupy, které mu rostly v uších. Lhostejně pokračoval:

„Philovi už je líp, dostane se z toho.“

„Co se vlastně stalo?“

Zastavil se a zahleděl se do prázdna.

„Přišli k němu dva chlapi. Nejdřív si myslel, že to jsou policajti. Neotevřel. Jeden z nich zavolal: ‚Posílá nás Georges.‘ Phil byl přesvědčen, že to není možné, a ani se nepohnul. Ti chlápci dělali, jako že jdou pryč. O pět minut později to bouchlo. Vrata garáže byla na kusy a ti maníci se vypařili i s dodávkou a prachama. Phil byl zasypaný skleněnými střepy, vyrazilo to všechna okna. Podařilo se mu zavolat starého doktora Morgana. Přijel dřív než policajti a Phila odvezl. Sešil ho dohromady, bude vypadat jako puzzle, ale dostane se z toho, jsou to jen povrchová zranění.“

Pohlédl jsem na něj zpříma:

„Závěr?“

Max zrozpačitěl:

„Jak mohli ti chlapi znát tvé jméno?“

„Myslíš, že bych byl tak hloupý a poslal je tam svým jménem?“

„Možná tě chce někdo potopit…“

„Co tím chceš, říct?“

„Jsi hodně nervózní,“ odpověděl Max a s pohledem upřeným někam za mne mi poklepal na rameno stočeným průvodcem. Pochopil jsem, že to je signál pro toho chlápka v pandě. Když se nic nedělo, mihl se v Maxových očích stín. Pracně navázal:

„Všichni za jednoho…“

„Každý za sebe,“ dokončil jsem starý žert.

Udělal jsem krok směrem k němu. Couvl.

„Poslyš, Maxi, ‚on‘ nevystřelí. Je mimo. Já se stáhnu a najdu toho, kdo to udělal. Ale nespolčuj se proti mně. Protože jinak tě zabiju.“

„Phil po tobě jde.“

„Phil je psychopat, to víš stejně dobře jako já. Musíš ho hlídat.“

Otevřel ústa a chystal se odpovědět, ale okamžitě zmlkl, protože nůž z mého rukávu vyklouzl a opřel se mu o břicho. Na jeho krémové popelínové košili se objevila krev. Turisté na sebe začali radostně volat, právě odstranili bariéry u vchodu k orloji.

„Víš, co je tady dole?“

Opřel jsem se o nůž trochu víc. Max byl bílý jako stěna.

„Tvoje játra, Maxi, tvoje játra. Jestli chceš mít deset centimetrů ocele zapíchnutých do jater, tak se dál chovej jako hlupák. Chci pravdu.“

„Řekl jsem ti pravdu.“

„A Benny?“

„Je ve své skrýši. Benny je v pořádku.“

Naklonil jsem se k němu.

„To ty jsi poslal k Philovi ty chlápky!“

„Ty ses zbláznil, Georgesi, ty ses úplně zbláznil!“

„Tak proč jsi mě chtěl sejmout?“

„Pro jistotu, Georgesi, jen pro jistotu, to ti přísahám…“

Pohlédl jsem Maxovi do očí a okamžitě jsem věděl, že mi lže. Ale nemohl jsem se odhodlat ho zabít, tady, chladnokrevně. Nejsem vrah. Vrazil jsem mu ze všech sil koleno do břicha. Zlomil se v pase a zaklel v nějakém hrdelním jazyce. Tváře se obrátily k nám, ozvaly se výkřiky. Rychle jsem vyrazil na opačnou stranu, než stála panda, a v té vřavě jsem se zamíchal do davu.

Když jsem míjel asi čtyřicetiletou ženu v bílém plášti, uslyšel jsem tlumený zvuk. Ženina ruka mi dopadla na rameno. Překvapeně jsem se k ní otočil a setkal jsem se s jejím nechápavým pohledem: pomalu klesala k zemi a na jejím bělostném plášti se objevila rudá skvrna. Balíček, který nesla, jí vypadl z rukou a po zemi se rozlétly střepy rozbitých hrnečků, kýčovitých hrnečků, na nichž jsou jména těch, jimž je chcete věnovat. Na zlomek vteřiny jsem daleko vzadu zachytil Maxův planoucí pohled; ruku měl v kapse svého pláště. Rozběhl jsem se a začal kličkovat, přičemž jsem narážel do rozčilených chodců. Za mnou se ozvaly výkřiky. Věděl jsem, že ta žena je mrtvá.

Ten Max, kterého jsem znal, by to nikdy neudělal. Nepokusil by se mě zabít a nestřílel by takhle zblízka do davu. Max, kterého jsem znal, nebyl vrah. Existovali dva Maxové: alsaský židovský bankovní lupič a nájemný vrah, který kolem sebe klidně rozsévá smrt… Martha, Max, vypadá to, že se epidemie šíří…

Běžel jsem až k řece. Z doby, kdy jsem sloužil v armádě, mi zůstala záliba v tělesných cvičeních a vždy jsem se udržoval v dobré formě. Dnes se mi to hodilo. Utíkal jsem po nábřeží. Spatřil jsem výletní parník a jedním skokem jsem se ocitl na můstku.

„Právě včas,“ usmál se průvodčí a uvolnil lano.

Loď se začala vzdalovat od nábřeží, když vtom se objevil uřícený Max. Ozval se výstřel a Max se rozběhl. Zahnul za roh do uličky vedoucí do starého města. Za ním pádili dva policajti se zbraní v ruce.

Průvodčí potřásl znechuceně hlavou:

„To si nemůžou jít hrát jinam? Ach jo, ten svět je čím dál horší…“

Mdle jsem se na něj usmál a přešel na lodní příď.

Parník plul pomalu po klidné vodě a zanechával za sebou zpěněnou brázdu. Vánek mě osvěžoval a osoušel na mně pot. Pak loď nabrala rychlost a vítr začal studit. Ale já jsem potřeboval čerstvý vzduch, a tak jsem se dál opíral o lodní zábradlí a vystavoval tvář ostrému větru.

Zhroutil se mi celý svět. Má žena měla nejspíš dar být na dvou místech zároveň. Mí přátelé zešíleli a chtěli mě zabít. A doktor Lanzmann mi jasně sdělil, že jsem blázen. Jsem blázen?

Pulzující bolest migrény mi svírala hlavu. Stiskl jsem zuby. Udělal bych lépe, kdybych toho chlapa v pandě zabil a Maxe také, protože jsem tušil, že potíže teprve začínají.

Navíc policajti v čele s komisařem Malinoisem začnou určitě šťourat v té záležitosti s explozí. Chytí Phila a jsme ztraceni. Najednou mě napadlo, proč Max, když mu tolik záleží na bezpečnosti, nedal zabít Phila. Možná že je Phil mrtvý.

Musím jet do Bruselu, musím se zítra spojit s Bennym.

V 15 hodin 27 minut jsem nasedl do svého auta a vyrazil do Ženevy.

Po chvíli jsem si všiml, že neustále pozorně sleduju zpětné zrcátko, a v dychu jsem si přikázal uvolnit se. Asi dvě stě metrů za mnou jel hnědý ford. Zastavil jsem na odpočívadle a on mě předjel. Byly v něm dvě osoby: muž a žena. Ulehčené jsem si oddechl, počkal tři minuty a potom se zase vydal na cestu. U benzinové pumpy jsem ford spatřil znovu. Posádka tankovala benzin. A jako náhodou se vůz ocitl za mnou. Žádný zákon nezakazuje hnědým fordům se švýcarskou poznávací značkou jet do Ženevy.

Bolest hlavy se zhoršovala. Mnul jsem si šíji, pak spánky, ale marně. Dojel jsem k výjezdu z dálnice a náhle jsem se rozhodl odbočit.

Ford pokračoval v cestě. Dokonce ani nezpomalil. Chvíli jsem jel nazdařbůh a poté jsem dorazil na křižovatku. Tabule ukazovala směr na Ženevu a menším písmem na ní bylo napsáno SAINTE-CROIX 10 km, KLAUSEN 18 km. Při čtení těch prostých písmen mi zcela nevysvětlitelně začaly před očima tančit světelné body a srdce se mi rozbušilo. Zastavil jsem a přinutil jsem se ke klidu. Odkdy mě prostý pohled na směrovou tabuli dostává do transu? Když mi přestalo bušit srdce, znovu jsem se rozjel.

Silnice se vinula mezi poli a kopci. Dojel jsem až na dohled kopečku, na němž se tyčila vysoká vyumělkovaná stavba v novogotickém stylu s věžičkami a lomenicemi. Lhostejně jsem pohlédl na tento „zámeček“. A pak všechno zhaslo.

Když jsem se probral, ucítil jsem kouř. Nejdřív jsem si myslel, že Martha nechala něco na sporáku. Potom jsem si uvědomil, že mé čelo spočívá na něčem tvrdém a hladkém. Zvedl jsem ruku a dotkl se toho tvrdého povrchu. Bylo to kulaté. Byl to volant lancie. Na kolenou jsem měl nějakou odpornou tekutinu. S obtížemi jsem se podíval, co mi teče po kalhotách, nejisté jsem tam položil ruku, a když jsem ji zvedl, byla rudá od krve.

S nesmírným úsilím jsem zvedl hlavu. Lancia byla napasovaná do stromu. Zápach přicházel od kapoty, z níž se linul šedomodrý kouř. Otevřel jsem dvířka a vyškrábal se z vozu. Sáhl jsem si na obličej. Tekla mi krev z nosu a z rány na čele. Zvuk motoru mě přiměl prudce se otočit. Koutkem oka jsem zahlédl rychle odjíždějící hnědý ford.

Cítil jsem se vyčerpaný a naprosto zmatený. Utřel jsem si obličej rukávem a vyndal z kufru hasicí přístroj. Pečlivě jsem pokropil motor lancie. Zámek na kopci vypadal neškodně, ale kdykoli jsem na něj pohlédl, ucítil jsem bolest v hlavě. Sedl jsem si znovu za volant a zařadil zpátečku. Vůz sebou trhl, ale pak poslechl. Nevypadalo to, že by byl nějak vážně poškozen. Pokračoval jsem směrem na Ženevu a hledal nějakou opravnu a o necelé tři kilometry dál jsem na jednu narazil.

Majitel, solidní chlápek v umaštěné kombinéze, můj vzhled nijak nekomentoval. Nechal jsem mu lancii a půjčil si od něj citrónově žlutý starý Peugeot 104, který ze mě vytřásal duši. Ještě dva takové dny a budu zralý pro dlouhodobý pobyt ve vypolstrované čtyřhvězdičkové klinice toho dobrého doktora Lanzmanna.

Do Ženevy jsem dorazil ve 20 hodin 30 minut. Když mě Martha spatřila, vykřikla, a já jsem ji uklidnil vysvětlením, že do mě zezadu narazil nějaký pirát silnic a auto je v opravně. Pomohla mi se umýt a vyčistit si ránu. Byl jsem utahaný a toužil jsem jen po spánku. Nejdřív jsem se ale chtěl podívat do svého ilustrovaného průvodce po Švýcarsku. Zámek Klausen se nacházel na dobrém místě nedaleko německých hranic. Z krátkého popisu jsem se dozvěděl, že jeho poslední majitel Lucas von Klausen si před šesti lety rozbil hlavu při pádu ze schodů. Když jsem četl to jméno, Lucas von Klausen, měl jsem nutkavý pocit, že ho znám. Bylo to, jako by se temný závoj před mýma očima díky fantastickému tlaku začal trhat. Martha byla znepokojena mým stavem a já jí odpověděl, že mě prostě jen strašně bolí hlava. Přinesla mi prášek a já ho mechanicky spolkl. Potom jsem si šel lehnout, ale to jméno von Klausen jsem měl stále na
psané před očima ohnivým písmem. Téměř okamžitě jsem upadl do těžkého a neklidného spánku.

Měl jsem zvláštní sen. Zdálo se mi, že jsem mluvil ze spaní a že proměněná Martha se nade mnou skláněla, vymršťovala dlouhý hadí jazyk a upřeně na mě hleděla planoucíma očima. V jednu chvíli jsem kráčel obrovským prázdným sálem, plesovým sálem na zámku Klausen, s křišťálovými lustry a lesknoucími se parketami. Páry slavnostně tančily, ale tanečníci byli nazí a byly to jen kostry potažené kůží. Zdejší pán, holohlavý stařec s krutým smíchem, ke mně natáhl podivuhodně dojemnou kostnatou ruku s drápy. Najednou se odkudsi vynořila Martha a dotkla se ho sedmiramenným svícnem. On se zhroutil a vzápětí se proměnil v odporný hmyz.

Probudil jsem se zpocený, žíznivý a s hořkou pachutí po prášku na jazyku. Martha byla tak laskavá a došla mi pro vodu. Pronesla pár uklidňujících slov, ale na zlomek vteřiny se mi zdálo, že jsem v jejích očích zahlédl potlačovaný jásot. Bylo to směšné a já jsem tu paranoidní myšlenku zavrhl. Má první logická úvaha patřila Maxovi, který mě pronásleduje, druhá pak tajemnému hnědému fordu.

Usnul jsem až za svítání.

Pátý den – pondělí 12. března

Když jsem se celý rozlámaný vzbudil, Martha byla pryč. Na mramorovém stole v kuchyni ležel vzkaz. Jela za matkou, která se necítila dobře. Povzdechl jsem si. Marthina matka byla bezmocný a nemilosrdný tyran. Podle mého názoru patřila do domova důchodců, ale Martha o tom samozřejmě nechtěla ani slyšet. Setkal jsem se s tou starou dámou jednou, na začátku našeho vztahu, a necítil jsem žádnou potřebu toho starého draka vidět znovu.

V ráně na čele mi cukalo. Měl jsem velký řez, který začínal na levém spánku a táhl se diagonálně až k pravému obočí. Když k tomu připočtu svou tvář špatně oholeného boxera, vypadal jsem teď jako skutečný darebák. Dal jsem si sprchu, oholil se, vypil strašnou spoustu silné a hodně sladké černé kávy, přiměl se sníst jogurt a oblékl si černé manšestrové džíny a šedý svetr.

Turistický průvodce už na stole v obýváku nebyl, Martha ho musela uklidit. Martha… Znovu mě zaplavila panika a pocit neskutečna. S Maxem v patách jsem opravdu nepotřeboval ještě záhadu týkající se Marthy… Náhle jsem věděl, co dnes udělám.

Malý žlutý peugeot měl jednu výhodu: nebyl to můj obvyklý vůz. Jel jsem pomalu a pozorně si prohlížel všechno kolem sebe, ale nic mi nepřipadalo podezřelé. Samé důvěrně známé obrázky klidného venkova, kde se klidné krávy klidně pasou.

Když jsem dojel na kraj obce, v níž bydlela Marthina matka, zastavil jsem u první telefonní budky, kterou jsem spatřil. Pečlivě jsem vytočil číslo a čekal jsem. Martha zvedla sluchátko po šesti dlouhých zazvoněních. Beze slova jsem zavěsil. Pak jsem pokračoval k cestě.

Vjel jsem do vesnice a projížděl hlavní ulicí. Tvořilo ji asi deset domů a obchod se smíšeným zbožím spojený s kavárnou. Dům Marthiny matky stál o samotě za vesnicí, blízko staré opuštěné slévárny. Pomalu jsem dojel až k němu. Marthin vůz nebylo nikde vidět.

Zastavil jsem před zrezivělou bránou. Při mé jediné předchozí návštěvě byla dobře namazaná, popínavé růže se plazily po fasádě a dvojitý plot z begonií vás dovedl až ke vstupním dveřím, hezky ozdobeným věncem spleteným z trav. Teď byly všechny okenice na domě zavřené. Plevel zaplavil zahradu. Na mřížích byl velký visací zámek a zežloutlý věnec ležel na zemi. Okenice v prvním patře byla napůl vyvrácená z pantů a odhalovala rozbitou okenní tabulku. Polil mě pot: dům, na který jsem hleděl, byl evidentně neobydlený. Ale vždyť v něm Martha právě před chvílí zvedla telefon… Kroky za mnou mě přiměly, abych se otočil. Blížil se nějaký starý muž s dýmkou v zubech a nákupní taškou v ruce. Oslovil jsem ho:

„Promiňte, chtěl jsem navštívit paní Moserovou…“

„Ale to není možné!“

Měl zvláštní přízvuk, kterému bylo těžké rozumět.

„Ona tu už nebydlí?“

„No… tedy… to ne!“

A uchechtl se.

„Nevíte, kde bych ji mohl najít?“

Mlčky ukázal dýmkou přímo před sebe. Pohlédl jsem tím směrem a tiše zíral na bílé kříže na malém hřbitově. Stařec pokračoval:

„Umřela před šesti měsíci, chudák…“

„Je to opravdu ta paní Moserová, co byla invalidní a měla dceru?“

„Žádnou jinou jsem neznal. To já jsem ji uložil do hrobu, spolu s Julienem Renaudotem.“

„Její dcera tu byla?“

„Samozřejmě! Moc hezká mladá žena. A statečná, neuronila při tom ani slzu.“

Poděkoval jsem starému venkovanovi a nasedl do peugeotu. Počkal jsem, až muž zmizí za zatáčkou, pak jsem vystoupil z vozu, rychle přelezl mříže a utíkal k portiku pokrytému spadaným listím. Po okapu jsem vyšplhal až k utržené okenici. Strčil jsem ruku do díry v okně a podařilo se mi ho otevřít, aniž jsem se pořezal, vlezl jsem dovnitř a okno zase zavřel. Ocitl jsem se v tmavé a studené místnosti, kde nebylo nic kromě dřevěného rámu postele s pruhovanou matrací.

Dům byl prázdný. Celé to tu páchlo plísní a šero působilo nepřátelsky.

Zaposlouchal jsem se do ticha. Venku projela prskající motorka. Poté se znovu rozhostilo ticho. Byla tu zima, vlhká zima, ale přesto jsem se potil. Se sevřenými pěstmi jsem se tiše plížil domem a dával pozor, aby pode mnou nezapraskalo prkno v podlaze. Prozkoumal jsem postupně obě malé ložnice, vykachlíkovanou koupelnu, v níž impozantní vanu zdobila obrovská pavučina, která jí dávala vzhled jednoho z Delvauxových obrazů, a pak jsem sestoupil do přízemí. I to bylo prázdné. Pár zbývajících kusů nábytku bylo zakryto potahy. Na zdi visely hodiny, které už jednou provždy ukazovaly 10 hodin 12 minut. Všude na zemi ležela silná vrstva prachu. Na voskovaném ubruse pokrývajícím kuchyňský stůl prchali holubi před odvážnými lovci s klobouky ozdobenými peřím. Skříně byly otevřené a prázdné. Na zemi nebyly žádné stopy.

Nikdo tu v poslední době nebyl.

Spatřil jsem starý černý telefon, trůnící na malém stolku. Zvedl jsem sluchátko a přiložil si ho k uchu: byl hluchý. Nikdo na světě zde nemohl přijmout hovor. Otřel jsem si čelo.

Vystoupal jsem znovu do prvního patra a vyhlédl ven: cesta byla volná. Slezl jsem do zpustlé zahrady. Kdyby se záležitost s Maxem nějak zvrtla, mohl bych se zašít tady. Tomu se říká vidět věci z té kladné stránky, jak říká doktor Lanzmann. A já jsem to opravdu potřeboval.

*

Ten večer jsem u stolu pozoroval Marthu, její zářivý úsměv, její upřímný a jasný pohled, a rostl ve mně hněv. Lhala mi, teď už to bylo jisté. Proč? Obestírá snad její život nějaké strašné tajemství? Na okamžik mě napadlo, že se třeba nachází ve stejné situaci jako já. Byla by to opravdu komická náhoda, kdybych zjistil, že Martha například vyloupila Depozitní banku v Lausanne… Zvláštní náhoda, která mě naplnila radostí a úlevou. Kdybychom byli normální manželský pár, určitě bych se zeptal. Ale my jsme nebyli normální manželský pár. Já byl lhář, podvodník, člověk zvyklý potlačovat své city, skrývat je, ovládat se. A dokonce i v lásce jsem dával jen to, co jsem si povolil dávat.

Myslel jsem, že si beru vzdělanou a trochu zakřiknutou, ale velmi krásnou ženu, a přitom jsem se oženil se záhadou. Kladla si Martha stejné otázky, pokud šlo o mne? Pustil jsem se do nadívaného kraba a náhle mě napadlo, že mě možná sledovala, slídila za mnou, a že její „absence“ mohly být pouze důsledkem toho, že mě hlídala. A když jsem dospěl k sýru, napadlo mě, jestli Martha není policajtka. Něžně se na mě přes sklenku usmála a já jsem jí úsměv oplatil. Boj byl zahájen.

Šestý den – úterý 13. března

Druhý den ráno mě Martha požádala, abych ji vysadil u jednoho obchodu s uměleckými předměty. I když měla řidičský průkaz, nerada řídila, zvláště v zimě, kdy bylo na silnicích náledí. Potom prý poobědvá u Lily. Doufal jsem, že Lily, okouzlující a velmi bohaté třeštidlo, také neleží na hřbitově. Jakmile Martha vstoupila do galerie, otočil jsem se a zamířil k letišti. Tam jsem z jedné telefonní budky zavolal Miss Straubové. Žádný vzkaz. Nasedl jsem do letadla do Bruselu a následující hodinu jsem strávil přemýšlením, jestli je opravdu rozumné vrhnout se do jámy lvové.

Bez problémů jsem prošel celnicí a záhy jsem dorazil do malého baru nedaleko budovy, kde se skrýval Benny. Pil jsem pivo, když vtom jsem zmerčil dva chlapy v montérkách skloněné nad mříží od kanálu, kteří nenápadně hlídali vchod do budovy. Bylo naprosto jasné, o koho jde, jako by měli slovo „policajt“ napsané na zádech. Benny byl ztracený. Znovu jsem zavolal Miss Straubové a dal jí číslo 000, které měla předat tomu, kdo se ohlásí jako 789. Číslo 789 byl Benny a 000 byl kód pro okamžitý útěk. Ale jestli Benny nezavolá, skončí v base. Někdo nás shodil, a komisař Malinois si už určitě mne ruce při pomyšlení, že nás konečně čapne. Už tři roky, kdy cestujeme mezi Francií, Belgií a Švýcarskem, si on a jeho kolegové rvou vlasy. Já jsem ovšem viděl Malinoise pouze v televizi: podsaditý chlap s šedivými vlasy, brejličkami, jaké nosili ruští revolucionáři, a v dobře střiženém obleku. Nebyl tak domýšlivý
jako jeho spoluobčan Hercule Poirot, ale nebyl také tak úspěšný, pokud ovšem právě nenastal den odplaty…

Bylo dost pravděpodobné, že odposlouchávají Bennyho telefon. Přesto jsem ho musel varovat. Zamyšleně jsem dopil pivo a pak mi to seplo. Napadlo mě, jak se spojit s Bennym, aniž se prozradím. Vešel jsem do telefonní budky (jednou by se měla složit oslavná báseň na telefonní budky), zavolal jsem na telegramy a nadiktoval svůj text nějaké velmi schopné mladé ženě.

Text byl krátký: „Případ 000 – stop – Už nemohu snést všechny ty parazity kolem tebe – stop – Sbohem – stop – Elvira.“ Příjemce: byt číslo 113, následovala adresa. V tomto druhu luxusních domů je obvyklé označovat obyvatele číslem jejich bytu, a ona se tomu nedivila o nic víc, než když slyšela můj nepochybně mužský hlas podepisovat se jako „Elvira“. Volnost mravů měla rozhodně své dobré stránky!

Zeptala se mě prostě na číslo mé karty a ujistila mě, že to okamžitě zařídí. Elvira bylo krycí jméno, které Benny používal při svých výstupech transvestity. Věděli jsme to jen my dva a já doufal, že tomu porozumí. Nemohl jsem si dovolit být příliš otevřený z obavy, abych neuspíšil policejní zásah.

Nejdřív jsem uvažoval, že to podepíšu Athos, ale nechtěl jsem potvrdit Malinoisovu teorii, že tvoříme organizovanou bandu se čtyřmi stálými členy. Hlavou mi prolétla představa stovek tisíc kluků vytvářejících spiklenecké party a zdobících se jmény Dumasových hrdinů a říkal jsem si, co mohlo v tomto romantickém vyprávění zaujmout toho hada Phila. S myšlenkami na Phila jsem se vydal do antikvariátu, z něhož bylo vidět na výjezd z podzemního parkoviště Bennyho domu. Dělal jsem, jako že si prohlížím vystavené staré knihy, a přitom jsem nespustil z očí výjezd z parkoviště.

Metař s modrým baretem svědomitě zametal už dvacet minut stále stejný kus chodníku, když z parkoviště vystrčil nos Renault 25, řízený blondýnkou v klobouku. Minibus značky Volkswagen zaparkovaný u chodníku okamžitě nastartoval, ale metař u výjezdu z parkoviště mu dal nenápadně záporné znamení. Zarazilo mě to: Benny by měl řídit šedý golf. Ale jednak jsem znal jeho zálibu v převlecích a jednak dokázal ukrást kdykoli jakýkoli vůz. Benny byl skvělý technik, který se svému řemeslu vyučil v pákistánské čtvrti v Londýně.

Renault ujel sotva dvacet metrů, když budovou otřásl výbuch a okna bytu v sedmnáctém patře explodovala. Metař strhl z hlavy baret, vytasil revolver Python a rozběhl se k domu, následován čtyřmi chlapy, kteří vyskákali z minibusu. Bennyho podpis. Usmál jsem se sám pro sebe, koupil jsem vzácné první vydání Perraultových pohádek s jemnými erotickými rytinami a klidně jsem se vrátil na letiště. Tam jsem ukázal svůj falešný pas celníkovi, který na něj letmo pohlédl. Malinois evidentně ještě neodhalil mou falešnou totožnost obchodníka s vínem.

Během letu jsem se snažil ujasnit si situaci. Bylo to složité, protože jsem byl nucen se zároveň skrývat před Maxem, dozvědět se, co se skutečně stalo, a vyhnout se Malinoisovým pochopům, a přitom jsem ještě musel vést malé soukromé pátrání týkající se mé vlastní ženy. Skutečná lehárna! A navíc, až mi vybyde čas, přemýšlet o té podivné nehodě na silnici poblíž Klausenu. Což mě zase přivedlo k hnědému fordu. Někdo mě sledoval. Martha? Vrah najatý Maxem? Bylo na čase spojit se s několika lidmi.

Po návratu do „kanceláře“ jsem zavolal Cheng Hoovi. Cheng byl Číňan ze Šanghaje, který se dostal do Švýcarska tajně přes italskou hranici. Cheng žil v restauraci svého bratra spolu asi s patnácti dalšími Číňany, které od sebe Švýcaři nedokázali rozeznat, a nevěděli tak, že vůbec existuje. Byl to neuvěřitelný všeuměl, který dokázal připravit explozi stejně jako odposlouchávat telefon. A já jsem potřeboval právě jeho telefonní umění. Nechal jsem své „jméno“ staré dámě, která mi laskavě sdělila, že v jejím úctyhodném zařízení, otevřeném dokonce i v neděli večer, žádný Cheng Ho není, a o pět minut později mi Cheng zavolal. Vysvětlil jsem mu svůj problém a on se rozesmál:

„Hračka, vážený synu Descartesa, úkol pro šimpanze.“

„Díky. Vysvětli mi to.“

„Přesměrování telefonní linky. Všechny hovory směřující na tato čísla jsou automaticky přesměrovány na jinou stanici.“

„Na tu, kde může ta osoba hovor převzít?“

„Přesně, Einsteine.“

„Ale co když se ta osoba pohybuje?“

„Mobilní telefon, bezšňůrový, nová technologie těch japonských zkurvysynů.“

„Můžeš zjistit, kam ty hovory jdou? Číslo, na které se přesměrovávají?“

„Možná. Drahé. Hodně času.“

„Zkus to.“

„Zavolej mi za týden.“

„Spěchá to.“

„Čtyři dny. Poloviční čas, dvojnásobné peníze.“

„Chengu, ty jsi mizera!“

„Měl bys být rád, že ti dovolím ukázat, jak jsi bohatý!“

Zasmál jsem se a Cheng zavěsil. Když jsem kdysi sháněl bezpečný kontakt v Ženevě, doporučili mi Chenga a já jsem toho nikdy nelitoval. Cheng byl pro organizovaný zločin nepostradatelný.

Podíval jsem se na hodinky a rozhodl se vrátit ke své proradné a okouzlující družce. Než jsem odjel, zavolal jsem Miss Straubové: měl jsem tam vzkaz. Byl to Benny, a všechno bylo O. K.

Když jsem dojel domů, vypnul jsem motor na začátku aleje a potichu sjel bez motoru po vrstvě sněhu až ke garáži. Poslední záchvěv zimy před příchodem jara. Byl 13. březen, za čtyři dny jsem měl slavit své dvaačtyřicáté narozeniny. Poprvé v životě jsem se sám sebe vážně ptal, jestli budu za čtyři dny ještě naživu.

Místo abych zazvonil jako obvykle, otevřel jsem si svými klíči a zamířil rychle do obýváku.

Martha ležela na světlé kožené pohovce před televizí a popíjela daiquiri. Otočila se a usmála se na mě.

„Vypadáš jako Santa Claus: červený a zasněžený. Ty jsi běžel?“

„Ne, je tam zima jak v morně. Na co se díváš?“

„Ani nevím, na zprávy…“

Vedle telefonu na černém stolku u dveří hořela cigareta. Martha musela rychle zavěsit, když mě slyšela otvírat dveře, a zapomněla sebrat nedopalek. Vzal jsem ho dvěma prsty a ostentativně uhasil. Prudce zvedla hlavu, ale pak předstírala, že je zabraná do bůhvíkolikáté reportáže o událostech na Středním východě: právě dělali interview s mladými palestinskými bojovníky.

Moc jsem to nesledoval, když vtom upoutala mou pozornost věta, či spíše slovo, jež opakoval mladík zraněný na noze, kterého přinášeli na nosítkách. Nebyl tam překlad, ale já jsem okamžitě poznal zaklení, které uklouzlo Maxovi, když jsem ho praštil. Max nezaklel jidiš, ale arabsky! To je vrchol pro takzvaného sionistu! V tom okamžiku jsem pochopil, jak jsme byli hloupí. Max použil nás a naši organizaci, aby rozhodil svou vlastní síť. Teď už nás nepotřeboval. Jakmile se zmocnil peněz, jednoduše naplánoval naše odstranění… Zamrazilo mě. Tito lidé neměli žádné slitování: válka je válka. Ale v této chvíli jsem nemohl proti Maxovi nic podniknout, musel jsem jen čekat na další útok. Budu se tedy zatím zabývat Marthou. Max totiž nebyl jediným problémem, který jsem musel řešit.

Sedl jsem si vedle ní a přitáhl ji k sobě. Myslel jsem si, že její zrada ve mně vyvolá odpor k ní, ale dotyk její pokožky byl pořád stejně příjemný. Rychle jsem uvažoval a potom se zeptal:

„Máš ráda překvapení?“

„Chceš se rozvést?“

„Ještě ne. Něco jiného.“

„Povýšili tě?“

„Ani to ne. Chci jen zítra strávit celý den s tebou. Když jsme spolu nemohli být v neděli… Mohl bych zavolat do kanceláře, že mám chřipku…“

„Zítra nemůžu, drahoušku, slíbila jsem mámě, že za ní přijedu, je trochu unavená a vystrašená…“

„Mohl bych tam jet s tebou, jednou za rok ji můžu navštívit…“

„Ne, to by tě jen rozčílilo. A pak, víš, já mám také překvapení a zítra ho musím vyzvednout, takže…“

„Co se dá dělat, nezbývá mi než se vrhnout do jezera!“

Vstal jsem, už jsem věděl, co jsem potřeboval. Martha měla něco na práci. Převzít instrukce?

Předstíral jsem, že mi došly cigarety, a vydal jsem se k nejbližší benzinové pumpě, odkud jsem zatelefonoval Chengovi.

Sedmý den – středa 14. března

Probudili jsme se brzy. Navrhl jsem Martě, že ji zavezu k matce, ale odmítla, prý by to pro mě byla zbytečná zajížďka. Ačkoli nerada řídila, oznámila mi, že si vezme malou terénní ladu, kterou jsme si koupili pro naše výlety do hor. Jak se mi ten čas výletů a bezstarostnosti zdál vzdálený… Samozřejmě jsem si myslel, že to jednoho dne špatně skončí. Nemůžete vést takovýhle život, aniž byste počítali s vážnými potížemi. Ale nikdy mě nenapadlo, že ten, kdo zradí, bude Martha.

Při odjezdu mi zamávala z okénka a já jí pozdrav oplatil se strnulým úsměvem na rtech, který zmizel hned, jak byla z dohledu.

Chvíli jsme jeli za sebou a pak Martha jako obvykle odbočila. Jakmile mi zmizela z očí, zpomalil jsem a zajel na rampu u výjezdu. Zelená toyota stála na nekrytém parkovišti se zapnutým motorem. Zastavil jsem, zatáhl ruční brzdu a jediným skokem se ocitl u toyoty, zatímco Cheng zamířil k peugeotu. Vklouzl jsem za volant, nasadil si na hlavu kšiltovku a vyrazil. Cheng asi právě otvíral obálku položenou na předním sedadle peugeotu. Obsahovala údaje, kde najde lancii, kterou má přivézt, a také peníze na zaplacení opravy.

Přidal jsem plyn, až jsem dostihl ladu, a udržoval jsem stometrový odstup. I kdyby se Martha podívala do zpětného zrcátka, nebyla by jí toyota podezřelá a čepice mi zakrývala tvář. Po pěti minutách Martha znovu odbočila, sjela ze silnice vedoucí k její „matce“ a najela na dálnici do Bernu. Nepospíchala a já jsem přizpůsobil rychlost její jízdě, naštěstí, protože jsme dvakrát potkali policajty na motorkách.

Pokračovali jsme tak asi patnáct minut, když vůz přede mnou, zaprášený krémový Renault 25, náhle zastavil. Dupl jsem na brzdu v zoufalé snaze se mu vyhnout a za kvílení pneumatik jsem narazil do svodidel. Řidič už běžel ke mně s omluvně rozpřaženýma rukama a hloupým výrazem ve tváři. Byl tlustý, s malýma prasečíma očkama a vlasy jako len a na sobě měl semišovou bundu.

Chystal jsem se vystoupit a pořádně mu vynadat, ale něco mě varovalo. Jeho strnulý úsměv, ruka v kapse odřené bundy nebo francouzská poznávací značka, nevím, ale vrhl jsem se na sedadlo spolujezdce, otevřel dvířka a vyskočil z auta, přičemž jsem narazil do kovové lišty, která vyznačuje odstavný pruh. Slyšel jsem ho, jak ke mně těžce běží. Přeskočil jsem zábradlí a skutálel se ze svahu až do hustého křoví. Kolem ucha mi zasvištěla kulka. Mokré listí se dotklo mé tváře. Zem páchla deštěm. Nehýbal jsem se. Slyšel jsem jeho těžký, opatrný krok v trávě. Pochopil jsem, že neví, jestli nejsem ozbrojen, a proto si dává pozor. Voda mi stékala za krk. Roztřásl jsem se. Kdesi ve větvích pípl nějaký pták.

Tam nahoře, tak blízko a zároveň tak daleko, svištěla auta plná normálních lidí. Listy se při projetí každého z nich zachvěly. Nalevo ode mne cosi zašustilo a já zadržel dech: hlaveň jeho zbraně se zablýskla v listí necelých třicet centimetru od mé tváře a mně jen proběhlo hlavou „Sbohem, kamaráde Georgesi, takhle hloupě jsi skončil“, když vtom ticho prořízl ostrý zvuk klaksonu. Zbraň zmizela. Nějaký žoviální hlas se zeptal německy:

„Všechno v pořádku? Není nikdo zraněn?“

Rozuměl jsem mu bez problémů, neboť moje matka pocházela z Vídně a mluvila jen německy, a já jsem tímto jazykem hovořil plynně už od dětství.

„Ne, ne, všechno je v pořádku,“ odpověděl můj útočník ve stejném jazyce se silným francouzským přízvukem.

Rychle jsem vylezl z křoví. Ten chlápek ve zmačkaném tergalovém obleku si nás prohlížel. Jeho žena se věnovala rozdávání pohlavků třem uřvaným spratkům nacpaným v jejich malém autě. Bývalí východní Němci na dovolené. Pozdravil jsem, dvěma skoky se ocitl u útočníka, kterého jsem vzal přátelsky kolem ramen a přitom jsem mu bolestivě zaryl prsty do lopatky a do klíční kosti. S úsměvem jsem se obrátil na chlapíka, který vypadal konsternované.

„Všechno je v pořádku, děkuji, byl to jen malý smyk, přítel si myslel, že vidí psa!“

Tlusťoch se snažil vyprostit z mého sevření, ale já jsem zesílil tlak a zablokoval jsem mu kloub. Na malém hnědém knírku se mu zaperlil pot. Chlap ve zmačkaném obleku nám popřál šťastnou cestu a nastoupil zpátky do šedého trabanta: Věnoval jsem mu zářivý úsměv, a když nastartoval, popadl jsem tlusťocha za zápěstí a zkroutil mu ruku tak, že jsem ho přinutil kleknout si za toyotou na zem. Přitom jsem hodně nahlas řekl:

„Tak se podíváme, jestli vznikly nějaké škody…“

Pod ochranou karoserie jsem mu tvrdě udeřil hlavou o dvířka auta. Zasténal. Ruce měl za zády a ochotně se podroboval sebemenšímu tlaku z mé strany. Vstal jsem, pustil ho a využil jeho otupělosti k tomu, abych ho prudce kopl do ledvin, přičemž jsem rukou zdravil odjíždějící autíčko.

Můj útočník s tváří staženou bolestí se otočil a začal vytahovat z kapsy bundy zbraň, ale já jsem mu ji vyrazil z ruky. Pak jsem ho pořádně kopl do obličeje. Z nosu mu vytryskla krev na jeho bleděmodrou košili. Adrenalin mi svištěl žilami silou vystřelené rakety. Byl jsem rozzlobený. Chtěl jsem mu ublížit. Chtěl jsem, aby trpěl za strach, který mi nahnal, za všechny otázky, které mě trápily, za zmatek, který jsem prožíval. Ale já si nic z toho neuvědomoval, cítil jsem jen, jak se mě zmocňuje hněv jako přílivová vlna. Popadl jsem ho za uši a uštědřil mu několik ran kolenem do úst a do rozbitého nosu. Nekřičel, jen ztěžka polykal vlastní krev, vydaný napospas mé zuřivosti.

Vnitřní hlas mi říkal, že ho zabiju, a tak jsem ho pustil, až dopadl tvrdě na zem. Byl v bezvědomí. Kdykoli tu mohl zastavit nějaký vůz a Martha už musela být daleko. Věděl jsem, že bych toho chlapa měl zabít, ale nemohl jsem. Vytáhl jsem nůž značky Laguiole, který jsem nosil stále s sebou, a prořízl jsem všechny čtyři pneumatiky renaultu. Potom jsem nasedl do toyoty. Tlusťoch ležel na zemi v kaluži krve a slabě chroptěl. Můj hněv opadl, ale necítil jsem žádnou lítost, žádný soucit. Jen jsem měl pocit, že jsem pro tuto chvíli problém vyřešil. Cítil jsem se klidný a pevný.

Zařadil jsem jedničku a v duchu se ptal, jestli i Benny má v patách vraha.

Ujel jsem maximální rychlostí asi dvacet kilometrů, přesvědčený, že jsem Marthinu stopu ztratil. Pak se najednou červená lada objevila, rudě planoucí na jednom odpočívadle. Sundal jsem nohu z plynu, dupl na brzdu a divokým manévrem jsem na ně zahnul. Lada stála na parkovišti u benzinové stanice a nějaký zaměstnanec v oranžové kombinéze ji myl. Ve voze nikdo nebyl. Jel jsem pomalu až k pumpě, zastavil u čerpadla a otřel si ruce ušpiněné krví a hlenem do hadru, který jsem našel v přihrádce.

Chlápek v oranžové kombinéze zamířil ke mně a cestou si do ní utíral ruce. Byl mladý, usmíval se a měl špičatý obličej s živýma očima. Řekl jsem mu, ať mi natankuje plnou nádrž, a vydal se na toalety. Malý bar byl prázdný, Martha nikde. Znovu jsem vyšel ven, zaplatil mladému zaměstnanci a dal mu slušné spropitné. Pak jsem nenucené mávl rukou směrem k ladě.

„Neřekla, kdy si pro něj přijde?“

„Ta mladá dáma z lady? Vy ji znáte?“

„Je to má přítelkyně. Poznal jsem její auto. Rád bych se sem vrátil a pozdravil ji…“

„Já vám rozumím! Ne, každopádně říkala, že nepřijde před pátou.“

„Nemáte tušení, kam jela? Mohl bych ji překvapit.“

„No, nevím, jestli by se to líbilo jejímu manželovi, nevypadal moc příjemně, hm, nadával, protože měli zpoždění. ‚Hoď sebou, musíme tam být za půl hodiny‘, vidíte, co je to za člověka. Pak nastoupili do mercedesu a šup – byli fuč.“

„Tak vám děkuju.“

Podal jsem mu další bankovku a nasedl do toyoty. Rozložil jsem si automapu, kterou jsem vozil v kapse na dveřích, a pečlivě jsem ji prostudoval. Kam mohli dojet za půl hodiny? Silnice, po níž jsme jeli, vedla do Bernu. Na různých místech z ní odbočovaly úzké silničky, které se škrábaly do hor. Vybral jsem tři vesnice, kam se dalo dojet za půl hodiny. Musel jsem se rozhodnout: buď zkusit ty vesnice, nebo pokračovat směrem do Bernu. Spolehl jsem se na svou intuici: řekl jsem si, že k cestě do hor by si vzali ladu, a zamířil jsem do Bernu.

Bern je zvláštní město, v mlze, která ho ten den zahalovala, bylo zelené a šedé, a jeho pestrobarevné kašny byly stejně překvapivé jako vpád barevné dechovky do černobílého filmu. Marktgasse byla plná lidí. Snažil jsem se v tom davu najít Marthu, ale bylo to beznadějné. Chvíli jsem kráčel nazdařbůh, a když už jsem se chtěl stejnou cestou vrátit, náhle jsem ji spatřil.

Byla zase zrzavá a ten muž, mohutný hezoun, kterého jsem s ní viděl na terase pivnice, ji objímal. Martha, má Martha v náručí jiného muže! Vyrazil jsem směrem k nim. Přešli Kornhausplatz a vešli do nějaké kamenné budovy. Celý udýchaný jsem dorazil k pootevřeným těžkým vstupním dveřím, kde jsem se zastavil a studoval cedule na zdi. Dva lékaři, jeden zubař, jeden architekt a jeden advokát. Advokát mě přivedl na myšlenku rozvodu. Koneckonců, proč nezkusit právě jeho? Bylo by to příhodné. Nepoužil jsem výtah ze třicátých let, a vyběhl jsem ta tři patra pěšky.

Dům, blahobytný dům z počátku století, byl skvěle zařízený. Na chodbě u advokáta, doktora Stefana Silbermana, jsem si vydechl. Kupodivu, zpoza zavřených dveří se linula hudba. Doléhal ke mně šum hlasů, bylo tam veselo. Sundal jsem tu směšnou kšiltovku, strčil ji do kapsy pláště a zazvonil jsem.

Otevřela mi upravená mladá žena. Usmála se:

„Prosím?“

Zahlédl jsem pár dobře oblečených lidí se sklenkou v ruce. Koktejl!

„Doufám, že nejdu příliš pozdě?“

„Vůbec ne, dejte mi plášť.“

Sundal jsem si kabát a v duchu jsem byl rád, že mám na sobě tvídový oblek a mokasíny od Gucciho, díky nimž jsem zapadl do této velmi elegantní recepce. Každý z přítomných měl na sobě v oblečení a špercích malé jmění. Přehlídka dobrého vkusu a dobrých způsobů. Prolétlo mi hlavou, jestli jsem se nedostal do živého muzea, oddělení devatenáctého století, chodba vysoké buržoazie, vitrína Švýcarsko, 1900. A pak jsem spatřil Marthu a už jsem si neříkal vůbec nic.

Hovořila s chlápkem sedícím na opěradle koženého křesla a smála se. On měl na sobě námořnicky modré sako a šedé kalhoty šité na míru. Byl velmi elegantní, měl neuvěřitelně široká ramena, ploché břicho, šedé vlasy ostříhané podle poslední módy a příjemný a energický profil. Měl impozantní zjev a chování bývalého univerzitního šampióna v americkém fotbale, který navíc získal právnický diplom s vyznamenáním. Vtom vstal a já si uvědomil, že nemůže měřit víc než sto šedesát centimetrů. Opíral se o hůl a za sebou tahal pravou nohu, tenkou a od kyčle neohebnou. Vedle nich stál Marthin společník a naprosto klidně popíjel whisky. Navzdory dobře ušitému obleku a elegantní kravatě bankéře prozrazovala jeho vojenská tvář a široká ramena policajta nebo vojáka. Rozhodl jsem se vsadit vše na jednu kartu a zamířil jsem k nim.

„Dobrý den…“

I když jsem byl nervózní, můj hlas byl jasný a pevný. Elegantní invalida na mě upřel pohled svých těkavých očí. Byl temný, studený a neproniknutelný. Marthin společník nabodl olivu a delikátně ji polkl, zdánlivě zcela zaujatý vzrušeným rozhovorem se svým nejbližším sousedem. Martha na mě hleděla naprosto lhostejně, jako by mě nikdy neviděla! Měla na sobě stejný červený kostým jako v Bruselu, kostým, který nepatřil do jejího šatníku. Kde se převlékla? Tady, v tomhle bytě? V některém pokoji, za asistence té její imitace policajta? Zuřil jsem. Dlouhé rezavé vlasy jí zakrývaly ramena a já jsem měl chuť popadnout je oběma rukama a všechny jí je vyrvat.

„Dobrý den, pane,“ řekla svým teplým hlasem.

„Vy se znáte?“ zeptal se ten malý chlap s hůlkou mimořádně kultivovaně a aristokraticky, což bylo nečekané vzhledem k jeho sportovnímu vzhledu a šířce ramen.

„Ne, ale vy nás představíte, Stefane…,“ odpověděla Martha bez uzardění.

Stefan se hbitě obrátil ke mně:

„Myslím, že vás také neznám, pane…“

„Lyons, Georges Lyons, přišel jsem za svou ženou.“

„Opravdu? Dovolte, abych vám představil Magdalenu Gruberovou a jejího manžela Franze Grubera.“

Když Marthin společník uslyšel své jméno, chladně se ke mně obrátil a lhostejně mě pozdravil…

„A já jsem Stefan Silberman, právník,“ pokračoval muž a zvědavě si mě prohlížel.

Uklonil jsem se Martě:

„Těší mě, že vás poznávám…“

Martha-Magdalena se na mě mlčky usmála. Doktor Silberman mi vřele stiskl ruku:

„Doufám, že svou paní choť rychle najdete, je tu tolik lidí…“

Ostentativně se obrátil k Martě, čímž mi dal najevo, že rozhovor skončil.

Pozdravil jsem a stáhl se. Procházel jsem davem jako automat, byl jsem v šoku. Opakoval jsem si, že to byla opravdu Martha, vždyť jsem ji sledoval už z Ženevy! Byla to ona, nejsem blázen! Jak může hrát tuhle hloupou komedii? A jakou roli hraje v téhle směšné maškarádě Silberman? A jakou ten pitomec Franz Gruber? Mechanicky jsem upil ze sklenky vodky s tonikem, kterou mi podal číšník v bílém saku, a pálení alkoholu mě vrátilo na zem. Byl jsem v nebezpečí. Cosi mi to řeklo se stejnou jistotou, jako kdybych dostal výhrůžný dopis.

Po odchodu od Marthy a jejích „přátel“ jsem naprosto zmatený procházel bez cíle velkými pokoji s černými koberci, zařízenými šedým, bílým a chromovým nábytkem, a snažil se najít důkazy, které by mi umožnily pochopit. Nebylo tu nic zvláštního. Nezbytná postmodernistická díla na zdech potažených lososově růžovou jutovou tapetou. Knihovny u stěn byly až po strop plné vázaných knih, právnických sborníků, encyklopedií, sbírek soudních rozhodnutí… Ne, nic neobvyklého, jen to, že tu byla má žena a vydávala se za manželku jiného muže. Na okamžik jsem zatoužil kousnout se do ruky, až by mi tekla krev, abych se přesvědčil, že se mi to nezdá.

Náhle jsem v týlu ucítil čísi pohled. Bleskově jsem se otočil a překvapil jsem údajného Grubera, jak mě pozoruje. Okamžitě odvrátil oči. Pokrčil jsem rameny a s lhostejným výrazem pokračoval v pátrání. Narazil jsem na zavřené dveře a nenápadně jsem začal otáčet klikou. Byly zamčené. Přitahovaly mě jako komnata Modrovousova. Musel jsem se sem vrátit a podívat se, co se za nimi skrývá.

Znovu jsem se vmísil mezi hosty. Dokonalá iluze zmizela stejně jako její odporný Franz Gruber. Bylo načase, abych se poroučel. Prokličkoval jsem až k východu, ale nemohl jsem se vyhnout doktoru Silbermanovi, který mě srdečně oslovil:

„Na shledanou, drahý příteli, měl byste nás navštěvovat častěji…“

Zdvořile jsem se na něj usmál a přitom jsem se v duchu ptal, jaký měla jeho věta smysl, když vtom jsem si všiml plakátů vylepených na zdech u vchodu: „VOLTE LÉA DUCHESNAYE“ a hloupého šklebu hezouna s platinovými vlasy. Duchesnay byl předákem extrémně pravicového hnutí nazvaného „Sociální obroda“ a jeho samolibá tvář se objevovala ve všech televizních diskusních pořadech u kulatého stolu. Ocitl jsem se na schodišti a v duchu se ptal, co může mít ksakru Martha společného s těmi pokračovateli nacistů. Martha. Nemohl jsem vyslovit její jméno, aniž by se mi bolestně nestáhlo hrdlo.

Venku jsem se zhluboka nadechl mlhy, než jsem se vrátil k toyotě. Čistě z provokace jsem cestou koupil několik tabulek slavné bernské čokolády pro Marthu a pak jsem zamířil k benzinové pumpě, kde čekala lada.

Jak jsem předpokládal, Martha si ji už vyzvedla. Vydal jsem se do Ženevy.

Dojel jsem tam, aniž mě vrazi, vynořivší se z řídkých křovisek podél dálnice, odeslali ad patres. Zavolal jsem Miss Straubové. Neměl jsem tam žádný vzkaz. Benny zmizel. A Phil? A Max? Přemílal jsem si to v hlavě pořád kolem dokola až domů. Silnice mi připadala neskutečná, fantastický pruh asfaltu bez orientačních bodů. Upnul jsem se na běžné úkony: zapnout blinkr, rozsvítit světla, jako kdyby mě to mohlo uchránit před děsivou úzkostí, která mě začínala zaplavovat. Zastavil jsem před domem a zůstal chvíli sedět ve voze. Těžce jsem oddechoval, než se mi podařilo uvolnit ztuhlé prsty z volantu. Celou svou bytostí jsem se bránil myšlence na návrat domů, na setkání s Marthou a jejími lžemi. Ale musel jsem tam jít. Zaklapl jsem dvířka vozu a těžkým krokem zamířil ke vchodovým dveřím.

Martha hrála slonovinový solitaire, který jsem jí koupil k Vánocům. Vánoce… před necelými třemi měsíci. Před celými stoletími. Měla na sobě zelené domácí šaty, které kontrastovaly s jejími polodlouhými černými vlasy. V duchu jsem se ptal, kde schovává zrzavou paruku a červený kostým. Takže jdeme na to, musím se držet své role: sklonil jsem se k ní a políbil ji na šíji. A v té chvíli jsem zcela jasně vycítil její strach. Nakyslý pach skrytý v její obvyklé teplé vůni. Pocítil jsem obrovskou úlevu: jestliže má Martha strach, je to důkaz, že jsem se nezbláznil.

Podal jsem jí balíček čokolád. Mlčky hleděla na tabulky čokolády, pak se váhavě usmála a trochu posměšně se mě zeptala:

„Děkuju. To chceš, abych ztloustla?“

„Měl jsem dnes schůzku v Bernu. A co ty, bavila ses dobře?“

„Mám pro tebe překvapení, pojď se podívat!“

Znovu našla svůj veselý tón, popadla mě za ruku a odtáhla do pokoje. Na toaletce trůnila leskle černá soška vysoká asi padesát centimetrů, jež představovala nahou ženu s asijskými rysy, která vytvářela složité arabesky. Lesklý a hladký materiál vzbuzoval touhu ji pohladit.

„Pochází z Mongolská. Je šest set let stará.“

„Je nádherná! Přivedla jsi nás na mizinu?“

„Ne úplně! Zkoušela jsem ti volat, abych zjistila, jestli přijdeš k večeři, ale nebyl jsi tam. Nikdy tam nejsi!“

Děláš si ze mě blázny?! křičel jsem v duchu. S nadlidským úsilím se mi podařilo vykouzlit úsměv a pak jsem uprchl do koupelny:

„Musím jít ještě pryč. Jeden otrava se mnou chce bezpodmínečně povečeřet. Je mi to líto. Úplně jsem zapomněl ti to říct.“

Martha měla hrůzu z obchodních večeří a nikdy mě nedoprovázela.

„To nevadí, budu se dívat na film.“

Fajn, řekl jsem si, dívej se na film a já si zatím prohlédnu kancelář tvého kamarádíčka Silbermana. Oblékl jsem se do tmavého, něžně políbil Marthu a odešel.

Z opatrnosti jsem nechal toyotu v ohybu příjezdové cesty, aby ji Martha nemohla vidět. Říkal jsem si, zda zatelefonuje některému ze svých „partnerů“, aby jim oznámila můj odchod. To se nedá nic dělat.

Znovu jsem zamířil do Bernu. Jel jsem po dálnici a svíral volant jako automat, oči upřené do tmy před sebou. Pršelo, padal drobný a chladný déšť, bylo to, jako by na čelní sklo dopadaly ledové střepiny. Ledové střepiny zabodávající se mi do žaludku.

Do Bernu jsem dorazil ve 21 hodin 2 minuty. Ve 21 hodin 16 minut jsem zaparkoval u budovy, kde sídlil Silberman. Vyhledal jsem si jeho číslo v telefonním seznamu a zavolal jsem mu, samozřejmě z telefonní budky. Telefon vyzváněl nekonečně dlouho. Buď tam nebyl, nebo nechtěl vzít telefon. Uvidíme.

Vchod do budovy byl zavřený, ale díky Bennyho lekcím jsem ho otevřel za necelou minutu. Vyběhl jsem po schodišti po špičkách a zastavil se před dubovými dveřmi, na kterých svítila měděná tabulka. Přejel jsem je svou svítilnou odshora dolů: dva tříbodové zámky. Rozhodně si nic neodepře, ten Silberman. Vyndal jsem nástroje a pustil se do práce. Výhoda těchto budov, kde sídlí svobodná povolání, je, že jsou v noci většinou prázdné.

Ve 21 hodin 35 minut jsem byl uvnitř. Pečlivě jsem za sebou zavřel a vydal se pomalu až k zamčené místnosti. Hlavou se mi honily nepříjemné myšlenky. Věděla Martha, že nepracuji pro SELMCO? Ne, kdyby to věděla, nebyla by tak neopatrná… Proboha, musím přestat myslet na Marthu: mám tu práci.

Zamířil jsem přímo k zamčeným dveřím, které mě přitahovaly, vyháčkoval jsem zámek a ocitl se v Silbermanově pracovně. Vše o tom svědčilo. Drahá plátna na stěnách – originály od Bacona, Sisleyho a avantgardních umělců, které jsem viděl na poslední výstavě Art Junction – obrovský empírový psací stůl, na němž trůnil nejmodernější počítač a dva telefonní aparáty se spoustou tlačítek, fax, kopírka, tiskárny atd. a sekretář se zamčenými zásuvkami. Ten kus nábytku mě přitahoval jako magnet. Byl vysoký, úzký a červeně lakovaný a tyčil se tam jako sloup podpírající chrám. Přistoupil jsem k němu, prohlédl si ho a začal páčit zásuvky, přičemž jsem dával pozor na případné návštěvníky. Ale všude bylo absolutní ticho. Spodní zásuvka povolila: byla plná spisů. Rychle jsem je prolistoval: jména, životopisy, členové Duchesnayovy neoliberální strany. Druhá a třetí zásuvka obsahovaly spisy Silbe
rmanových klientů. Obchodní banky, čísla účtů, falešné společnosti z Panamy, bankovní výpisy, bilance, smlouvy, kde sumy v dolarech měly nejčastěji sedm nebo osm nul… K jejich prohledání bych potřeboval celé hodiny. Ale všechno vypadalo naprosto banálně ve srovnání s aktivitami typickými pro takové obchodní žraloky.

Přejel jsem místnost pohledem. Nebyl tu žádný trezor. Přistoupil jsem k počítači a zapnul ho. Rozsvítilo se červené světýlko, pak se rozzářila obrazovka a přivítala mě. Spustil jsem program a očekával, že bude chtít heslo. Nestalo se tak. Laskavě mi prozradil, že jeho záznamy obsahují veškeré účetnictví kanceláře Silberman, Hollenzein a Marriot. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Vzpomněl jsem si na ukradený dopis u Edgara Allana Poea. Byl to stále ten nejlepší způsob, jak něco ukrýt. Označit to tak, že nikoho ani nenapadne vám to ukrást. Co v této místnosti vypadá bezvýznamně?

Přistoupil jsem ke stolu. Kožená podložka, čistý blok. Pero značky Mont-Blanc. Rámeček s fotografií Silbermana v mladším věku, usmívajícího se do objektivu, příjemné ženy, kterou objímal kolem ramen, a dvou smějících se chlapců. Vyndal jsem z rámečku sklo a fotografii. Něco upadlo na zem. Fotografie, schovaná za tou první. Sklonil jsem se, zdvihl ji ze země a srdce se mi zastavilo:

Hleděl na mě chlap upnutý do šedozelené uniformy NDR s čepicí naraženou na hlavě. Byl tmavovlasý, páchl studeným pískem a byl jsem to já. Já v uniformě NDR. Já o patnáct let mladší a ještě s orlím nosem. Obrátil jsem fotografii. Na hladkém papíře bylo rukou napsáno: G. VON KLAUSEN – 1972.

Von Klausen… totéž jméno jako jméno zámku. Co to má znamenat? Ohromeně jsem znovu pohlédl na fotografii. Chlap měl hodnost poručíka. Měl mé oči, má ústa, můj úsměv. Náhle se mi chtělo zvracet a já se jen taktak stihl naklonit nad odpadkový koš. Vylétla ze mne veškerá hořkost a já se snažil porozumět. Nikdy jsem nebyl příslušníkem východoněmecké armády, nikdy jsem dokonce nevkročil na území bývalého východního Německa. Hlavou se mi mihla myšlenka, že se mi to zdá. Ale cítil jsem se tak strašně skutečně… Téměř neslyšné zašustění na chodbě mě vytrhlo ze strnulosti. Někdo přicházel a snažil se při tom nedělat hluk.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nebylo kam se schovat. Vrhl jsem se k oknu a otevřel ho. Směřovalo na vnitřní dvůr a vedla kolem něj asi třicet centimetrů široká římsa. Opatrně jsem na ni vylezl a vklouzl do šedivějící tmy. V protějším bytě se svítilo. Viděl jsem bělostně zářící kuchyni, v níž nějaká světlovlasá mladá žena, otočená ke mně zády, skládala nádobí do myčky. Přitiskl jsem se ke zdi. Velmi dobře jsem si uvědomoval, že mě od dlažby na dvoře dělí tři patra, a levou rukou jsem pevně sevřel okapovou rouru.

Někdo vešel do pracovny. Náhle jsem pomyslel na červené světýlko na klávesnici počítače a v duchu se ptal, jestli není spojeno s poplašným zařízením. Charakteristický zvuk nabíjení pistole přerušil tok mých myšlenek. Vypadalo to, že ten „někdo“ je schopen všeho. Ten „někdo“ se snažil pohybovat tiše, ale rámus, který při tom dělal, svědčil o tom, že musí být mohutný a těžkopádný. Neznámý přistoupil k oknu a hlasitě oddychoval. Žena naproti kriticky zkontrolovala sklenici a pak ji vložila do myčky.

Stál jsem přitisknutý ke zdi, modlil se, aby se hospodyňka v kuchyni tři metry ode mne neotočila, zadržoval dech a ještě pevněji sevřel okap.

Neznámý rozhrnul záclony a vyklonil se ven. Všechny předchozí pohyby, které vedly k tomu, že jsme se ten večer ocitli oba zde, spěly ke svému vyvrcholení. Náhoda, zázrak, prostě pohlédl nejdřív vpravo a já byl vlevo. Uchopil jsem jeho nataženou ruku s revolverem, prudce jsem trhl a vytáhl ho ven. Ztratil rovnováhu, chvilku se kolébal tam a zpět, vrhl na mě udivený, téměř rozhořčený pohled a pak se zřítil do prázdna. Neozval se žádný výkřik, jen tupý úder o tři patra níž. Žena v kuchyni zavřela myčku, zapnula ji a začala si rozvazovat zástěru. Vrátil jsem se do kanceláře. Stačil jsem zahlédnout hrubou tvář s mohutnou čelistí, dokonalý obrázek tělesného strážce a vylepovače volebních plakátů… Zachvěl jsem se. Muž byl určitě mrtvý a já jsem ho zabil. Neměl jsem sice na vybranou, ale přesto to byla vražda. Má první vražda. Právě jsem definitivně přetrhl pouta, která mě ještě pojila s „normální m“ světem.

Strčil jsem tu záhadnou fotografii do kapsy a vyklouzl ven, aniž jsem někoho potkal. Celý udýchaný jsem vyběhl na ulici, přímo před klidně svítící reflektory hnědého fordu. To bylo příliš! Zamířil jsem rovnou k němu, ale on se mi před nosem rozjel, vyhnul se mi a zmizel. Rázným krokem jsem se vydal k toyotě. Zuřil jsem… Má návštěva u Silbermana vůbec nic nevyřešila, naopak celou záhadu ještě zvětšila.

Osmý den – čtvrtek 15. března

Tu noc jsem celé hodiny nemohl usnout a neustále jsem přemílal tytéž otázky a rekapituloval fakta.

Zaprvé tu byl Max, věrný Max, což byl nejspíš na takových 99 procent terorista, jenž nás využil k tomu, aby si obstaral peníze, které potřeboval pro svou věc… Ale Max se nespokojil jen s tím, že nás podvedl, on nás ještě navíc chce oddělat. Asi se bojí, že se budeme mstít. A že ho ze msty udám policajtům.

Dále je tu Martha, má žena, která se paktuje s bandou nácků a tvrdí, že se jmenuje Magdalena Gruberová.

A někde uprostřed, na laně napnutém nad propastí, tleskejte, dámy a pánové, jsem já, Georges Lyons alias G. von Klausen! Musím za každou cenu zjistit, co znamená ta fotografie. Obratná fotomontáž? Ale k čemu by to bylo dobré? Co po mně chtěli? Existence té fotografie svědčila o nějakém plánu. Jak získali Marthu? A proč ji poslali za mnou? Protože podle toho, co vím, jsem nejspíš ten vetřelec já, a ne Franz Gruber!

A ten G. von Klausen, kdo to byl? Otázky mi vířily hlavou jako můry přitahované světlem. Znovu mě rozbolela hlava. Od té nehody před pěti lety mě hlava bolívala často. Lanzmann… mohl by mi pomoci?

Neklidně jsem se v posteli převaloval ze strany na stranu. Pokrývka se mi zdála příliš těžká, Marthino tělo příliš teplé, polštář propocený. Všechno mě svíralo. Nakonec jsem usnul vyčerpáním.

První věc, kterou jsem po probuzení zaregistroval, bylo šustění sněhu. Šedé světlo zaplavovalo místnost. S obtížemi jsem vstal, Martha sebrala můj oblek, který jsem měl včera na sobě, a pověsila ho do skříně. Sáhl jsem do vnitřní kapsy saka. Fotografie tam už nebyla. Horečně jsem prohledal všechny kapsy saka, pak i kapsy u kalhot. Fotografie nikde! To není možné. Napadlo mě, že někdo chce, abych se zbláznil. Pocítil jsem nevolnost, bylo mi na zvracení. Pokusila se mě snad Martha otrávit? Před čtrnácti dny by mi taková otázka připadala naprosto stupidní. Dnes to byla reálná možnost. Ocitl jsem se snad v nějakém Kafkově díle? Jsem figurka z nikdy nekončící knihy, postava, o níž nikdo neví, odsouzená k tomu, aby skončila v koši na papír? Cožpak jsem nikdy neexistoval? Možná jsem jen hrdina nějakého pitomého televizního seriálu, který rozesmívá obyvatele galaxie… Tak dost! Potřebuju vzduch!

Otevřel jsem okno a z plných plic se nadechl vůně sněhu. Lehoučké chladné vločky mi usedaly na předloktí. Díval jsem se, jak tají. Zima mi dělala dobře, uklidňovala mě. Nějaký pták vzlétl, sledoval jsem ho pohledem, černý bod na šedé obloze, a pak jsem ho spatřil. Metař v oranžové kombinéze. Kapuci měl staženou do obličeje. Černé brýle. A ruku v kapse kombinézy. Usmál se na mě. Vrhl jsem se na nalakovanou podlahu. Za mnou ostře vybuchla lampa. Martha! Musím ji varovat!

Plazil jsem se po podlaze až do chodby. Zvonek u dveří se rozezněl. „Martho, neotvírej!“ křičel jsem a řítil se dolů po schodech jako blázen, nahý jak červ a vyzbrojený židlí. Příliš pozdě. Martha právě otevřela dveře a chlap v oranžové kombinéze, stále s úsměvem, stanul ve dveřích. Vrhl jsem se vpřed a v letu praštil Marthu židlí. Zasáhl jsem ji do zad a srazil ji k zemi. Kulka ji minula o centimetr a zaryla se do zdi za ní. Chlap se teď otočil ke mně, na tváři stále ten strašný úsměv. Udělal jsem salto a ocitl se v kuchyni.

Cestou jsem popadl nůž položený na prkýnku, nacpal jsem se do úzkého prostoru mezi zdí a lednicí a zadržel dech. Martha se nehýbala. Je snad…? Byl jsem odhodlán vrazit nůž do břicha tomu čubčímu synovi, jakmile se ocitne v mém dosahu. Dveře se rozlétly a narazily do zdi. Opatrně se blížil. V kuchyni byla jen velká bílá mramorová pracovní deska a zeleně natřené skříňky. Nemohl mě minout. Ještě jeden krok. Myšlenka, že umřu nahý v kuchyni, mi připadala hloupá. Žaludek se mi sevřel a penis se mi scvrkl zimou a strachy. Dlaň, v které jsem držel nůž, byla zpocená. Ještě krok, a už mě uvidí. Stiskl jsem ještě pevněji svou improvizovanou zbraň, rozhodnut ho zranit, ještě než zemřu.

Náhle se ozval výstřel a po něm následoval pád těla na dlaždice. Můj Bože! Martha! Vyřítil jsem se ze svého úkrytu s nožem v napřažené ruce.

Chlap ležel na zemi obličejem dolů a chyběla mu zadní část hlavy. Martha nevěřícně zírala na svou pistoli, z jejíž hlavně se kouřilo. Natočila ji směrem ke mně a já v té chvíli málem zvedl ruce nad hlavu.

„Zabila jsem ho! Můj Bože, Georgesi, já jsem toho muže zabila!“

„Martho, polož tu bouchačku. Polož ji.“

Vypadalo to, že je v šoku, třásla se. Překročil jsem vrahovo tělo, pomalu k ní přistoupil a vzal jí pistoli z ruky.

„Kde jsi tu zbraň sebrala?“

Odpověděla mi nepřítomně s pohledem upřeným na nehybné tělo.

„Koupila jsem ji, víš, na tom dobročinném bazaru policejních věcí… Je to zbraň nějakého velmi slavného inspektora. Už si nevzpomínám na jeho jméno.“

„Jak to, že byla nabitá?“

„Bála jsem se sama doma… Nechtěla jsem tě znepokojovat, tak jsem si koupila náboje, a pak jsem ji nabila a dala do zásuvky u komody.“

A naučila ses střílet a nehlučně se pohybovat, pomyslel jsem si… Chvíli jsme na sebe hleděli beze slova. Potom se Martha rozesmála. Bylo to tak nemístné, že jsem se na ni ohromeně podíval.

„Ach, Georgesi, ty jsi tak… směšný, nahý, s tím nožem…“

Její smích stoupal do výšky a skončil křečí a slzami. Martha vzlykala a rukama si zakrývala oči, byl to nervový záchvat.

Položil jsem nůž, sevřel ji do náručí a šeptal jí uklidňující slova. Měl jsem ustřelenou vrahovu hlavu přímo ve svém zorném poli a odvrátil jsem oči. Martha se trochu utišila a poplácala mě po rameni:

„Já… já myslím, že už to bude dobré, promiň…“

Něžně jsem ji políbil do koutku prolhaných úst. Ještě trochu popotahovala, ale zdálo se, že už se ovládá.

Uklidnilo mě to, a tak jsem ji nechal být a poklekl vedle mrtvoly. S přemáháním jsem vzal muže za ramena a snažil se vyhnout pohledu na obrovskou ránu, z níž vytékala bílá hmota mozku. Rychle jsem ho otočil a stáhl mu kapuci. Byl to Phil. Sundal jsem mu černé brýle. Byl to jasně on. Ten pitomec Phil, s úzkými bílými rty a jasnýma, teď skelnýma očima. Nadzvedl jsem mu svetr. Na holém těle se mu táhly zcela čerstvé dlouhé jizvy. Max ho na mě poštval, jako posílá dítě mechanického robota, a on, sotva se trochu postavil na nohy, vyrazil za mnou. Ubohý hlupák Phil. Martha se na mě dívala.

„Georgesi, co budeme dělat?“

Zajímavé. Martha nenavrhla, abychom zavolali policii. Vstal jsem.

„Jdu si vzít kalhoty. Utři tu zbraň.“

Poslechla a utřela ji hadrem z kuchyně. Oblékl jsem si tepláky, obul tenisky a vrátil se k ní. Phil hleděl svýma průsvitnýma očima do stropu, ústa s dokonalými zuby měl otevřená. Ten porcelánový můstek ho musel stát celé jmění, ale stejně se mu nepodařilo změnit svůj ještěrčí úsměv.

Dostal jsem nápad:

„Policie nám nikdy neuvěří, že na nás zaútočil bezdůvodně, budeme s tím mít nakonec spoustu problémů. Mohli by tě také obvinit z vraždy. Musíme se zbavit těla.“

Martha si nervózně okusovala nehet na palci.

„To je riskantní.“

„Je to míň riskantní než mít za zády policajty.“

Neodpověděla, a na okamžik jsme se ocitli „v zemi nikoho“, vypadli jsme ze svých obvyklých rolí jako dva herci na scéně. Pak promluvila Martha:

„Máš určitě pravdu.“

„Mám pravdu, věř mi.“

„A jak se ho chceš ‚zbavit‘, jak ty říkáš?“

Právě na to jsem teď úporně myslel. Nepřipadalo v úvahu převážet tělo v kufru auta, mohla ho objevit jakákoli kontrola. A kde bych ho vyhodil? Nikdy jsem příliš nevěřil scénám, hojně popisovaným v detektivkách, kdy je tělo hozeno do bezedné bažiny. Rovněž jsem neměl v úmyslu nechat své auto shořet při fingované nehodě. V nejbližším okolí Ženevy se prostě nevyskytovaly žádné útesy. Bylo nezbytné, aby Phil zmizel a jeho tělo nebylo možné identifikovat. Martha na mě mlčky hleděla a vtom jsem dostal nápad.

„Kotel.“

„Cože?“

„Můžeme ho spálit v kotli. Má dost velký výkon. Nezůstane po něm žádná stopa. Bude to, jako by sem nikdy nepřišel.“

„Georgesi! To je ale strašné!“

„Jenže on je mrtvý, Martho, mrtvý, tam už nikdo není. (Ukázal jsem na Philovu mrtvolu.) Není to o nic horší, než kdybychom ho nechali zpopelnit!“

Uvědomil jsem si, jak je náš rozhovor odporný a morbidní, ale musel jsem pokračovat.

„Upřímně řečeno, myslím si, že je to nejlepší řešení.“

„Konečné řešení,“ poznamenala Martha s odporem, „nevěděla jsem, že jsi zastáncem spalovacích pecí, Georgesi…“

„Nemyslím, že by teď byla vhodná chvíle na polemiku na toto téma. Pomůžeš mi, nebo ne?“

„Pomůžu.“

„Fajn, tak mi ho pomoz zvednout.“

Nebyl příliš těžký. Phil jedl málo. Co miloval, byla hra. Dokázal strávit celé dny u pokerového stolu a živit se kořalkou a sušenkami. Chudák Phil. Nikdy, ani v těch nejbláznivějších snech, bych si nedokázal představit, že by Phila zabila Martha. Byla to srážka dvou planet, které se neměly nikdy setkat. Něco v mém mikrokosmu se porouchalo.

Odnesli jsme Philovo tělo do sklepa. Měli jsme problémy s tím, jak ho nacpat do kotle, museli jsme ho ohnout, a několikrát jsem si myslel, že se Martha zhroutí. Ale mlčela, jen si utírala pot, který jí stékal do očí. Konečně se mi podařilo zavřít železná dvířka. Bylo to tak neuvěřitelné, že jsem byl tady a právě pálil spolu s Marthou Philovu mrtvolu, že jsem začal cítit skoro lhostejnost, jako bych byl prostě jen divákem, divákem, který se baví dobrodružstvími toho ubohého pitomce Georgese Lyonse! Zvýšil jsem výkon na maximum a snažil se nemyslet na to, co dělám. Pak jsme vyšli opět nahoru, a ačkoli bylo ráno, nalil jsem si pořádnou dávku koňaku. Martha mlčela. Vypadala, že je v šoku. To by se člověku stalo i kvůli banálnějším věcem. Přistoupila ke mně:

„Georgesi, ty jsi ho znal? Znal jsi toho chlapa?“

„Vůbec ne. Určitě to byl nějaký blázen.“

„Nelžeš mi?“

V duchu jsem se zasmál: Proč bych ti lhal, má lásko? Co je to za směšný nápad! Neodpověděl jsem na její otázku, nalil si další skleničku, pozvedl ji a se znechuceným výrazem jsem řekl:

„Na tvé zdraví, Martho!“

Náhle vyskočila:

„Bože můj, Georgesi, co tvá práce, už bude deset hodin! Musíš dodržovat obvyklý denní rozvrh!“

Úplně jsem zapomněl na SELMCO!

„Ksakru, zapomněl jsem! Musím tam jet. Poslouchej, Martho, už na to nesmíš myslet, O. K.? Nikdo sem nikdy toho chlapa nepřijde hledat. Věř mi, je to tak lepší.“

Cítil jsem se mimořádně hloupě, když jsem pronášel ta vágní uklidňující slova, a překvapilo mě, že Martha po mně nežádala žádné vysvětlení. Jako by byla na takové situace zvyklá!

Nemohl jsem jí vysvětlovat, proč jsem si jist, že úklidová služba nikdy nezačne vyšetřovat zmizení svého zaměstnance. Ale věděl jsem, že mi Martha bude věřit. Musela si už začít uvědomovat, že i já mám svá malá tajemství. Oblékal jsem se a přitom jsem jí vysvětloval, že nechci, aby zůstala doma sama, a lstivě jsem jí nabídl, že jestli chce, odvezu ji k její matce. Okamžitě odmítla a požádala mě, abych ji zavezl k Lily. A tak jsme nasedli do auta a Phila nechali, aby se změnil v dým. Za tu ohavnou hru se slovy jsem se styděl. Ale tato hořká ironie byla vždy něco jako švihnutí bičem, které jsem potřeboval, abych mohl pokračovat.

Jakmile Martha vešla k Lily, vyrazil jsem pro lancii. Byla zaparkovaná na domluveném místě a klíče byly přilepené lepicí páskou vpředu pod maskou chladiče. Nechal jsem na jejím místě toyotu, klíče jsem zasunul do výfuku a vydal se do své „kanceláře“.

Miss Straubová pro mě měla vzkaz. Benny. Setkáme se zítra u Bartonovy vily. Benny… Možná by mi Benny mohl pomoct. Zavolal jsem Cheng Hoovi. Ozval se mi o deset minut později.

„To jsi ty, Raging Bulle?“

„To jsem já. Tak co?“

„Řekli jsme čtyři dny, ó zázraku Západu…“

„Ghengu, jsem v průseru.“

„Číslo, které hledáš, patří jednomu advokátovi…“

„Žádné jméno. Vím, kdo to je. Díky.“

„Kdybys potřeboval pomoct a měl peníze, kterých by ses chtěl zbavit, můžu ti vždy podat pomocnou ruku, ó radosti mé peněženky…“

Poděkoval jsem mu a zavěsil. Tak fajn, měl jsem před sebou pěknou fušku. Otevřel jsem zásuvku svého starého psacího stolu a vytáhl z ní bouchačku. Měl jsem ji už deset let, i když jsem ji nikdy nepoužil. Ponechal jsem si ji po útěku z cizinecké legie. Začal jsem ji rozebírat, abych ji vyčistil a promazal. Její výrobní číslo jsem znal nazpaměť, ale poprvé jsem si všiml písmene „K“ vyrytého ručně na jeho konci. Nevěděl jsem, komu ta zbraň patřila přede mnou. Ale to „K“ mě znovu přivedlo k oné záhadné fotografii. Opět jsem viděl svou tvář zachycenou objektivem, s přísným výrazem, který jsem u ní neznal. A náhle jako by se mlha, která halila můj mozek, začala trhat: Grégory! G. von Klausen: Grégory von Klausen, a ne Georges von Klausen! Grégory nebyl mrtvý, Princezna mi lhala, někde ho nechala, prodala, zahodila, možná zapomněla, ale Grégory, s novým jménem, žil někde ve Východním Německu. Jestli Grégor
y žil a byl vojákem, existovalo místo, kde by mi mohli odpovědět. Zavolal jsem na informace o mezinárodních číslech a požádal o telefonní číslo ministerstva obrany ve Východním Berlíně.

Tam jsem padl na mrzutého úředníka, kterého trochu obměkčila moje skvělá němčina. Vysvětlil jsem mu, že jsem měl bratra, Grégoryho von Klausena, že jsme byli rozděleni po vybudování berlínské zdi a já si vždycky myslel, že je mrtvý, ale získal jsem informace, které mě opravňují k domněnce, že žije a patří ke skvělé východoněmecké armádě, a že doufám, že v těchto dnech radosti a usmíření by mi to mohl potvrdit, abych se mohl okamžitě vydat na cestu.

Jak jsem pochopil, jsou nás teď miliony, kteří klademe tytéž otázky stovkám úředníků zaplavených žádostmi. Na třicet let přerušené dějiny se snaží slepit své kousky. Odkazovali mě z úřadu na úřad, až mě nakonec požádali, abych zavolal druhý den ráno přesně v 9 hodin 30 minut. Souhlasil jsem a srdce mi přitom tlouklo. Znovu jsem pomyslel na svou ubohou matku. Je možné, že se zbavila jednoho ze svých dvou synů? Ano, bylo to klidně možné. Má matka byla alkoholička v posledním stádiu a nikdy nevynikala ani inteligencí, ani dobrotou. A aniž bych ji chtěl pomlouvat, můžu dokonce prohlásit, že byla úplný blázen. Svědčí o tom některé jizvy na mém břiše a stehnech. Podle toho, co jsem dokázal zjistit, utekla ze zničeného Německa spolu s jistým bohatým ochráncem a nakonec zakotvila v Basileji, kde zemřela na otravu alkoholem, když mi byly čtyři roky, krátce po předpokládané smrti mého bratra. Nikdy jsem nepoznal
svého otce a netuším, kdo to je. Vím jen to, že jsem zdědil jméno jednoho z četných „ctitelů“ své matky.

Skončil jsem v sirotčinci. Byl jsem chytrý, ale neposlušný a po odchodu ze sirotčince jsem se dal najmout do cizinecké legie. Pak jsem dezertoval a nastoupil klasickou cestu horkých hlav – loupeže, útěky, loupeže, útěky atd. Potom následovalo období „Mušketýrů“. Konec mého životopisu.

Oblékl jsem si plášť a vyšel ven. Kapky vody stékaly po zdi ze špinavých cihel. Náhle se mi srdce sevřelo úzkostí. Drobný déšť mi bičoval tvář. Ostrý vítr mě mrazil do uší. Nasedl jsem do lancie a vyrazil s pohledem upřeným přímo před sebe.

Pravdu. Musím zjistit pravdu. Byl jsem tou myšlenkou posedlý, a strach z Maxe a jeho vrahů ustoupil před tímto pátráním po sobě samém do pozadí. Neboť právě o to šlo: najít sama sebe, vrátit se do svého života, jako se kočka vrací po vlastních stopách, zastavit ten pocit závratného pádu do paralelního světa, od něhož nemám klíče.

Klíče má Martha. O tom jsem byl přesvědčen. Lhala mi. Byla součástí toho spiknutí, jehož cílem bylo dohnat mě k šílenství. Už jsem si nemohl být jist ničím a nikým. A protože nevím, co po mně Martha a ta její smečka chtějí, nemůžu ani vědět, čemu mám nedůvěřovat. Nezbývá mi nic jiného než podezřívat všechno a všechny. Klasická paranoia.

Dojel jsem domů naprosto zmatený. Martha byla doma a usmála se na mě, zdálo se mi, že mě ráda vidí. Chuchvalec v krku zmizel. Martha. Byla krásná a já jsem ji miloval. Chtěl jsem ji i dál milovat. Potřeboval jsem ji.

Objal jsem ji, šťastný, že cítím její teplo, zoufalý z našich lží, a tak jsme se milovali, přátelé a nepřátelé, milenci a protivníci. Byl to vzrušující pocit, intenzivní a bolestný, jako zažívat zároveň absolutní lásku, vášnivou touhu a hluboký smutek. Miloval jsem Marthu s beznadějí milence odsouzeného na smrt a ona mi to oplácela stejně, vášnivější než kdykoli jindy, a v koutku černých očí se jí leskly slzy.

Devátý den – pátek 16. března

Druhý den ráno se Martha opět stala sama sebou. Vypadala, jako by měla na jazyku otázku, kterou mi chtěla položit, týkající se určitě SELMCO či mé krátké návštěvy v Silbermanově kanceláři nebo Philovy mrtvoly, všech těch trochu zvláštních věcí, na něž by se vás každá normální hospodyňka zeptala, ale ne, ona to neudělala. Já se choval stejně, hrál jsem zaneprázdněného byznysmena, nasnídal jsem se vestoje, rychle se oblékl a odešel jako obvykle. Zvykli jsme si už tak hrát své role, že jsme vypadali jako dva herci předvádějící právě svůj výstup. Ale publikum zde bylo obzvlášť náročné: trestalo kulkou do hlavy či jiným stejně definitivním způsobem.

Jel jsem do „kanceláře“. Miss Straubová pro mě nic neměla. Zavolal jsem na ministerstvo obrany ve Východním Berlíně. Můj vážený úředník si na mě pamatoval. S mnoha omluvami listoval asi deset minut svými spisy a pak mi odměřeným hlasem sdělil výsledek:

„Grégory von Klausen… Datum narození neznámé, místo narození neznámé, důstojník letectva od roku 1970 do roku 1984. Pohřešován od 13. září 1984, kdy zmizel při zkušebním letu nad Karpaty. Hm hm… Jste tam, pane?“

Požádal jsem ho, aby mi laskavě sdělil von Klausenův přesný popis. Odpověděl mi chladným hlasem, že von Klausen měřil 177 centimetrů, vážil 65 kilogramů, měl hnědé vlasy a černé oči. Pak dodal:

„Takže co, pane, myslíte, že poručík von Klausen může být váš bratr?“

„Obávám se, že ano… Měl rodinu? Ženu, děti?“

„Podíváme se… Jeho otec, Lucas von Klausen, zemřel v roce 1985. Žil ve Švýcarsku, na zámku von Klausen… Nevím, jestli znáte… Ale u nás neměl rodinu. Byl sirotek a byl vychován v penzionátu v…“

„Je ve spisech zaznamenáno jméno jeho matky?“

„No, není, alespoň ne oficiálním způsobem… Po pravdě řečeno, šlo o nalezence, což vysvětluje nedostatek informací. Píše se tu, promiňte, ale písmo je staré a vybledlé, podívejme se: Nalezen 17. března 1952 v – promiňte – popelnici na náměstí Lidu (bývalé náměstí Friedricha Nietzscheho) s četnými bodnými ranami po celém těle a zraněním na hlavě…“

V té chvíli mě napadla otázka:

„Jak jste v tom případě mohl dítě identifikovat?“

„Ach ne, pane, já ne, ale mí ctění předchůdci s tím neměli žádné problémy: měl na krku cedulku s věkem – čtyři roky – křestním jménem a příjmením a poznámkou, to je zvláštní, já vám ji přečtu: Vrátit odesílateli. Je mi opravdu líto…“

Přerušil jsem ho:

„Ví se, proč si ho otec neodvezl k sobě do Švýcarska?“

„Kdyby Lucas von Klausen vkročil na území NDR, byl by novými úřady zatčen, drahý pane. Ačkoli bylo vyšetřování proti němu v Norimberku zastaveno – a určitě se souhlasem americké strany – byl to jeden z nacistických pohlavárů. A rozhodně nepřipadalo v úvahu poslat mu jako dárek jeho syna. Ale po pravdě řečeno, nikde se tu neříká, že by své dítě někdy požadoval… Pokud jde o matku, chlapec tvrdil, že se jmenovala Ulrike Strohová, ale když se policii podařilo najít ženu toho jména, byla mrtvá.“

Poděkoval jsem mu a požádal jsem ho o službu: aby mi prozradil, u kterého útvaru sloužil „můj bratr“, abych se mohl případně spojit s jeho bývalými kamarády, kteří by mi mohli poskytnout podrobnější informace. V ovzduší nadšení z perestrojky mi sdělil všechno, co zjistil, a mile mi francouzsky popřál „dobrou soustrast“. Tomu slovnímu spojení jsem se musel proti své vůli zasmát. Dobrou soustrast. Opravdu jsem ji potřeboval. Já jsem totiž měřil 177 centimetrů, vážil 70 kilogramů, měl jsem hnědé vlasy a černé oči. Nejenže Grégory přežil, ale vypadal skoro stejně jako já. A já ho našel jen proto, abych ho ztratil navždy. Pokud jde o Princeznu, nebyla vinna jen pouhou nedbalostí. Byla vinna pokusem o vraždu.

Ano, všechno se vysvětlilo! To po něm Martha a Silberman jdou. Grégory, můj ztracený bratr, záhadný východoněmecký důstojník, který zmizel v roce 1984. Voják, poddůstojník… Špion? Bylo to pravděpodobné. Určitě byli přesvědčeni, že jsem to já po té nehodě… Možná si mysleli, že jsem si ten nos nechal změnit dobrovolně. Ano, tak to bylo, domnívali se, že je to lest! Ale kdo byli oni? Pro koho pracovali? CIA? Nějaká mocnost ze Středního východu? Rusové? Ale jací Rusové? Bože můj, se svým trochu zvláštním povoláním jsem opravdu ještě potřeboval zaplést se do nejasných špionážních intrik. Vždycky mi mohly být všechny ty politické pletichy a tahanice mezi tajnými službami, které jsou námětem tři čtvrtin románů, úplně ukradené.

Bylo to však nejpřijatelnější vysvětlení. Stal jsem se obětí tragického omylu. Ale nemohl jsem se vrátit domů a vesele Martě sdělit: „Haló, miláčku, je mi líto, ale to nejsem já, to je můj bratr! Je mrtvý, já jsem jen obyčejný bankovní lupič hledaný policií všech evropských států… A víš, to nevadí, že jsi příslušnicí KGB, STASI nebo nějakého jiného pozůstatku studené války, to vůbec nevadí…“ Ne, to jsem nemohl. Kdyby byla Martha příslušnicí jakékoli východní, západní či blízkovýchodní tajné služby, určitě by nebyla příliš sentimentální a mé odstranění by bylo nejspíš nejpraktičtějším řešením, aby nebyly odhaleny jejich drobné podfuky.

Venku se rozpršelo. Kapky deště stékaly po skle. Náhle jsem nás znovu viděl jednoho letního dne na břehu jezera. Svěží vůně vody zčeřené drobnými vlnkami. Tichý zpěv sýkorky. Lehký větřík na rozpálené pokožce. Marthiny oči hledící do mých. Má hlava na jejích kolenou. Její ruka hladící mou tvář. A najednou jsem pocítil vlnu nenávisti k ženě, kterou jsem tolik miloval a která mě zradila.

Přinutil jsem se dýchat pomalu. Teď nebyl vhodný okamžik k tomu, abych se zabýval Marthou. Nejdřív jsem musel vyřešit problém s Maxem. Tak tedy vzhůru na schůzku s Bennym.

Přijel jsem tam s předstihem. Pršelo čím dál víc, proudy vody bičovaly město a ulice se vyprázdnily. V této roční době bylo i za hezkého počasí okolí Bartonovy vily téměř opuštěné a v blízkých parcích se nikdo neprocházel.

Zaparkoval jsem trochu stranou, pozoroval jezero, černé v proudech deště, a těžké, tmavé mraky plující nízko po obloze. Ze svého stanoviště jsem viděl dvě sousední ulice, most a prázdné náměstí na druhé straně mostu.

Dva mladí lidé běželi po mostě a před deštěm si chránili hlavy školními brašnami. Smáli se a vesele se hašteřili. Labutě se zimomřivě shlukly u malého ostrůvku chráněného smuteční vrbou. Jedna z nich tloukla do vodní hladiny křídly a ostrá bělost jejího peří se odrážela od temné vody a bouřkových mračen.

Měl jsem chuť na cigaretu. Prohledal jsem kapsy a našel starý balíček Lucky Strike v kabátě. Kouřil jsem málo, nejčastěji při čekání. A právě to jsem teď dělal: čekal jsem. Benny se mohl, stejně jako smrt, objevit v jakékoli podobě. Chráněný skly lancie jsem poslouchal, jak déšť bubnuje do střechy. Vůně tabáku se mísila s vlhkým pachem vozu. Byl jsem klidný. Byl to takový ten odtažitý klid bojovníka před útokem, kdy už náhle nic jiného nemá význam.

Přicházel obtloustlý muž v mohutném kožichu a s kapuci staženou do očí a nadával. Má pravá ruka nahmatala zbraň v kapse. Levou jsem pečlivě zamáčkl cigaretu v popelníku. Tlustý muž se vzdaloval a choulil se před deštěm. Uvolnil jsem se. Drobnými krůčky se blížila stará paní a bojovala s deštníkem, který jí obracel vítr. Představoval jsem si, jak vzlétá, Mary Poppins v nebezpečí, a padá do ledového jezera. Ne, nevrhl bych se ji zachraňovat. Ale věděl jsem, že právě to bych udělal. Byl jsem takový pitomec. Odvrátil jsem pohled, abych si vzal další cigaretu, a když jsem oči zase zvedl, stará paní tiskla kolt ráže 45 na sklo a usmívala se.

Benny! Cítil jsem, jak mi srdce pokleslo, ruka mi zajela do kapsy, ale on zcela vážně zavrtěl hlavou. „Otevři okno,“ artikuloval pečlivě rty nalíčenými karmínově rudou rtěnkou. Poslechl jsem. Hlaveň revolveru se mi přitiskla k nosu. Déšť stékal z Bennyho deštníku na jeho hezký zelený kabát. Oči za brýlemi s kovovými obroučkami se studeně usmívaly uprostřed umělých vrásek a šedivých pramenů, které mu spadaly do čela. Na hlavě měl koketní černý klobouček se závojíčkem. Mlčel jsem. Benny pohnul revolverem a přinutil mě tak zvednout hlavu.

„Georgesi, tvůj život nestojí ani za zlámanou grešli.“

„Já vím, Benny.“

„Zlobím se, Georgesi.“

„To já jsem tě varoval v Bruselu, Benny, ty to víš.“

„Kdokoli se může vydávat za Athose. Max říká, že ty jsi červ v ovoci, Georgesi.“

„Max lže. Poslal vrahy k Philovi, ukradl peníze, poštval vás proti mně.“

„Dokaž to.“

„Phil je v mém kotli, Benny. Kousek uhlí. Chceš se na něj přijít podívat?“

„To, že jsi zabil Phila, nic nedokazuje, Georgesi. Pořád se zlobím.“

Přesto oddálil o milimetr nebo dva revolver od mého nosu. Zhluboka jsem se nadechl.

„Benny, Max pracuje pro Palestince. Podvedl nás. Předhodil tě policajtům. Poslal na mě Phila. Od začátku s námi manipuloval. Hergot, Benny, věř mi!“

„Člověka vždycky podvedou, když někomu věří, Georgesi. Musím věřit buď Maxovi, nebo tobě.“

„Benny, vězím až po krk v maléru! Vzdávám se svého podílu z peněz, kašlu na všechno, ale nechte mě s Maxem na pokoji, mám na práci něco jiného.“

„Ty necháš plavat 250 000 belgických franků, protože máš na práci něco lepšího, jo?“

„Nemůžu ti to vysvětlovat. Dostal jsem se do strašného průšvihu.“

Benny lehce pohnul revolverem.

„Georgesi, Georgesi, dostal ses na šikmou plochu, po níž se člověk nevyšplhá! Co je to za kecy?“

Měl jsem toho po krk. Byl jsem vyčerpaný a měl jsem mizernou náladu. Benny mě unavoval jako špatný film, písek mého života mi utíkal mezi prsty, aniž jsem ho mohl zachytit. Zavřel jsem oči a zkřížil paže; odmítl jsem dál bojovat.

„Jdi k čertu, Benny, tak dělej, vpal mi kulku do hlavy. Už toho mám po krk.“

Bylo to jako hrát ruskou ruletu. Slyšel jsem Bennyho dech, na tvář mi otevřeným okénkem pršelo. Uplynula vteřina. Pak další. Nepohnul jsem se. V duchu jsem pomalu počítal, jedna, dvě, tři, čtyři, pět… Benny si povzdechl… Ozval se výstřel… Bezděky jsem se přikrčil a očekával bolest. Místo toho se ozval druhý výstřel. Otevřel jsem oči. Nebyl jsem mrtvý. Bennyho nalíčená hlava visela v otevřeném okénku, jeho bouchačka, z níž se kouřilo, u mého ramena. Paruka se mu po zásahu kulky, která mu prolétla hlavou, sesmekla a dodávala mu groteskní výraz.

Nepřemýšlel jsem: během necelých pěti vteřin jsem se vrhl k druhým dvířkům, otevřel je, sklouzl na promočenou zem a přitiskl se ke karoserii vozu. Kulka rozbila přední sklo a k vozu zamířily rychlé kroky. Vztyčil jsem se a bez míření vystřelil. Tlustý chlápek v bundě s tváří zakrytou šálou se vrhl za lavičku. Školáci, kteří tudy právě procházeli, začali křičet a zděšeně se rozprchli všemi směry. Přikrčil jsem se a rozběhl se k mostu. Lancia tvořila ochrannou stěnu mezi mnou a střelcem.

Na druhém konci aleje se objevil vysoký chlap v šedém nepromokavém plášti. Kapuce stažená do očí mu zakrývala tvář. Viděl jsem, jak zvedá ruku s pistolí opatřenou obrovským tlumičem. Rozvážně zamířil a vystřelil. Vrhl jsem se k zemi a stočil se do klubíčka. Kulka mi hvízdla kolem uší a vyrvala kus asfaltu. Tlusťoch schovaný za lavičkou vystřelil také, bez míření. Ozval se výkřik, dětský výkřik, a jeden z chlapců se pomalu sesul k zemi. Vztyčil jsem se. Tlusťoch zpanikařil, na okamžik zaváhal a já jsem uprostřed křiku vyděšených dětí vystřelil. Kulka zasáhla tlusťocha mezi oči, a já nepocítil sebemenší výčitku. Padl naznak do mokré trávy.

Chlapec ležel v kaluži vody, školní brašna vedle něj. Mohl jsem jen doufat, že se z toho dostane. Druhý vrah, ten velký, se schoval za mé auto a pomalu ho obcházel, aby mě dostal do svého zorného pole. Plazil jsem se trávou a každým okamžikem očekával, že ucítím, jak se mi kulka zarývá mezi lopatky. Nahoře na mostě se objevil třetí muž v motocyklové kombinéze a kukle. Dostal jsem se mezi dva ohně. Neměl jsem kudy uniknout. Chcípnu tu v dešti, jako ten nevinný kluk, kterého jsem nemohl ani pomstít.

Zařval jsem „K čertu!“, vyskočil a pod sprškou kulek jsem se vrhl do jezera. Vyrušené labutě hlasitě protestovaly. Potopil jsem se do ledové vody a zadržel dech. Chlad mě udeřil, jako bych dostal sérii ran v boxu. Kulky kropily černou hladinu jezera. Prodíral jsem se nazdařbůh bahnem a vodními rostlinami. Najednou jsem na něco narazil. Něco velkého a pevného. Rychle jsem couvl, neboť labutí zobák se prudce vnořil do vody a roztrhl mi rukáv pláště. Ještě dvakrát nebo třikrát udeřila labuť zobákem do vody a jen taktak mě minula, a pak náhle přestala. Kolem ní se začala rozlévat tmavá a teplá kaluž. Vynořil jsem se na hladinu, krátce se nadechl a znovu se ponořil do nazelenalé vody. Popaměti jsem zamířil směrem, kde jsem předpokládal, že se nachází smuteční vrba. Boty jsem měl plné vody a plášť mě táhl ke dnu. Každý pohyb vyžadoval nesmírné úsilí. Měl jsem pocit, že mi prasknou plíce a že mi kosti chrast í zimou, ale nemohl jsem se vynořit, dokud se nedostanu do úkrytu.

Pohybující se kusy hmoty. Labutě. Větší kus hmoty. Skalní výběžek. Tvrdě jsem do něj narazil a opatrně jsem vystrčil hlavu nad hladinu. Vzduch!

Tiskl jsem se k mokré zemi, skryt dlouhými větvemi stromu. Labutě se hašteřily několik centimetrů ode mne, má přítomnost jim byla evidentně lhostejná. Zabývaly se čechráním a probíráním svého peří a navzájem si uštědřovaly ne právě příjemné rány zobákem. Snažil jsem se vůbec nehýbat. Ozval se podivný zvuk a já si uvědomil, že mi cvakají zuby. Celý jsem se třásl. Má teplota klesala, umřu na podchlazení uprostřed Ženevy. Proč mě vždycky potkává smrt za tak směšných okolností?!

Ze břehu se ozval křik. Houkání policejní sirény, řev motocyklu. Někdo volal „Bože můj, Bože můj!“, byl to hlas vyděšeného muže, a já jsem okamžitě pomyslel na chlapce ležícího v kaluži. Jestli tu neumřu zimou, jestli se z toho vybabrám, dostanu Maxe a Silbermana, ty hajzly, co si hrajou na válku mezi nevinnými dětmi. Pokud nechcípnu. Pokusil jsem se protáhnout, provést několik dechových cvičení a naladit se na vlny alfa, protože jsem věděl, že třas má za následek ještě větší ztrátu tepla, stejně jako všechny pohyby, které mají člověka zahřát. Všichni, kteří přežili pobyt v ledové vodě, to dokázali proto, že jejich srdce snížilo výkon na několik tepů za minutu a teplota jim klesla na 27 nebo 28 stupňů. Jakási autohibernace.

Podařilo se mi téměř ovládnout cvakání zubů. Vynořil jsem se trochu víc z vody. Mrtvou labuť to zaneslo až ke stromu. Přitáhl jsem si ji nohou k sobě. Policajti prohledávali v hustém dešti řeku po proudu. Jen stěží jsem skrz clonu deště rozeznával jejich snažící se postavy. Mrtvá labuť mi narazila do nohy. Vklouzl jsem pod ni a centimetr po centimetru jsem se škrábal na mechem porostlou skálu. Labuť byla těžká a teplá. Nádherně teplá. Její teplé vnitřnosti se mi rozložily po ledových zádech. Vůbec jsem se nehýbal. V ruce jsem svíral zbraň, kterou jsem nepustil. Přijela záchranka. Slyšel jsem různé pokyny, křik, hvízdání. Déšť nepřestával, naopak se zdálo, že ještě zesílil. Policajti museli být úplně promočení a spěchali, aby s tím už byli hotovi. Uplynula půlhodina, pak záchranka odjela a za ní policejní vozy. Nějaký chlapík dával svítilnou znamení, aby ukončili prohledávání řeky. Byla už mo
c velká tma a z vody stoupala hustá mlha. Blahořečil jsem zhoršenému počasí. Blahořečil jsem Švýcarsku a jeho hnusnému podnebí.

Mlha se nyní šířila jako bojový plyn a obalovala vše tichem a vatou. Brala mě křeč do celého těla, ale nebyla mi taková zima, neboť mě chránilo tělo labutě. Už jsem se netřásl. Trošku jsem labuť odstrčil a rozhlédl se kolem sebe. Byl jsem asi dvacet metrů od břehu, a pomyšlení, že bych se měl zase ponořit do té smrtící vody, mě paralyzovalo. Ale jinou možnost jsem neměl. Položil jsem se na mrtvého ptáka, jak nejlépe to šlo, a nechal se unášet vodou. Svou improvizovanou loďku jsem řídil pohyby nohou. Záhy jsem se dostal ke břehu. Nešlo mi zachytit se zkřehlými prsty betonové zdi, ale nakonec se mi za cenu nesmírného úsilí podařilo vyškrábat se na břeh. Nebylo vidět ani na dva metry.

Postupoval jsem v husté mlze opatrně vpřed, třásl jsem se a zuby mi cvakaly, oči jsem mhouřil, abych lépe viděl neviditelné. Navzdory veškerému očekávání byla lancia tam, kde jsem ji nechal. Určitě pro ni pošlou odtahovku. Došel jsem ke dvířkům. Samozřejmě zamčeno. Žádný problém. Technický průkaz byl na jméno Simon Malverne, starožitník z Curychu, a adresa byla falešná: opuštěná barabizna. Takže sbohem, věrná lancie! Odcházel jsem rychle, promočený a prokřehlý, neznámý v mlze. Z vnitřní kapsy saka zavřené na zip jsem vyndal rozmočenou peněženku a vybaven spoustou kreditních karet jsem vešel do prvního velkého obchodu, na který jsem narazil.

Bylo tu málo lidí, mezi nimi pár chlápků promočených jako já, které překvapil hustý, skoro tropický déšť. Koupil jsem si černý plášť s hlubokými kapsami, šedý oblek z česané vlny, košili, černý svetr, šedé ponožky a černé polobotky, ve zkušební kabině jsem si to oblékl a řekl prodavačce, že si to všechno už nechám na sobě. Trochu překvapeně strčila mokré oblečení do igelitové tašky. Koupil jsem ještě vínový kožený kufřík a černý deštník a zaplatil jsem, přičemž jsem jí věnoval svůj nejzářivější úsměv.

Jak bylo skvělé být zase v suchu a teple! Razil jsem si cestu mlhou skoro radostně. Na centrálním stanovišti stála dlouhá řada prázdných taxíků. Sedl jsem si do prvního z nich a udal řidiči adresu vily Brundelových. Nastartoval a nadával, že je to daleko, že není nic vidět atd. Neposlouchal jsem ho. Rozložil jsem si noviny, koupené v automatu, a zabral se do četby černé kroniky. Na straně 15 byla krátká zpráva: jeden z gangsterů, kteří spáchali loupež v Bruselu, proklouzl lidem komisaře Malinoise mezi prsty, ale je naděje; že bude brzy dopaden. To byla pravda: Benny byl v márnici zcela k dispozici pánům od policie. Maxův plán nebyl tak špatný. Poštval na mě Bennyho a pak ho sledoval. Byl si jistý, že nás tak dostane oba. Max teď musí tušit, že Phil je mrtvý. Kolik vrahů má ještě v záloze? Jako kdybych ho mohl udat! V jeho tvrdošíjné snaze mě zlikvidovat jsem spatřoval důkaz chladné, čistě pragmatické mysli, jaké
hosi stroje, o němž jsem se domníval, že je obdařen určitým potěšením ze smrti. Jakési spíše kybernetické než lidské bytosti, která mi byla odporná. Znovu jsem pocítil prudkou touhu rozmáčknout ho na zdi jako mouchu a vychutnával jsem si to potěšení z jeho rozdrcení. Síla mé nenávisti vůči Maxovi mě zneklidnila. Byl jsem pod tlakem, musel jsem se uklidnit, jinak hrozilo, že prasknu.

Po půlhodinové jízdě krajinou, kterou nebylo přes zamlžená skla vidět, řidič zastavil. Zaplatil jsem mu drobnými, které jsem vyndal ze svého starého obleku, a on se mohl klidně po libosti vztekat na ty mizery, kteří vám nacpou bankovky tak mokré, že už se téměř trhají. Zabouchl jsem mu dvířka před nosem a pustil se alejí vedoucí k domu Brundelových. Jakmile jsem zaslechl vůz odjíždět, vrátil jsem se na ulici a zamířil ke svému vlastnímu domu o sto metrů dál.

Všude byla tma. Martha nebyla doma. Podíval jsem se na hodinky: 17 hodin 50 minut. Šel jsem do kuchyně a udělal si obrovský sendvič s kuřetem a olivovým olejem. Při tom plavání mi vyhládlo. Z opatrnosti jsem nerozsvítil žádnou lampu a použil kapesní svítilnu. Netoužil jsem se stát terčem pro kohokoli. Pak jsem sešel do suterénu a otevřel dvířka našeho obrovského kotle. Zůstal v něm jen popel, řeřavé uhlíky a odporný zápach spáleného masa. Ale ten za dva nebo tři dny zmizí. Takže pokud jde o tohle, žádný problém. Zůstává otázka, jestli mě Max shodil poldům. Zřejmě ne. Proč? Proč mě ten zkurvysyn neudal?

Jediná odpověď, která mě napadla, byla, že se Max bál, že prozradím něco, co o něm vím, kdybych zjistil, kdo mě dal zatknout.

Z mých zmatených myšlenek mě vytrhl zvuk otevíraných dveří nad mou hlavou. Už jsem se chtěl vydat nahoru, když ke mně dolehl hlas. Zůstal jsem stát na betonových schodech. Martha říkala:

„Ano, jsem sama. Ověřila jsem to: nikdy v SELMCO nepracoval. Od začátku nás vodí za nos… Dejte mi ještě šanci. Je to pro nás příliš důležité, víte to dobře… Ano, souhlasím, ne, ne, nemůžu, vysvětlete to Franzovi. Já vím, ale musí být trpělivý! Já už toho mám také dost, věřte mi. Našli jste něco o tom chlápkovi, co přišel včera? Nic? Ne, já nevím, nerozumím tomu. Dobře, končím, už se brzy vrátí.“

Martha zavěsila. Slyšel jsem její kroky na schodišti, pak zvuk sprchy. Vystoupil jsem po špičkách po schodech nahoru, vklouzl do chodby a tiše zavřel dveře vedoucí do sklepa. Potom jsem se doplížil ke vstupním dveřím, potichu je otevřel a vzápětí je s bouchnutím zavřel a přitom jsem co nejveseleji volal:

„To v tomhle baráku není nikdo, kdo by přivítal udřeného pracujícího?“

„To jsi ty, Georgesi?“

„Ne, Frankenstein.“

„Jsem ve sprše. Připrav mi něco k pití!“

„Slabé, nebo silné?“

„Silné!“

Připravil jsem dva pořádné koktejly, vodka, citron, modré curaçao a cointreau. Koneckonců, Martha měla pravdu: je třeba se uvolnit. Franz je netrpělivý! Ten hajzl! Stýská se mu po mé ženě! Nejraději bych vzal tu jeho omezenou poddůstojnickou palici a použil ji jako trénovací boxerský pytel. Martha je žádala, aby jí dovolili ještě něco zkusit. Zkusit co? A když nebudou souhlasit? Znamenalo to, že se chystali ukončit její misi? A jak? Odvolají ji, nebo mě vymažou z povrchu zemského, jak o tom zřejmě snili všichni mí spoluobčané? Zvedl jsem svou sklenku ke rtům a uvědomil si, že už je prázdná. Připravil jsem si další. Martha přišla ze sprchy a vypila naráz tu svoji. Namíchal jsem jí další. Georges Lyons, král barmanů… Vyčesala a svázala si vlasy, a zdůraznila tak svou oválnou tvář. Vypadala svěže a odpočatě. Zato já jsem se cítil starý a vyčerpaný, opravdu vyčerpaný. Taková dobrodružství se už nehodila k
mému věku. Zítra mi bude čtyřicet dva let. Byl jsem úplně grogy. Když jsem Marthě podával třetí koktejl, neodolal jsem a zeptal se jí:

„Znáš nějakého Stefana Silbermana, advokáta?“

Nijak ji to nevyvedlo z míry, její krásná tvář byla téměř bez zájmu:

„Něco jsem o něm četla, není to tak dlouho… (Vágním gestem ukázala na časopis na konferenčním stolku. Všechno předvídala!) Prosazuje nějakou extrémně pravicovou skupinu, jestli si dobře vzpomínám, proč?“

Andělská Martha! S jakou chutí bych jí vrazil pár facek! Ovládl jsem se:

„Ne, nic, měl jsem s ním jednání. Na nacistu je docela sympatický.“

„Nacistu… Nepřeháníš trochu?“

Naráz jsem dopil svou sklenku a pohlédl na Marthu:

„Myslíš? Po pravdě řečeno je mi to jedno… A Gruber, Franz Gruber, toho znáš taky?“

„To je úplný výslech!“

Martha si natáhla ramínka černého kombiné na svá bílá ramena a šibalsky pokračovala:

„Ne, neznám žádného Franze Grubera. Proč, můžu-li se ptát?“

„Patří ke stejné klice. Hlupáci.“

„Zdá se mi, že jsi nějak rozzlobený. Ublížili ti?“

„Ne, nevím, rozčilují mě, to je všechno.“

Nalil jsem si další skleničku, čistou vodku. Martha vypadala tak nevinně, tak lhostejně, jak jen může hrát takovou komedii? A co když má opravdu sestru-dvojče? Na okamžik jsem se upnul k této naději, jako se tonoucí chytá shnilého prkna. Zhasla v okamžiku, kdy jsem si připomněl telefonický rozhovor s tím neznámým, určitě se Silbermanem.

Využil jsem toho, že Martha chystala něco v kuchyni, a prolistoval ten časopis. Byl tam článek o nové pravici a psalo se tam o Stefanu Silbermanovi, skvělém advokátovi v obchodních záležitostech, pocházejícím z rodiny švýcarských notáblů s dlouhou tradicí. Na všech fotografiích se Silberman usmíval, upřímně a sympaticky. Se svými politickými názory se netajil, ale nijak je nezdůrazňoval. Dozvěděl jsem se, že byl ženatý, ale jeho žena zemřela při tragické automobilové nehodě před osmi lety, po níž měl i on trvalé následky. Řídila ona, udělalo se jí špatně a ztratila kontrolu nad vozem. V článku nebylo uvedeno, o jakou nevolnost šlo. Podle fotografií této asi čtyřicetileté ženy, světlovlasé a hubené, ale s tváří dosti odulou, jsem se klonil k alkoholu nebo sedativům. Silberman svěřil obě jejich děti své matce, která je vychovávala na rodinném sídle poblíž Bernu. Odložil jsem časopis a šel se posadit k e stolu.

Měl jsem špatnou náladu. Vodka měla ostrou chuť. Bylo příšerné horko. Toužil jsem pít, pít, až bych padl na koberec namol opilý, abych na nic nemyslel, ničeho nelitoval, nikoho nepodezíral, a to jsem také udělal.

Desátý den – sobota 17. března

Než jsem otevřel oči, na okamžik jsem si říkal, jestli jsem se nedostal do obrovského mixéru a nestal se ze mě kompot k snídani pro malého Gargantuu. Celé tělo mě bolelo. Cítil jsem se jako balík špinavého prádla, vhozený do pračky. Zkusil jsem pohnout rukama a nohama, šlo to ztuha. Aby hlava nezůstala stranou, rozpoutal se mi v ní celý dodekafonický orchestr hrající svou poslední skladbu: Smrt jednoho osamělého, ale ostrého tónu kdesi v lese. Přitiskl jsem si ruce na břicho a v duchu jsem uvažoval, budu-li zvracet. Odpověď byla kladná, a tak jsem se rychle vymotal z mokrých prostěradel a utíkal do koupelny.

Nakonec jsem si vypláchl ústa, oči mi šly šejdrem, tvář jsem měl celou svraštělou, bradu zarostlou, když vtom jsem dostal takovou herdu do zad, že jsem narazil hlavou do zrcadla. Celý rozzuřený jsem se otočil, připraven udeřit toho neznámého do krku, ale na poslední chvíli jsem úder zastavil. Stála tam Martha, zářivě se usmívala a v náručí držela obrovský balík. Z plných plic zazpívala:

„Hodně štěstí k narozeninám, Georgesi. Hodně štěstí, má lásko!“

Podala mi balík a já se pod jeho vahou prohnul. Bylo to setsakramentsky těžké. Hleděl jsem na ni celý zpitomělý.

„Můžeš to otevřít, hlupáčku!“

Položil jsem balík na zem a začal ho rozbalovat. Ruce se mi třásly – vzpomínka na vodku – a netrpělivá Martha mi podala nůžky. Přestřihl jsem mašli.

„Pozor, je to křehké!“

Její jasný a veselý hlas mě krutě bodal do mozku. Sklopil jsem hlavu a pečlivě odstranil balicí papír. Vynořila se dřevěná bednička. Má rakev? Objevil se nápis. Otočil jsem bedýnku k sobě a přečetl nahlas: „Château Pétrus.“ Zpitomělé a nevěřícně jsem vzhlédl k usmívající se Martě:

„Martho! Ty ses zbláznila!“

„Otevři ji…“

Odtrhl jsem víko a za nehty mi zůstala jedna či dvě třísky. Dvanáct lahví Château Pétrus, ročník 1962, na mě zazářilo rubínovou barvou. Ovládl jsem křeč, a jak jsem tam tak dřepěl na všech čtyřech na dlaždicích, zvedl jsem svou ubohou tvář přejetého psa a zamumlal:

„Díky, ale ty ses musela zruinovat!“

„Ne, tebe jsem zruinovala! Necítíš se dobře?“

„Jsem trochu unavený…“

„Chceš si jít znovu lehnout? Nebo chceš jednu otevřít?“

„Ne! Večer, večer, prosím… Myslím, že si půjdu lehnout. Promiň. Rozhodně je to skvělý dárek!“

„Však ty jsi taky skvělý mužský…,“ zašeptala mi Martha do ucha, než mi pomohla vstát.

Dovolil jsem jí, aby mě odtáhla do postele, a svalil jsem se do ní. Tak začal den mých dvaačtyřicátých narozenin. Ve znamení nevolnosti.

Tvrdě jsem usnul, a když jsem se probudil, bylo už skoro jedenáct hodin. Přestalo sněžit. Zářící slunce rozpouštělo jinovatku na stromech před okny. Hlava už mě nebolela a skoro se mi už nechtělo zvracet. Opatrně jsem se posadil na posteli a třel si spánky. Chvíli jsem tak klidně seděl a pozoroval hru světla ve větvích, zabalený do prostěradla jako do rubáše. Po chvilce se pootevřely dveře a v nich se objevila Marthina tmavá hlava.

„Už jsi vzhůru? Je ti líp?“

„Skvěle! Promiň na okamžik…“

„Vždy promíjím chlapům schopným zkonzumovat litr vodky a ještě zdvořile popřát dobrou noc, než usnou.“

„A mezi vodkou a ‚dobrou nocí‘?“

„To taky nebylo špatné.“

Schoulila se na posteli a byla tak okouzlující, jako kdyby nešlo o noční můru, políbila mě na nos:

„Ahoj, miláčku.“

„Ahoj, Martho…“

Můj hlas nezněl tak nadšeně, ale měl jsem omluvu na svých ztuhlých rtech.

„Telefonovala jsem k tobě do kanceláře, abych jim oznámila, že jsi nemocný. Ta drzá káča mi řekla, že si to poznamená.“

Cítil jsem se z té pitomé hry unavený. Ale co jsem měl dělat? Přitiskl jsem Marthu k sobě, nechtěl jsem, aby mluvila dál, nechtěl jsem už poslouchat její lži. Zůstali jsme tak chvilku mlčky, její hlava spočívala na mé hrudi. V duchu jsem se ptal, jak by asi Martha zareagovala, kdybych se jí přiznal, že jsem její hru prohlédl. Zabila by mě? Co pro ně znamenám? Co chtějí od G. von Klausena, mého dvojníka? Tyto otázky bez odpovědí mě podráždily a já se rozhodl vstát.

„Umírám hlady. Vstanu.“

„Fajn, šéfe. Dáš si vejce?“

„Rád.“

Osprchoval jsem se a dolů jsem přišel v županu. V černo-červeném boxerském županu, který mi Martha darovala k Vánocům. Nikdy bych nemohl boxovat profesionálně. Je to příliš tvrdý sport pro takového měkkotu, jako jsem já. Rád jsem boxoval, ale nerad jsem bušil do lidí. Museli by vymyslet box s terčem, jako je třeba střelba na terč…

Umyl jsem si vlasy, a zatímco jsem se usazoval u stolu, voda mi příjemně stékala po šíji a zádech. Zhltl jsem vejce, šunku a zbytek králíka od včerejška, vypil spoustu studené a velmi sladké kávy a pustil si televizi. Vzácné lahve jsem odnesl do sklepa. Martha znala mou vášeň pro dobré víno. Byl to milý dárek. Dárek od milující ženy. Dárek od prohnané potvory hrající dvojí hru. Ach Martho, proč se prostě znovu nemůžeme stát sami sebou?

Hlasatelka s ječivým hlasem a planoucími vlasy zmizela před mýma zasmušilýma očima z obrazovky a nahradily ji fotografie. Benny! Ležel na nosítkách, paruku měl nakřivo, široce otevřené oči hleděly na prachy, které nikdy neshrábne. Vstoupila Martha:

„Georgesi…“

„Pst! Počkej…“

Teď ukazovali vraha, kterého jsem zabil. Poznal jsem ho: byl to můj útočník z dálnice, s knírkem, krhavýma očima a s nosem v obvazu, který mi zakrývala jeho šála. Pak fotografie chlapce ležícího v kaluži vody se školní brašnou vedle něj a sešity rozsypanými po mokré zemi. Nyní byl na jednotce intenzivní péče. Cítil jsem, jak se mi srdce sevřelo. Martha mi položila ruku na rameno a jemně ho stiskla; nepochopil jsem, co mělo její gesto znamenat. Nakonec ukázali můj kreslený portrét, který se mi tentokrát docela podobal. Zesílil jsem zvuk:

„Předpokládaná oběť útoku nebyla nalezena. Pokud by někdo mohl podat jakékoli informace, ať zavolá na telefonní číslo uvedené na obrazovce. Policie bude dnes pokračovat v prohledávání jezera. Podle jistých zdrojů šlo nejspíš o vyřizování účtů mezi gangstery. Podle komisaře Malinoise, šéfa kriminální policie z Bruselu, by totiž ten mrtvý převlečený za starou ženu měl být Benjamin Irons, anglický gangster dobře známý policii v celé Evropě, který byl zapleten do velké loupeže na Grand-Place v Bruselu. Policie se domnívá, že muž, který zmizel, byl jedním z jeho kompliců. Komisař Malinois a vrchní komisař Holtz prohlásili, že jsou ochotni spolupracovat při jeho nalezení. A teď trochu veselejší obrázky: očkování jedné školní třídy v oblasti Sahelu, které se mohlo uskutečnit díky vašim darům!“

Naštěstí neukázali mé auto! Martha by ho okamžitě poznala.

Vypnul jsem zvuk. Martha na mě upírala prostý a přímý pohled. Zářivý. Smutný.

„Můžu pro tebe něco udělat, Georgesi?“

Ta má tedy nervy! Opáčil jsem:

„O čem to mluvíš?“

„Vypadáš ustaraně…“

„Ne, děkuji, Magdaleno, já se z toho dostanu sám.“

Martha ani nemrkla. Vůbec nehnula brvou. Dál se na mě dívala tím rozechvělým pohledem.

„Georgesi, možná bychom si mohli navzájem pomoci?“

„Proč, máš nějaké problémy?“

„Ne, chci říct, že bychom se měli o všechno dělit, co ty na to? O to dobré i o to špatné…“

„Martho, když se člověku nedaří, je vždycky sám. Jdu se obléct.“

Martha neřekla nic. Povzdechla si. Co vlastně chtěla? Abych vložil svůj osud do jejích bílých rukou? Abych s úsměvem položil hlavu na špalek, zatímco ona by podala sekyru svému Franzi Gruberovi?

Tomu pitomci Maxovi se podařilo zkazit mi život. Když teď po mně jde Malinois, musím začít uvažovat o důchodu. A neměl jsem v úmyslu vzít s sebou Marthu. I když mi to bylo velmi zatěžko.

Oblékl jsem si tmavě šedou joggingovou soupravu a starou koženou bundu a obul si sportovní boty. Martha pracovala v miniaturním skleníku, kde pěstovala své drahé kaktusy. Seřezávala je přesnými pohyby. Už se vzpamatovala a klidně na mě pohlédla:

„Jdeš pryč?“

„Mám s někým schůzku. Vrátím se brzy. Nezlobíš se?“

„Georgesi! Pojď sem!“

Poslechl jsem. Martha upustila zahradnické nůžky, prudce se ke mně vrhla a pověsila se mi na krk jako úpěnlivě prosící holčička.

„Georgesi, vrátíš se, viď?“

Její hlas znějící u mého krku se třásl. Pohladil jsem ji po vlasech. Už jsem nevěděl, na čem jsem, už jsem nevěděl, co mám dělat.

„Ale samozřejmě, samozřejmě že se vrátím. Je to jenom taková urgentní záležitost, kterou nemůžu odložit.“

„Mám pocit, jako bych byla otrokyně v harému, čekající na svého pána…“

Její pokus o žert nevyšel. Má odpověď byla ubohá:

„Já jsem velmi vnímavý k břišnímu tanci… Počkej, musím si vzít taxi, lancia má poruchu…“

Martha po mně blýskla pohledem a vrátila se ke svým rostlinám. O pět minut později se ozvalo troubení taxíku.

Políbil jsem Marthu a vyšel z domu. Jasná obloha se už zatahovala. Dojel jsem rychle do své kanceláře a jako vždy zavolal Miss Straubové. Předala mi Marthin vzkaz, že nepřijdu do práce, a sdělila mi, že mě volal ještě jeden anonym. Volající zavěsil okamžitě, jakmile se ozvala. Nikdo kromě mne nevěděl, kde se Miss Straubová nachází. Ale kdyby policie měla její telefonní číslo, zakrátko by ji našli.

Bylo potřeba co nejrychleji zmizet. Ale nejdřív jsem se musel postarat o svou budoucnost. Měl jsem slušnou sumu na hotovosti v jednom ze svých sejfů a rovněž akcie, jejichž množství by mi zajistilo pohodlný důchod. Navíc jsem měl účet a kreditní kartu na jméno Franz Mayer, kterou jsem si schovával na horší časy. Použil jsem toto jméno a zavolal známému realitnímu agentovi. Představil jsem se jako Franz Mayer, nyní na penzi. Vysvětlil jsem řediteli kanceláře, že bych chtěl co nejrychleji koupit domek v Provence a že budu platit hotově. Úslužně souhlasil, byl zvyklý na vrtochy zámožných klientů, a požádal mě, abych mu zatelefonoval za dva dny.

Ihned jsem zavolal Cheng Hoovi a požádal jsem ho, aby mi obstaral doklady na jméno Franz Mayer. Měl spoustu mých fotografií pro případ takových žádostí a já jsem upřesnil, aby vybral takovou, kde mám knír. Hned ráno jsem si ho nechal růst. Slíbil mi, že všechno bude hotovo v pondělí.

Pak jsem si sbalil věci a nacpal je do velkého sportovního pytle. Přesvědčil jsem se, že tu nezůstalo nic kompromitujícího, naposledy jsem dal ránu pytli s pískem a zavřel za sebou dveře. Když jsem odcházel klidným krokem počestného občana, spatřil jsem dva chlápky v kožených bundách, jak se vrhají do domu, kde byla kancelář Miss Straubové. Před budovou stál béžový náklaďák. Chudák Miss Straubová, bude je jen těžko přesvědčovat, že svého podivného zaměstnavatele nikdy neviděla. Řekl jsem si, že jí pošlu nějaké slušné odškodné, jakmile to bude možné.

Síť se stahovala. Kolečka v mozku pracovala na plné obrátky. Když se teď do toho zamíchali policajti, nemusel jsem se už obávat Maxe. Musel se vrátit domů, do nějakého libyjského výcvikového tábora či do něčeho podobného. Nebudu mít ani to potěšení toho hajzla chytit. V aréně tak zůstávají pouze policajti a Silbermanova banda.

Podíval jsem se na hodinky. Ukazovaly 17 hodin 14 minut. Bylo načase odebrat se na schůzku s Lanzmannem. Než se vrátím domů na skvělou a smutnou narozeninovou večeři.

Lanzmann mě nechal vstoupit – dvorný jako vždy. Právě jsem si lehl, když se u vstupních dveří rozezněl zvonek. Lanzmann se omluvil a přivřel za sebou dveře kanceláře. Trpělivě jsem čekal, když vtom mě zabarvení návštěvníkova hlasu přimělo vyskočit. Byl to ženský hlas a byl mi podivně známý: Martha! Vyrazil jsem z místnosti jako ďábel a zahlédl červené šaty mizející na podestě. Vrhl jsem se vpřed a vrazil do Lanzmanna, který se vracel ke mně a vypadal zaraženě.

„Uhněte!“

„Co se děje?“

„Ta žena!“

Zaslechl jsem, jak zaklaply vstupní dveře do budovy. Odešla!

Lanzmann mě uchopil kolem ramen a odvedl mě zpátky do své kanceláře.

„Poslyšte, vypadáte velmi rozrušeně…“

„Kdo byla ta žena?“

„Nesmím vám prozradit totožnost svých návštěvníků. Nebuďte dětinský.“

„Bože můj, doktore, je to důležité!“

„Nemá s vámi nic společného. Přišla za mnou ze zcela osobních důvodů, jestli vás to uklidní.“

„Jak vypadala?“

„Nebyla to bruneta a nebyla to vaše žena.“

„Jak to víte? Nikdy jste ji neviděl!“

„Popsal jste mi ji. Poslyšte, nechcete mi říct, co se děje? Nějaké problémy v SELMCO?“

Měl jsem chuť se rozesmát. Kdyby tak šlo jen o prosté problémy v SELMCO! Lanzmann na mě hleděl svýma bystrýma očima. Naklonil jsem se k němu a zeptal se ho:

„Pamatujete si na Grégoryho?“

„Ano, samozřejmě. Proč?“

„No, tedy, on přežil…“

„Ach tak… A co dělá, ten tak náhle obživlý bratr? Předpokládám, že něco špatného.“

„Je mrtvý.“

„Máte dvojníka, který je mrtvý…“

„Ale oni si myslí, že žije. Tedy oni si myslí, že jsem to já. A chtějí mě zabít. Protože to byl východoněmecký špion.“

Lanzmann se na mě laskavě usmál.

„Zdá se, že jste přepracovaný. Musí to být skutečně vyčerpávající, ty stovky vrahů, kteří po vás pasou, a ta východoněmecká dvojčata, která ožívají…“

„Neřekl jsem, že jde o stovky vrahů…“

„Pochopil jsem to tak, že…“

Přerušil jsem ho, zcela zaujat svými myšlenkami:

„Grégory von Klausen…“

„Prosím?“

„To je jeho jméno, von Klausen.“

„Nejmenuje se tedy stejně jako vy. Ostatně, naštěstí pro vás.“

„Proč?“

„Existuje panství toho jména, u německých hranic. Zámek Klausen. Poslední majitel, starý Lucas von Klausen, byl považován za vůdce tajného fašistického řádu, který byl oficiálně rozpuštěn v šedesátých letech, ale ve skutečnosti je stále velmi aktivní. Říká se, že měl seznam všech řádných členů této strany a že byl jedním z iniciátorů plánu Oděsa, víte, ukrytí tajemného a pohádkového nacistického pokladu na bezpečném místě a také sítě únikových cest do Jižní Ameriky, budované od roku 1944. Prý tím vydíral vysoce postavené lidi na celé planetě. Podle mého názoru je to jedna z těch pověstí spojená s kastračním komplexem a mocí otce, které mají tuhý kořen…“

„Co se mu stalo?“

„Je mrtev. Podle oficiální verze spadl ze schodů. Neoficiálně byl zcela určitě zavražděn. Nikdy nebylo zjištěno, kdo ho zabil. Takže vy mi tvrdíte, že váš zlý bratr, to nesnesitelné dítě, Grégory von Klausen, se vrátil, aby vás mučil? A proč by ho vlastně chtěli zabít?“

„Protože on ví!“

Odpověď ze mne vylétla nezávisle na mé vůli. Strašně mě rozbolela hlava, před očima mi tančila kola. Lanzmann se ke mně naklonil a jeho hlas ke mně doléhal z velké dálky.

„Je vám dobře? Chcete sklenici vody?“

Jeho tvář se zdeformovala, stala se výsměšnou, krutou, zdálo se mi, že má v ruce injekční stříkačku, pokusil jsem se zvednout ruce, abych ho odstrčil, a potom jsem ztratil vědomí.

Když jsem přišel k sobě, seděl Lanzmann v koutě své kanceláře a pozoroval mne.

„Právě včas, už jsem si začínal dělat starosti. Už dobrých deset minut jste v transu. Každopádně jsme se dotkli nějaké citlivé záležitosti.“

Neposlouchal jsem ho, prohlížel jsem si paže. Žádné stopy po vpichu. Posadil jsem se, hlavu jsem měl těžkou. Lanzmann zakašlal a poškrábal se na tváři.

„Jestli vám, Georgesi, dobře rozumím, myslíte si, že Grégory není ve skutečnosti mrtvý… Přesto si dobře pamatujete na jeho smrt.“

„Ne, pamatuju si na ni matně. Všechno je tak zmatené… Poslyšte, jednou jste mi řekl, abych zkusil hypnózu. Tak dobře, chci ji zkusit. Teď hned.“

Lanzmann si povzdechl, vstal a zapnul malý magnetofon.

„Dobrá, když na tom trváte… Můžeme to zkusit. Ale nic vám nezaručuju. Hypnóza je nespolehlivá metoda. Některé subjekty nedosáhnou potřebného uvolnění, a vy jste mimořádně napjatý…“

„Jdeme na to!“

Mlčky mě pozoroval, vypadalo to, že mi chce něco říct, ale pak si to rozmyslel.

„Dobře. Dívejte se na mě a dýchejte pomalu. Tak je to dobré, ještě pomaleji a ještě víc zhluboka. Budu počítat do dvaceti. Uslyšíte můj hlas. Jste klidný. Noříte se do svého nitra, krok za krokem, plynule, postupně, sestupujete do vlastního vědomí…“

Myslel si, že mu na to divadýlko skočím? Měl jsem pocit, jako bych byl před šarlatánem na jarmarku!

To byla má poslední vědomá myšlenka.

S trhnutím jsem se probral z hluboké strnulosti. Byl jsem zpocený a strašně mě bolela hlava. Lanzmann mě pozoroval s tím svým zatraceným úsměvem na tváři. Pršelo, déšť bušil do okenních tabulek, v místnosti bylo šero. Jako kdyby mi četl myšlenky, rozsvítil lampu z roku 1900, vydávající slabé růžové světlo.

„Odpočinutý?“

„Ušetřete mě svých sarkasmů. Co se stalo?“

„Povídali jsme si. Chcete si poslechnout náš rozhovor?“

„A co myslíte vy? Bože, doktore, chcete, abych se zbláznil, nebo co?“

Zasmál se a vstal, aby zapnul magnetofon.

Po určitém váhání se ozval můj hlas, podivně změněný, dětský, ano, dětský, vyšší, plačtivý. Znovu jsem pocítil nevolnost, když jsem uslyšel ten hlas, který byl jakousi nejistou ozvěnou toho mého, hlas přicházející z té mé části, kterou jsem nekontroloval. A nejděsivější z toho všeho bylo, ze ten hlas mluvil německy, stejně jako v dětství!

„Kde to jsem?“

„Georgesi, jste ve vlastní mysli. A chcete mi vyprávět o Grégorym.“

„Grégory je zlý. Maminka říká, že je zlý.“

„Grégory má z maminky strach?“

„Ne, nenávidí ji. Nikdy neposlouchá. A tak ho maminka musí bít.“

„Musí?“

„Ano, aby pochopil, aby byl hodný. Kvůli Grégorymu jsou neustále tresty. Maminka ho pořád bije. A já mám strach.“

„Znáš Grégoryho dobře?“

„Ano, je to můj bratr.“

„Georgesi, kde je Grégory teď?“

„Kdy teď?“

Náhle jsem se vrátil do francouzštiny a můj hlas zněl dospěleji.

„Teď, v roce 1990.“

„Nevím. Kdo jste?“

„Georgesi, jsem doktor Lanzmann. Všechno je v pořádku, jste v bezpečí, vaše matka sem nemůže přijít.“

„Co o tom víte?“

„Vaše matka tu není. Jste tu jen vy a já. Georgesi, je vám osm let, ano? Kde jste?“

Můj hlas se výrazně změnil, jako bych omládl.

„V sirotčinci.“

„Dobře. A kde je Grégory?“

„Neznám žádného Grégoryho.“

„Georgesi, poslouchejte mě dobře.“

„Poslouchám vás. Jsem ospalý.“

„Neusínejte! Georgesi, jsou vám čtyři roky…“

„Ne!“

Můj hlas, který zazněl, opět německy, v klidné pracovně, byl plný strachu. Pásek se točil dál.

„Jsou vám čtyři roky, Georgesi, kde je Grégory?“

„Ten den ne!“

„Co se stalo ten den?“

„Nic, nic! Grégory je opravdu velmi ošklivý!“

Lanzmannův přemlouvavý hlas:

„Georgesi, uvolněte se, jste v naprostém bezpečí, vaše matka už nikdy nepřijde, aby vám ublížila. Co se ten den stalo Grégorymu?“

„Ona! Ona ho… Byl tak ošklivý, ona ho… bila, ano, bila, hodně strašně, strašně moc! Schoval jsem se pod stůl. Ona ho tolik bije! Mám strach, mám strach, že mě uvidí, nehýbám se, nedýchám, tolik ho bije něčím lesklým… a křičí, ona křičí: ‚Špinavé prase‘, a on křičí, on křičí: ‚Mami, ne, mami!‘“

„Čím lesklým?“

„Vzala to v kuchyni…“

„Co vzala v kuchyni?“

„Nůž, nůž na porcování masa!“

Pásek se náhle zastavil, byl jsem úplně zpocený. Lanzmann na mě beze slova hleděl a pak prohlásil:

„Raději jsem vás probudil.“

„Bože můj,“ vysoukal jsem ze sebe s obtížemi, „ona ho opravdu zabila a já to všechno viděl! Bože můj, Lanzmanne, to je příšerné!“

Povzdechl si a pak se ke mně otočil:

„Nevím, jestli hypnóza byl dobrý nápad, Georgesi. Nepřipadáte mi v této chvíli natolik vyrovnaný, abyste strávil takovouhle informaci, kterou jste pečlivě zatlačil co nejhlouběji do svého mozku a která se možná nikdy neměla dostat na povrch…“

Byl jsem ohromen:

„Ona ho zabila! Zabila své vlastní dítě! Myslel jsem si, že byla blázen, ale ne takový!“

Doktor Lanzmann mi oponoval, jako by diskutoval o bodu v bridži:

„Poslyšte, přemýšlejte: pokusila se ho zabít. Kdyby byl mrtvý, nemohl by se stát důstojníkem.“

Byl jsem bez sebe. Křičel jsem:

„Ale chtěla, aby umřel!“

„U řady žen se objevují okamžiky přechodného pominutí mysli. Vražedné záchvaty namířené proti jejich blízkým. Vzpomeňte si na pověst o Médee, je vyjádřením této nenávisti, kterou někdy cítíme dokonce i vůči těm, jež milujeme.“

„Ušetřete mě těch keců, doktore. Zrovna jsem zjistil, že má matka byla šílená vražedkyně, a já vám naprosto kašlu na Médeu i Oidipa dohromady.“

Lanzmann svraštil obočí:

„Poslyšte, Georgesi, ještě je tu možnost, že jste byl svědkem scény, kterou jste špatně pochopil. Možná vyfantazírované scény.“

„Co tím chcete říct?“

„No, právě jste mi tu vyprávěl historku o bratrovi, který vstal z mrtvých, vybavujete si až dosud skryté vzpomínky, tedy, Georgesi, nevím, ale možná potřebujete věřit v existenci tohoto bratra? Německého špiona nebo co…“

Cítil jsem, jak se ve mně zvedá vlna zuřivého vzteku. Lanzmann nehodil před dvěma dny jednoho muže do prázdna, to jsem byl já, Lanzmanna se nepokusili dva neznámí vrahové a pak Max a Phil a Benny odstranit, to jsem byl já! Ne, nemohl tomu rozumět. Byl jsem tady stejně sám jako u Marthy, jako na celém světě. Sám ve své kůži, a kvůli Grégorymu sám v kůži někoho jiného!

„Musím jít.“

„Máte ještě patnáct minut…“

„Daruji vám je. Sakra, doktore, je mi zle!“

„Opravdu nevypadáte nijak skvěle. Řekněte mi, vzpomínáte si na pobyt na klinice po vaší nehodě?“

„Matně.“

„A na samotnou nehodu?“

Silná bolest se mi zavrtala do mozku.

„Ne, ne, ne, nepamatuji si na ni!“

Prudce jsem vstal, vyndal peníze, které jsem mu dlužil, a položil je na konferenční stolek. Zadržel mě:

„Georgesi, nemyslíte, že by vám prospělo trochu odpočinku?“

„Jakého odpočinku?“

„No, mohl byste strávit nějaký čas na klinice, měl byste tam klid a vaši pronásledovatelé by na vás nemohli.“

„Nejsem blázen!“

„Přemýšlejte o tom. Zavolejte mi, kdybyste pocítil potřebu. Byl byste v klidu. Mohl byste si… to všechno promyslet.“

Podal mi ruku a já ji mechanicky stiskl.

Ani nevím, jak jsem se ocitl na ulici, a teprve při pohledu na zachumlané chodce jsem si uvědomil, že je zima. Od úst mi šla pára, jako pára vycházející ze stroje pracujícího na plné obrátky. Lanzmann mě považoval za praštěného. A byl jsem? A co by se tím změnilo? Já jsem si nevymyslel všechny ty mrtvé kolem sebe. I kdybych byl blázen, dokonce i kdybych si špatně vyložil některé události, někdo mě zkrátka a dobře pronásledoval, zahnal mě do kouta jako zvíře, policajti zatahovali kolem mě svou síť, musel jsem zdrhnout, ale potřeboval jsem vědět!

Martha na mě čekala. V krbu plál oheň. Na damaškový ubrus postavila svícny s kroucenými svíčkami vydávajícími slabé plápolavé světlo, které se mi líbilo. Podala mi sklenici šampaňského, kterou jsem vypil naráz. Měl jsem žízeň. Byla oblečená do černého kaftanu lemovaného červeně a vypadala klidně, jako moře po bouři. Byl to slavnostní večer: oblékl jsem si smokink a pak jsem zase sešel dolů. Dům byl tichý, klidný, Satieho hudba zněla v místnosti jako výbuch smíchu.

Posadili jsme se ke stolu, aniž jsme spolu vyměnili jediné slovo, ze strachu, abychom neporušili ten zárodek harmonie. Carpaccio z lososa bylo skvělé a já jsem Martě blahopřál. Byli jsme trochu škrobení, trochu slavnostní, a to mi umožnilo skryt své pochmurné myšlenky.

Vychlazené šampaňské mě příjemně osvěžilo a začal jsem se cítit uvolněně. Martha chtěla tančit. Pustila Strausse a tančili jsme valčík ve světle plamenů jako idylicky manželsky pár v reklamě na psí žrádlo, a já se cítil tak dobře, jak jen to bylo možné. Pak si náhle strhla svůj kaftan. Sedl jsem si na pohovku. Nádherný hlas Ouma Kalsouma se rozlehl pokojem, kaftan sklouzl na zem, a zatímco jsem vychutnával pěnu z hořké čokolády, polonahá Martha začala tančit. Byla opilá. Vrávorala a hlava jí padala. Přistoupil jsem k ní. I já jsem se chtěl opít. Zapomenout. Zbavit se té noční můry, v niž se změnil můj život. Aspoň na několik hodin.

Zkrátka, byl to krásný narozeninový večer. Ve skutečnosti poslední krásný večer.

Jedenáctý den – neděle 18. března

Moje první myšlenka po probuzení byla, že je neděle a že nemusím předstírat, že jedu do SELMCO. Mohli byste mi namítnout, že po telefonickém rozhovoru, který jsem vyslechl a podle nějž Martha věděla, že SELMCO je jen falešná zástěrka, jsem už nemusel tohle zdání udržovat. Ale já jsem nechtěl na svém chování nic měnit: cítil jsem se bezpečněji, pokud Silberman and Company dál věřili, že nevím, že „oni“ vědí!

Martha ještě spala. Když jsem se pohnul, probudila se a otevřela oči. Naše pohledy se setkaly. Spontánně jsem ji pohladil po tváři, čehož jsem vzápětí litoval, protože už jsem po ní nechtěl toužit, už jsem ji nechtěl milovat, chtěl jsem ji nenávidět, já ji nenáviděl! Protáhla se jako kočka, zívla. Téměř jsem očekával, že vystrčí a zatáhne drápy. Posadil jsem se:

„Co kdybychom si udělali výlet?“

„A kam?“

„Na jeden zámek, který bych rád navštívil. Zámek Klausenů.“

„Je to daleko?“

„U německých hranic.“

„Cože?! Proč ho chceš vidět?“

„Jen tak. Pojedeme?“

„Když myslíš…“

Martha zívla, než spustila nohy z postele. Tvářila se jakoby nic, ale já jsem si všiml, že byla mimořádně rozčilená. Beránek se nenechal odvést na jatka náležitě poslušně a po dobrém!

Přišla za mnou do koupelny a kriticky se prohlížela v zrcadle.

„Vypadám příšerně!“

Mechanicky jsem odpověděl:

„Jako všechny tanečnice pro námořníky…“

Martha pokrčila rameny a šla postavit na kávu. Vzduch byl naplněn potlačovanou agresivitou, ale chovali jsme se k sobě klidně a zdvořile, s tou nebezpečnou zdvořilostí, která často předchází nejstrašnějším výbuchům násilí. Začal jsem si myslet, že bude dobré odejít z domu, ať už zámek navštívíme, nebo ne.

V 10 hodin jsme byli připraveni k odjezdu. Zaklapl jsem dvířka našeho terénního vozu.

Bylo hezky, opravdu zase jednou pěkné počasí, na obzoru ani mráček. Prostě nedělní čas. Martha měla na sobě irský zelený vlněný pulovr, který jí skvěle šel k matné pleti. Opřela si hlavu o sklo, vzdálená, nepřítomná. Při řízení jsem si v duchu opakoval vše, co mi řekl Lanzmann. Považoval mě za blázna, to bylo jasné. Jenže, na druhé straně, já si byl jistý, že jsem podle hlasu poznal v té tajemné neznámé, která za ním přišla do ordinace, Marthu. Byl i on součástí spiknutí? Toto podezření mě zasáhlo jako blesk.

Lanzmanna jsem znal už pět let, od toho pitomého dne v květnu 1985, kdy jsem se ocitl v bezprostřední blízkosti smrti. Rozhodl jsem se ho znovu navštívit poté, co jsme se dali dohromady s Maxem, Bennym a Philem. A i když jsem mu nikdy nevyprávěl o své nezákonné činnosti, byl to člověk, který mě znal nejlépe. Mohl o mně nejvíc informovat jakoukoli tajnou službu. Pokud se ho „oni“ nesnažili využít bez jeho vědomí…

Zhluboka jsem se nadechl svěžího horského vzduchu a rozhodl se, že na to všechno teď nebudu myslet. Jeli jsme rychle a sledovali trasu, kterou jsem vyznačil na mapě. Tak trochu jsem očekával, že pocítím určitou nevolnost, až se budeme blížit k cíli, třeba tu zatracenou bolest hlavy, ale nic se nestalo a zámek Klausenů se vynořil na horizontu přesně ve 12 hodin 56 minut. Martha se zavrtěla na sedadle. Po celou cestu byla klidná a zdánlivě cele zaujatá krajinou. Pod kopcem jsem zpomalil a odbočil na cestu vedoucí ke zdi, kterou byl zámek obehnán.

„Jsi si jistý, že si můžeme zámek prohlédnout?“

„Podle průvodce je tu hlídač, od kterého si lze vyžádat klíče.“

Martha si povzdechla jako někdo, kdo nemůže zabránit něčemu, co se chystá, a rezignoval tedy.

Zaparkoval jsem náš vůz před těžkou černou bránou z tepaného železa. Uhrabaná cestička vedla alejí k hlavní budově, čtvercovému domu se spoustou věží, lomených oblouků a cimbuří, překvapivé směsi několika století architektury. Zvenčí visel staromódní řetěz se zvonkem a já ho prudce rozezněl. Měl jsem divný pocit. Cosi blízkého rozčilení. Objevil se jakýsi stařec a pomalu kráčel alejí. Měl na sobě tmavomodrou zástěru, zahradnický slaměný klobouk mu chránil tvář a u pasu mu visel obrovský svazek klíčů. Idylický obrázek dob minulých. Člověk skoro očekával, že uslyší troubení starých rohů a spatří vesele přibíhat děvčátka oblečená do šatů z bílého mušelínu. Vzduch voněl zimolezem.

Sluha konečně došel k mříži a prohlédl si nás. Než jsem stačil říct jediné slovo, pronikavě vykřikl, přitiskl si ruce na prsa a zhroutil se. Jeho ústa zalapala po dechu jako ryba na suchu. Kvůli zamčené bráně mu nebylo možné ani pomoct! Vyděšeně jsem se obrátil na Marthu:

„Martho, má infarkt!“

„Musíme zavolat lékaře, musíme dojet do města… Jeď, já zůstanu tady, pro případ, že by se probral, pospěš si!“

Skočil jsem do auta a řítil se serpentinami z kopce. Najít v neděli lékaře nebylo snadné. Konečně byl jeden mladý doktor, který právě hrál tenis, ochoten tam jet, a já ho odvezl k zámku. Stařec se probral, obtížně dýchal, byl celý rudý, chřípí měl sevřené, tvář promodralou, ruku položenou na srdci. Martě se nakonec podařilo ho přimět, aby jí skrz mříže podal klíče, a teď seděla u něj a podpírala ho. Mladý lékař ho rychle vyšetřil a zavrtěl hlavou s tím zvláštním výrazem, který provází konstatování blížící se smrti. Směs lítosti, hořkosti a hněvu.

„Je třeba zavolat záchranku.“

„Uvnitř musí mít telefon…“

Proběhli jsme alejí. Naštěstí nechal starý sluha za sebou vstupní dveře otevřené. S lékařem v patách jsem vstoupil do obrovské haly s nalakovanými parketami, zaplavené žlutým světlem, které sem dopadalo prosklenou stěnou. Místnost byla zařízena futuristickým nábytkem, směsí současného italského designu a nejoriginálnějších nápadů let třicátých. Mladý lékař se obrátil ke mně:

„Vidíte tu někde telefon? Ten chlap umírá!“

„V kanceláři vpravo.“

Dveře polstrované černou kůží vedly do prostorné kanceláře, vyzdobené desítkami fotografií. Na velkém čtverhranném stole, jehož skleněná deska spočívala na čtyřech ebenových lvech, stál supermoderní telefonní přístroj.

Mladý lékař ho popadl a horečně vytočil číslo. Slyšel jsem, že mluví, ale ve skutečnosti jsem neposlouchal, co říká. Byl jsem příliš ponořen do prohlížení fotografií na stěnách. Všechny bez výjimky zachycovaly vojenské nebo historické scény z druhé světové války. Pálení knih v Berlíně. Rozbité výkladní skříně židovských obchodů za války. Lidé se žlutou hvězdou, bití či vláčení ulicemi. Jiní v hadrech, vyhublí, vychrtlí, na dvorech koncentračních táborů…

Byly to dobře udělané zvětšeniny, pečlivě zarámované. Některé snímky byly téměř všední, neboť už byly otištěny v časopisech či vysílány v televizi. Ale byly tam i jiné, strašné, nesnesitelné, patřící k těm zakázaným dokumentům, k nimž mají přístup jen badatelé nebo ti, kteří ty scény vyfotografovali! Popravy vychrtlých mužů a žen za strašlivých podmínek, kosti shrnované buldozerem, vězni podrobovaní lékařským pokusům, kteří upírali nepřítomný pohled do objektivu… Odvrátil jsem oči, do hloubi duše šokován, ale ať se člověk podíval kamkoli, všude bylo totéž. A všude nejvyšší představitelé třetí říše. Vojáci na frontě, v maskáčích, usmívající se do objektivu, pohled upřený a omámený… Skutečné muzeum hrůzy, kde straší všechny ty beznadějné pohledy za hranicí bolesti a jakéhokoli lidství. Zatoužil jsem zakrýt si tvář. Už jsem nechtěl vidět ty háky na maso, zabodnuté d
o lidských hrdel, ty sekery usekávající živé nohy… Jaký člověk si mohl rozvěsit ve své kanceláři takovéhle obrázky?!

Mladý lékař položil sluchátko. Rychle se rozhlédl kolem sebe a znechuceně řekl:

„Co to je za hrůzy!? No, posílají záchranku, já se vrátím dolů.“

Mlčky jsem přikývl, fascinován snímky, které mě obklopovaly, jako myš uprostřed klubka hadů. Na stole stála fotografie přísného muže. Jeho husté šedé nakrátko ostříhané vlasy dávaly vyniknout čtverhrannému obličeji s orlím nosem a hluboko zapadlýma pronikavýma očima. Karikatura pruského aristokrata. Oči, linie obočí a lícní kosti se mi zdály podivně známé. I plné, hezky vykreslené rty, odhalující zuby v poloironickém úsměšku. Věděl jsem, kdo je ten muž: byl to Lucas von Klausen. Věděl jsem to tak jistě, jako že mi bije srdce.

Na černobílé dlažbě v chodbě zazněly kroky. Slyšel jsem je matně a zdálky. Můj zrak padl na telefon. Telefon! Bylo to jako trhlina. Jak jsem mohl vědět, kde je telefon? Nikdy jsem tu nebyl! V záchvatu paniky jsem se otočil ke dveřím. Viselo na nich benátské zrcadlo a já v něm spatřil svůj odraz. Dvaačtyřicetiletý muž, oblečený do starých černých manšestráků, šedého vlněného roláku, s krátkými vlasy… Ty oči, ty lícní kosti, to obočí, už jsem věděl, odkud je znám, byl jsem to já!

Vrhl jsem se ke snímku starého Lucase. Ano, nebylo pochyb. Takže pokud cedulka na nalezeném Grégorym nelhala, Lucas von Klausen, ten odporný starý nacista, byl nepochybně náš otec, otec, jehož totožnost jsem nikdy neznal! Svářilo se ve mně znechucení nad takovým předkem a nadšení z toho objevu. V hlavě mi podivně hučelo, jako kdyby mi chtěl mozek dát znamení, která jsem bohužel nebyl schopen rozluštit. Všechno to mělo nějaký smysl, teď jsem si tím byl jist… Kroky došly ke dveřím a v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že to nejsou Marthiny kroky, a otočil se čelem vzad, mě něco tvrdě udeřilo ze strany do hlavy.

Rána mě srazila na kolena. Někdo mě praštil znovu, ale já se odkulil stranou a rána mě zasáhla jen do ramene, kterým mi projela ostrá bolest. Určitě obušek. Zahlédl jsem pár hnědých nohavic a ruku jak lopatu, která opravdu svírala těžký obušek. Soustředil jsem síly a oběma nohama jsem kopl útočníka do břicha. Zhroutil se na stůl a při pádu strhl telefon. Vstal jsem a hlasitě oddechoval; vtom se na mě vrhl znovu. Na hlavě měl tmavě modrou vlněnou kuklu, takže jsem mohl vidět jen jeho oči, světle modré oči planoucí zuřivým vztekem. Obušek se vztyčil jako podrážděný had, já uskočil stranou, ale nepodařilo se mi zcela se mu vyhnout. Opřel jsem se o zeď a lapal po dechu.

Muž nic neříkal. Pozoroval mě, připraven zaútočit, rozhodnut mlčky mi rozbít hlavu. Jeho postava, tloušťka… Vsadil bych se, že je to Gruber. Bylo naprosté ticho. Kde je záchranka? Právě když jsem si položil tuto otázku, ozvala se siréna. Už jsou tady. A Martha? Kde je Martha? Muž se na mne vrhl a kroužil přitom svým obuškem. Podařilo se mi jakžtakž zachytit jeho rány levým předloktím. Měl jsem pocit, že mi praskne. Obušek naplněný olovem! Zároveň jsem ho chytil pravou rukou v rozkroku a vší silou sevřel. Instinktivně se se zaúpěním předklonil a já ho okamžitě praštil levačkou do úst. Cítil jsem, že jsem mu vyrazil zuby, a na kukle se objevila krev. Ústa, oči, přirození, to jsou tři slabá místa každého muže, trpaslíka i obra. Vzteky bez sebe mě začal mlátit hlava nehlava, dopadala na mě jedna rána za druhou. Zbývala mi jen jediná úniková cesta. Sebral jsem všechny síly, vyskočil na stůl, rozbil skleněno
u stěnu a ocitl se v záhonu hortenzií, zasypaném úlomky skla. Maskovaný muž vyskočil vzápětí za mnou.

Vstal jsem a rozběhl se, pořezaný od hlavy k patě od střepin skla.

Utíkal jsem cypřišovou alejí, přehnal se kolem jezírka s krásnými lekníny. Dech se mi krátil a krk jsem měl v jednom ohni.

Za mnou pádil muž v kukle a já ho skoro viděl, jak slintá při představě, že ze mě udělá sekanou. Držel cosi v ruce, něco černého. Na okamžik se zastavil, aby na ten první předmět připevnil nějaký jiný, a já vše okamžitě poznal: tlumič na koltu značky Python. Přestaneme jednat v rukavičkách. Zdálo se, že pohled na záchranku s dveřmi dokořán ho zmátl. Využil jsem toho a vyrazil nejvyšší rychlostí k mříži. Stařec ležel stále na témže místě. Marthu nebylo nikde vidět. Ani lékaře.

Pádil jsem jako šílenec, kličkoval jsem a docházel mi dech. Musel jsem se dostat k té mříži! Už jsem tam skoro byl, když mě rána do ramene srazila na zem. Ten hajzl! Zasáhl mě! Další kulka se zaryla do štěrku těsně vedle mé hlavy. Cítil jsem, jak mi krev stéká po paži. Jakžtakž jsem se postavil; celý jsem se třásl. Dva ošetřovatelé v bílých maskách spěchali ke mně. Nohy se mi proti mé vůli podlomily a já se jim zhroutil do náručí.

„Ozbrojený muž… Pozor…“

Neodpověděli a rychle mě táhli do záchranky. Koutkem oka jsem zaregistroval ztuhlé tělo starého sluhy se skelným pohledem. Byl mrtvý. Ohlédl jsem se: alej vedoucí k budově byla prázdná. Žádný šílenec v kukle. Jen třepotající se motýli a klidný lehký vánek. Přesto jsem měl kulku v rameni a ztrácel jsem krev. Když jsem se snažil obrátit, abych se mohl dotknout svého zranění, ten nejvyšší ošetřovatel mi nařídil, abych zůstal v klidu, a připoutal mě k nosítkům. Ten druhý mi píchl injekci.

Chtěl jsem jim říct, že musí odvézt ostatky toho starce, že má žena zmizela, že mě chtěli zabít, ale slova se mi pletla jako mýdlové bubliny. Cítil jsem se slabý a ošetřovatel se mi zdál hrozně daleko. Každý pohyb mě teď stál nesmírné úsilí.

Uslyšel jsem startování motoru. Ale nebyl to motor záchranky. Pomalu jsem otočil hlavu. Přes sklo jsem viděl kolem pomalu projíždět hnědý ford. Poznal jsem řidiče. Byl to muž v nepromokavém plášti, kterého jsem spatřil v Bruselu, nejdřív v metru a potom na letišti, před několika světelnými lety. Měl jsem halucinaci? Pohledem jsem hledal některého z ošetřovatelů a náhle jsem si všiml, že v záchrance leží na vedlejších nosítkách ještě někdo. Soustředil jsem se, abych zaostřil zrak, a nakonec jsem jasně rozeznal osobu ve stínu. Chtěl jsem vykřiknout, ale nepodařilo se mi to.

Mladý lékař na mě hleděl svýma světlýma očima a hrdlo měl proříznuté od ucha k uchu.

V té chvíli jsme prudce vyrazili a záchranka se řítila z kopce. V každé zatáčce hlava mrtvého nadskočila na bílém prostěradle a já měl příšerný pocit, že se oddělí a dokutálí až ke mně. Marně jsem škubal pouty. Náhle se ozvala siréna. Policie, je to policie? Záchranka zabrzdila. Další záchranka zastavila vedle nás, viděl jsem modrý kříž na karoserii. Krk jsem měl vyschlý jako troud, rty opuchlé a necitlivé. Vědomí se mi kalilo. Dali mi drogu.

Mužský hlas se silným švýcarským přízvukem se zeptal:

„Jedete od Klausenu?“

„Jo, zbytečná cesta!“

„To nechápu, zavolali nás k srdečnímu záchvatu.“

„Nás také, ale nikdo tam nebyl.“

„To je ale blbej vtip!“

Jejich hlasy ke mně doléhaly zkreslené, zpomalené. Musím s těmi lidmi mluvit, musím se osvobodit. Snažil jsem se, ale nemohl jsem se ani pohnout, řemeny mi svíraly hrudník. Rameno jsem měl v jednom ohni. Zkusil jsem zavolat: marně.

„Tak ahoj, čeká na nás stará!“

„Nashle!“

Má poslední naděje na záchranu si klidně odjela ke svému nedělnímu obědu.

Znovu jsme se rozjeli. Kam mě vezou? Otřesy mnou házely ze strany na stranu a vlny bolesti zaplavovaly celé moje tělo. Padl jsem do léčky, Kvůli mně zemřel nevinný mladý lékař Při té myšlence jsem pocítil hořkost v ústech a ztratil jsem vědomí.

Když jsem přišel k sobě, udeřilo mě do očí ostré světlo. Chtěl jsem se chránit před jeho paprsky, ale nemohl jsem pohnout rukama. Hlavou mi bleskla myšlenka, že mi je amputovali, a propadl jsem panice. Pak mě napadlo, abych pohnul prsty, a cítil jsem je na obvyklém místě. Byl jsem prostě připoután k jakémusi pranýři. Postupně jsem si zvykl na světlo a rozhlédl se kolem sebe. Bohužel, neprobudilo mě teplé slunce na maledivské pláži, ale nemilosrdné světlo halogenové lampy nad mou hlavou. Všude kolem mne byly jen vypolštářované stěny. Žádné okno, polstrované stěny… Strach mi sevřel hrdlo. Zvedl jsem hlavu, abych se mohl na sebe podívat. Byl jsem zabalený do ostře růžové svěrací kazajky, jejíž barva byla jistě zvolena na základě nějakého hloupého semináře o terapeutických účincích veselých barev.

Byla to jen halucinace způsobená drogou, nebo jsem byl opravdu zavřený v cele blázince? V ústech jsem měl hořkou pachuť a cítil jsem se duševně naprosto zdráv. Bylo to zcela jasné, moji tajemní zachránci mě zkrátka a dobře zavřeli. Zaslechl jsem nějaké vrčení, a když jsem očima přelétl místnost, záhy jsem objevil temné oko videokamery instalované nade mnou, kterou zakrývalo světlo lampy.

Upřel jsem pohled do kamery a pokusil se promluvit, ale zvuky, které jsem vyloudil, se podobaly neartikulovanému zachrochtání. Z úst mi stekla slina na krk. Potřeboval jsem si odkašlat, ale nemohl jsem se předklonit. Náhle se mi strašně zachtělo na záchod. Ještě jednou jsem se pokusil promluvit a po chvíli se mi podařilo pronést chraplavým hlasem, který mi drásal krk:

„Chce se mi čurat.“

Nic se nestalo. James Bond nepřišel, aby mě zachránil. Martha se neobjevila u mého lůžka s čepcem ošetřovatelky.

Uvažoval jsem právě o tom, že vyprázdním svůj močový měchýř, když vtom se odsunul kus zdi. Vzniklým průchodem vstoupil neznámý ošetřovatel, který měl na obličeji rovněž bílou masku. V ruce držel bažanta. Uvítal jsem ho úsměškem:

„To je od vás laskavé!“

Nedal na sobě vůbec nic znát, umístil bažanta a čekal, až skončím. Pak ho zase vyndal.

Pobyt začínal dobře. Dokonalé služby, ale trochu neosobní. Byl jsem snad převezen přímo do gulagu? Ale gulagy už neexistují. Tak tedy na vyšetřovací oddělení CIA? Do jednoho z těch středisek pro výslechy a vymývání mozků, kterými se kdysi hemžily špionážní romány… Bylo by to normální, pokud by si „oni“ mysleli, že jsem skvělý mladý východoněmecký agent. Ale Východní Německo už neexistovalo. Výhodou zase bylo, že ani Max, ani komisař Malinois mě tady hledat nebudou. Nevýhodou je, že mé uvěznění vede k domněnce, že to byl zásah bandy, která soupeří se skupinou Silberman-Gruber. Neměli v úmyslu mě zabít, a právě to mi nahánělo strach. Něco ode mě chtěli, a já nevěděl co, a oni se to určitě budou snažit ze mě dostat všemi prostředky, především těmi nejméně příjemnými…

Vzpomněl jsem si na svůj běh zámeckou zahradou, na Marthu, která se vytratila a nechala mě napospas vrahovi, když vtom se část zdi znovu odsunula. Stejný ošetřovatel přinesl tác se sklenicí vody, nějakými tabletami a jakousi hustou tekutinou. Všechno to položil na zem, pak vyndal z kapsy gumový trychtýř, který mi rozvážně zasunul do úst a zároveň mi stiskl nos, aby mě přiměl rozevřít čelisti. Pak začal lít do trychtýře tu tekutinu a já, abych se neudusil, jsem musel polykat. Když mě tímto velmi praktickým, ale pramálo citlivým způsobem nakrmil, zalil to vše vodou spolu s dvěma tabletami, vyndal trychtýř a dal mi injekci.

Znovu jsem ztratil vědomí. Zdálo se mi, že na mě někdo mluví. Ale já jsem nemohl odpovědět. Martha vklouzla ke mně a křičela „Pozor, pozor!“, potom ji Gruberova silná ruka ode mne odtrhla a někdo mě tvrdě udeřil. Skláněla se nade mnou přátelská tvář s úsměvem doktora Lanzmanna, ale oči, to byly oči krutého a hladového dravce. Chtěl mi sežrat mozek. Vykřikl jsem „Ne, ne!“ a pak jsem se ocitl v letadle, velmi vysoko nad mraky. Letěl jsem v tichu. Ticho.

Nevím, jak dlouhý čas jsem takhle strávil, ve stavu jakéhosi polovědomí s podivnými a bolestnými sny plnými krve a vzteku. V jednu chvíli se vedle mě objevil můj otec, to monstrum, které bylo nepochybně mým otcem, tak jasně, upíraje na mou tvář fascinovaný pohled, že jsem se s trhnutím probudil.

Lampa nesvítila. Byla tma jak v pytli. Ve své noční můře jsem zvedl ruku, abych se bránil, a překvapeně jsem si uvědomil, že ji mám skutečně před obličejem. Neměl jsem už na sobě tu slušivou svěrací kazajku. Co se stalo? Napnul jsem uši a snažil se rozlišit zvuk. Ale místnost byla dokonale zvukově izolovaná, bylo naprosté ticho. V každém případě jsem musel využít této nečekané tmy, neboť ať bylo její příčinou cokoli, moji věznitelé jistě brzy zasáhnou.

Vstal jsem, hlava se mi zatočila a musel jsem se přidržet postele, abych neupadl. Pomalu jsem šátral rukama kolem sebe a poznal jakýsi pojízdný stolek s nějakými předměty. Nemocniční vozík! Silný pach dezinfekce mě v myšlence utvrdil. Tak proto jsem neměl svěrací kazajku! Chystali se mi poskytnout péči, kterou jsem nejspíš potřeboval a jež souvisela se škubáním v rameni.

Nechtěli mě tedy zabít, odsouzenci na smrt nejsou ošetřováni. Ale bohatá četba knih, které lze jen stěží doporučit, mě naučila, že existují i mnohem horší věci než smrt. Pokračoval jsem v opatrném prozkoumávání místnosti a nahmatal jsem chirurgické nůžky. Od svého lůžka jsem zamířil ke zdi, kudy obvykle přicházel ošetřovatel. Pečlivě jsem ji ohmatal, ale v té naprosté tmě jsem nedokázal najít mechanismus, který dveře otevíral, pokud vůbec uvnitř nějaký byl. Skrčil jsem se tedy u zdi a čekal.

Nečekal jsem dlouho. Ani ne minutu poté, co jsem nastoupil hlídku, se na druhé straně stěny ozvaly rychlé kroky, dveře se odsunuly a světlo baterky začalo objíždět místnost. Neměl jsem čas na přemýšlení: celou svou vahou jsem se vrhl vpřed a nahoru a bodl jsem příchozího chirurgickými nůžkami. Cítil jsem, jak čepele zajely do masa. Ozval se chraptivý výkřik, který jsem se pokusil udusit úderem naslepo. Zvuk jeho hlasu mi umožnil lokalizovat hlavu neznámého. Pomalu se svezl na zem. Cosi teplého mi stékalo po ruce a zápěstí.

Baterka se kutálela po podlaze a pak se zastavila. Světlo svítilo přímo na nás. Byl to můj ošetřovatel. Nůžky měl zabodnuté hluboko v hrudníku deset centimetrů od srdce a krev mu stékala na vypolstrovanou podlahu. Slabě dýchal a oči měl obrácené v sloup. Sundal jsem mu plášť, čapku a masku a přitom jsem se snažil na něj nedívat. Když jsem mu sňal masku, nevěřícně jsem zíral do tváře muže z hnědého fordu. Vypadalo to, že tady naše setkání skončí. Sáhl jsem mu na krk. Nahmatal jsem pulz, byl trochu moc rychlý, ale byl. Nezbývalo než doufat, že ho najdou rychle. Možná mi nechtěl ublížit, možná jsem právě spáchal vraždu. Další. Ale stalo se ze mě zvíře zahnané do kouta, a tím hůř pro každého, kdo mi zkříží cestu.

Sebral jsem baterku, tvář si zakryl maskou a vyběhl z místnosti. Rameno mě bolelo jako čert a stěží jsem se držel na nohou. Ocitl jsem se v dlouhé chodbě se spoustou dveří, které nepochybně vedly do podobných cel, jako byla ta moje. Psychiatrická klinika? Středisko pro mučení? Zaslechl jsem zděšené a rozzuřené hlasy.

„Bože můj, to to ještě není spravené?“

„A Dédé? Kde je Dédé?“

„Šel se dolů podívat na toho nového.“

„Ksakru, zase nás seřvou!“

„Nemůžeme za to, že ten zatracený generátor nenaskočil.“

Porucha. Došlo k poruše. Vystoupil jsem po schodech pokrytých ostře zeleným linoleem a ocitl se v hale. Lidé zmateně pobíhali sem a tam a světla jejich baterek se vzájemně křížila. Zastavil jsem se. Do tváře mi zavanul svěží vzduch. Někdo otevřel dveře! Zamířil jsem k východu a svítil jsem si přímo před sebe. Nejspíš mě považovali za Dédého a nikdo mi nic neřekl. Všichni něco kutili v jakési skříni ve zdi. Došel jsem až k východu, zhasl baterku a vyklouzl ven.

Ocitl jsem se ve velké zahradě s úctyhodnými stromy, ale skutečně jsem neměl čas obdivovat krajinu. Zuřila bouře. Lilo jako z konve, proudy vody rvaly listí ze stromů a poryvy větru lomcovaly korunami dubů a ohýbaly vrcholky cypřišů. Mimořádně silná bouře zřejmě způsobila výpadek proudu a jejich generátor se nezapnul. Díky banální technické poruše jsem se ocitl na svobodě a Dédé mezi životem a smrtí, a to všechno neznamenalo pro vesmír víc než záměnu dvou zrnek písku.

S tělem bolestně shrbeným jsem těžce kráčel vpřed v hustém dešti a za hukotu větru. Byla mi zima a bolela mě hlava. V ráně mi pulzovala krev a působila mi ostrou bolest. Na okamžik jsem se zastavil pod stromem, abych chytil dech. Ledová voda mi stékala po ošetřovatelském plášti a zároveň z něj smývala skvrny od krve. Ve vchodu do budovy se objevila světla a mířila do zahrady, kde jsem bloudil. Hlasy volaly něco nesrozumitelného, překrýval je hluk bouře. Pochopil jsem, že byl vyhlášen poplach: konec krásného života!

Rozběhl jsem se, čvachtal jsem tou alejí, která se změnila v bahnisko, v předklonu, zatímco světla elektrických svítilen křižovala tmu za mnou. Srdce mi tlouklo jako o závod, v ústech jsem měl sucho a hořkou pachuť po spolknutých drogách a třásl jsem se zimou. Konečně jsem se dostal ke zdi, kterou byl pozemek obehnán, a k vysoké mříži, jež uzavírala vstup na něj. Z posledních sil jsem se vyšplhal po drsném kmeni nejbližšího dubu. Nepadalo v úvahu, že bych v tomhle stavu přelezl zeď nebo mříž. Navzdory zimě po mně stékal kyselý pot. Tento pot se mísil s deštěm a vyvolával ve mně pocit, jako bych zapadl do močálu. Bouří ke mně proniklo vrčení motoru. Tmavomodrý espace zastavil před mříží a vystoupil z něj ošetřovatel se svazkem klíčů v ruce a dlouhou svítilnou namířenou před sebe.

Vyvodil jsem z toho, že výpadek proudu vypnul také elektrické ovládání brány. To byla moje šance. Sotva jsem udělal první krok, sklouzl jsem po kmeni dolů. Bez hluku jsem přistál v mokré trávě, obešel jsem vůz a vklouzl na místo řidiče dvířky, která zůstala dokořán. Muž, zrzek s tváří prázdninového instruktora, nadával v proudech deště na zámek u brány. Skvělé bylo, že nechal motor v chodu se zařazeným neutrálem! Skrčil jsem se na úroveň volantu a zařadil jedničku. Konečně se mu podařilo otevřít těžká křídla a v hustém dešti a s neustálým mrmláním je roztáhnout dokořán. Daleko vzadu nějaký hlas volal:

„Tak co?“

„Ale už jdu. Myslíš si, že je to sranda? Rozhodně se nemohl dostat moc daleko!“ křikl na něj zrzek.

Otočil se ke mně, já sešlápl plyn až k podlaze a pustil spojku. Vůz vyrazil vpřed, zrzek uskočil stranou a plácl sebou do dokonale upraveného záhonu s nevěřícným pohledem někoho, kdo byl zrovna napaden autem bez řidiče. Narovnal jsem se právě včas, abych se vyhnul zdi, a zmizel jsem ve tmě. Rychle jsem pohlédl do zpětného zrcátka a spatřil zrzka, jak gestikuluje uprostřed aleje a k němu se sbíhají další bílé postavy.

Cesta se vinula v serpentinách z kopce. Řídil jsem jednou rukou a jel tak rychle, jak jsem mohl a jak to dovolovala viditelnost. Ve světle mých reflektorů se objevila informační tabule a já ihned věděl, kde mě to drželi. Na Lanzmannově klinice. Vlastně mě to vůbec nepřekvapilo. Na okamžik jsem pomyslel na to, že bych si pro něj došel k němu domů, ale pak jsem si řekl, že by tam na mě určitě čekal celý uvítací výbor. Musel jsem jet tam, kde mě nikdo nebude hledat, ani Lanzmann, ani Silberman, ani…? Zamířil jsem k německým hranicím. Jestli chci něčemu porozumět, musím se vydat po stopách svého bratra.

Dvanáctý den – pondělí 19. března

Byl jsem unavený. Strašně unavený. Bouře se uklidnila a ustoupila hustému a pravidelnému dešti, jehož šumění uspávalo. Hodiny na palubní desce ukazovaly 1 hodinu 10 minut, určitě pondělí. Pokud jsem ovšem nebyl několik dní v bezvědomí. Myšlenky v hlavě se mi začaly zamlžovat. Nebyl jsem schopen uvažovat, soustředil jsem se na řízení. Určitě mě pronásledovali. Nemohl jsem si dovolit zastavit. Víčka mě pálila a já se děsil pomyšlení, že bych usnul. Úplně jsem stáhl okénko v naději, že ledový vzduch a bičování hustého deště mě udrží vzhůru.

Rukama jsem svíral volant, zuby jsem měl stisknuté a snažil se nemyslet na nic jiného než na příští čtvrthodinu, a potom na tu další a tak dále, má budoucnost se omezovala na čtvrthodinu, pak na tu následující, na kraťoučké čtvrthodinové odklady…

S trhnutím jsem se probral. Oči se mi zavřely, na vteřinu jsem usnul! Zřejmě jsem instinktivně zpomalil, vůz se velkým obloukem zvolna šinul do lánu obilí. Uchopil jsem volant, zastavil jsem a vypnul motor. Ticho mi dělalo dobře. Svítalo. Přestalo pršet. Vnitřek auta byl mokrý a páchl mokrou psí srstí. I já jsem páchl, byl jsem špinavý od hlíny a od krve a potřeboval jsem sprchu.

Z ramene mi vystřelovala bolest jako údery pěstí. Neobratně jsem si osahal ránu, překrytou silnou vrstvou obvazů. Fakt, že na něm nebyla čerstvá krev, dával naději, že se rána znovu neotevřela.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a spatřil hustý lesík. Nastartoval jsem a pomalu jsem do něj vjel. Jakmile stromy vůz zakryly, vystoupil jsem. Na tváři a na krku jsem ucítil studený vzduch časného rána. Celý jsem se třásl. Uvědomil jsem si, že mám na sobě jen bílý plášť a plátěné kalhoty ošetřovatele. To bylo pro chladné březnové ráno skutečně málo.

Znovu jsem se uchýlil do vozu. Třásl jsem se zimou a neustále jsem kýchal. Jen jsem hořel, měl jsem horečku. Potřeboval jsem odpočinek a teplo. Zuby mi cvakaly. Strnulýma a neobratnýma rukama jsem prohledal espace a vyhrabal starou igelitovou plachtu se skvrnami od oleje. Zdála se mi strašně těžká. Zamkl jsem auto, lehl si v zadní části vozu na zem a pečlivě se zabalil do plachty. Navzdory zimě, která mě sužovala, a otázek bez odpovědi, jež mě trápily, jsem téměř okamžitě upadl do hlubokého spánku.

Martha a já jsme se milovali. Strašně jsem se potil na jejím hladkém těle, ústa přitisknutá k jejímu teplému rameni. Ale Martha byla divná… tak divná, vzdálená, jako… jako panenka, ano, panenka z umělé hmoty s mrtvýma očima. Prudce jsem s ní zatřásl a křičel jsem: „Martho, slyšíš mě? Martho!“ a probudil jsem se, zabalený do igelitu, zbrocený potem a zalitý slunečními paprsky pronikajícími sklem. Jaro se asi rozhodlo dokázat, že není jen matnou nadějí… Jakžtakž jsem se zbavil svého improvizovaného kokonu a pohlédl na hodiny na palubní desce. Bylo 9 hodin 43 minut, seděl jsem v ukradeném autě, bez dokladů, bez peněz, bez oblečení. Ale především jsem vůbec ničemu nerozuměl. Ideální kořist pro policii. Musel jsem uznat fakta: má kariéra je u konce a jako meteorit, který se ocitl, na špatné oběžné dráze, se zakrátko zřítím do vězení. Pokud ovšem kulka umístěná mezi oči definitivně neukončí mé t rápení.

Otřepal jsem se a přesunul se dopředu. V přihrádce byly pečlivě složené silniční mapy, sáček bonbonů proti kašli, krabička s drobnými, sluneční brýle, kožešinové rukavice, kartička za přední sklo s nápisem „lékař“ a obrázkem Merkurovy hole a doklady od vozu. Jak jsem tušil, patřil společnosti LE COLOMBIER (Holubník) s. r. o., což byl název kliniky toho mizery Lanzmanna.

Nacpal jsem si do pusy hrst bonbonů, ale měl jsem hrdlo tak vyschlé, že mi činilo potíže je spolknout. Potřeboval jsem se napít. Vystoupil jsem do mokrého pole a plátěné ošetřovatelské boty se zabořily do půdy nacucané vodou. Voda! Na cestě se vytvořily kaluže vody a já si k nim lehl a jako zvíře tu vodu chlemtal. Potřeboval jsem vodu, potřeboval jsem ji ze všeho nejvíc. Když jsem konečně vstal, cítil jsem se lépe. Pot na mně uschl a vytvořil studený film. Když jsem se vracel do auta, všiml jsem si světle modrých písmen na jeho bocích: KLINIKA LE COLOMBIER. Skutečně jsem nemohl být nápadnější.

Bez velké naděje na úspěch jsem auto ještě jednou prohledal, s obtížemi, neboť mě bolely svaly, a našel jsem jen majáček a prázdný kanystr na benzin. Pominu-li možnost dát si majáček na hlavu a pokusit se vydávat za mimozemšťana, neviděl jsem tu nic, co by mi mohlo pomoct dostat se přes hranice. Zhltnul jsem další hrst bonbonů a podíval se do mapy. Našel jsem poslední vesnici, na kterou jsem si pamatoval, a vypočítal jsem, že už bych měl být téměř u hranic. Vzhledem k horečce jsem měl pocit, jako bych všechny pohyby vykonával zpomaleně, a tak jsem neuvěřitelně pomalu složil mapu, nastartoval a s majáčkem na střeše jsem se postavil doprostřed silnice.

Čekal jsem dobrou čtvrthodinu, než se připloužil zablácený šedý volkswagen. Řidič, chlápek kolem padesátky s ošlehanou tváří, zastavil, zůstal ve voze a pozoroval mě. Stál jsem vedle auta v obleku ošetřovatele s kanystrem v ruce a snažil se vypadat mile a normálně. Zamával jsem kanystrem a zamířil k němu. Sledoval mě, jak se k němu blížím, s chmurným pohledem a svěšeným knírem. Modlil jsem se, aby na mém plášti nebylo příliš mnoho skvrn od krve a aby mi pot nestékal po horečnaté tváři, a já tak nevypadal jako nebezpečný šílenec.

Buď byl důvěřivý, nebo se nikdy nedíval na horory, protože stáhl okénko. To bylo vše, co jsem potřeboval. Pravou rukou jsem ho pevně chytil pod krkem, otevřel jsem dvířka a levou rukou ho vyvlekl ven, přičemž jsem měl pocit, že se mi rameno utrhne.

Otevřel ústa jako ryba vytažená z vody. Byl vyděšený. Otočil jsem ho, přitiskl na kapotu a tvrdě jsem mu zkroutil ruce za záda. Byl přinejmenším o patnáct centimetrů menší než já a o deset kilo lehčí a já se cítil jako krvelačný surovec. Pokusil jsem se s ním promluvit rozumně.

„Nebojte se, já vám neublížím, potřebuju jen vaše šaty.“

„Mé šaty?“

Slova se mu drala z hrdla obtížně.

Přikývl jsem a svlékl mu bundu. Zkamenělý hrůzou mě nechal dělat, co chci, a jeho neklidný pohled přebíhal z nápisu KLINIKA na boku renaultu k mé tváři připomínající zuřivého šílence. Rozepnul jsem mu košili a on, jako by to chtěl mít co nejdřív za sebou, si sundal kalhoty. Stál na silnici v bílých slipech a třásl se zimou. Svlékl jsem svůj plášť a podal mu ho. Hleděl na něj s maximálním odporem a držel ho stočený v ruce. Oblékl jsem se, před jeho nešťastnýma očima jsem nasedl do jeho kombíku a nastartoval.

„Nepoškodím ho, to vám slibuju, a všechny vaše věci vám vrátím,“ zavolal jsem na něj, když jsem se rozjížděl.

Ale bylo zřejmé, že mi nevěří o nic víc, než jsem sám sobě věřil já.

Náhle mi zahrozil pěstí a rozběhl se k renaultu. Jeho dvířka byla otevřená, ale klíče jsem měl v kapse. Přidal jsem plyn a uvelebil se na sedadle. Mužova kožešinová bunda mě hřála, jeho košile ze skotské vlny těsně obepínala můj široký hrudník a nohy mi svíraly jeho příliš malé gumové holínky. Kalhoty nešly dopnout a držel je jen kožený pásek. Mrzelo mě, že to odnesl ten bezbranný chlápek, mrzelo mě, že se ze mne stalo jakési zvíře v pasti, odhodlané ke všemu. Mrzela mě celá tahle zasraná situace, ale nebylo v mých silách se jí vyhnout.

Záhy se objevil hraniční přechod do Německa. Zapnul jsem si bundu a přesvědčil se, že ten chlap, truhlář, jak jsem usoudil podle obsahu auta, má papíry v pořádku. Pokud se nestalo něco mimořádného, neměl čas vyhlásit poplach, na té vedlejší silnici, kde mě ke své smůle potkal, určitě nejezdilo v tuto hodinu moc aut. Na přechod jsem dojel pomalu a klidně. Policajt zavřený ve své budce mi netrpělivě pokynul, abych pokračoval. I kdyby dostal pokyny, týkaly by se určitě Renaultu Espace. Německý celník na druhé straně se na mě ani nepodíval, upíral pohled na obrazovku malé televize, která právě vysílala podrobnosti nějaké letecké katastrofy. Projel jsem kolem něj krokem a pak jsem přidal plyn. Dokázal jsem to.

Truhlář měl v peněžence peníze, více než 500 švýcarských franků, kreditní kartu a skvělou věc – cestovní šeky. Ten dobrý muž se zcela jistě chystal na flám na druhé straně hranic. Vizitka s ohmatanými rohy, vychvalující služby masážního salonu se slibným názvem TOTAL RELAX a poznámkou diskrétnost zaručena, mě v této domněnce utvrdila.

Podle svého zvyku jsem zaparkoval u prvního supermarketu a vydal se na nákup.

Tentokrát jsem si vybral pohodlné oblečení: džíny, džínovou bundu s kožešinou, šedý rolák, černé ponožky a černé sportovní boty. Nákup jsem doplnil šesti lahvemi vody, aspirinem, obvazy, dezinfekcí, silniční mapou, chipsy, pomeranči a čokoládou a všechno jsem to nacpal do černé nylonové sportovní kabely. Zaplatil jsem kreditní kartou, jejíž krádež ještě nebyla nahlášena.

Sotva jsem vyšel ven, vypil jsem naráz téměř polovinu lahve s vodou. Své nákupy jsem uložil do vozu a rozhodl se vyhledat místo, kde bych se umyl, převázal si ránu a vyspal se. Ale nejdřív jsem musel vyměnit auto. Zašel jsem do banky, kde jsem si nechal proplatit cestovní šeky a vyměnil švýcarské franky. Bylo to riskantní, ale musel jsem doufat, že ten truhlář stále ještě trčí na venkově. Zaměstnanec s vlasy jako len si právě čistil nos. Když jsem mu podal pas, sotva do něj nahlédl. Využil jsem toho, abych zjistil, že se teď jmenuji Axel Wiener, narozen 14. října 1936 v Bernu, povolání: restaurátor nábytku. Blonďák, kterému vůbec nevadil věkový rozdíl mezi Wienerem a mnou, lhostejně pohlédl na šeky, podal mi svazek bankovek a pokračoval ve zkoumání svých nosních výměšků. Měl jsem vše, co jsem potřeboval.

Další zastávkou byl Hertz. Najal jsem si nenápadný šedý golf, ponechal tam velkoryse jako stopu ukradenou modrou kartu a vrátil se ke kombíku. Všechny své věci jsem přenesl do golfu a konečně jsem zamířil k hotelu.

Za jízdy jsem snědl pomeranče a čokoládu. Rameno mě bolelo jako čert a bolest mi vystřelovala do zad. Měl jsem pocit, že jsem obalený špínou, a nezdravě jsem se potil. Musel jsem mít ještě horečku. Jakžtakž se mi dařilo jet zhruba padesátkou. Pak se na obzoru objevil malý penzion a já u něj s úlevou zastavil. Přivítala mě starší plnoštíhlá a usměvavá žena a pronajala mi pokojík zařízený v selském stylu, za který jsem zaplatil předem. Sdělil jsem jí, že nechci být pod žádnou záminkou vyrušován. Na velkou postel s růžovou přikrývkou jsem hleděl chtivým pohledem, jakým se Tex Avery díval na pěkně vyvinutou dívku. Měl bych si dát sprchu. Ale jediné, čeho jsem byl schopen, bylo vrhnout se na postel a zavřít oči.

Třináctý den – úterý 20. března

Probudil jsem se do pološera. Svítící displej mých hodinek hlásil, že je 5 hodin 2 minuty. Spal jsem od 14 hodin 25 minut předchozího dne, tedy téměř patnáct hodin. Nedaleko zakokrhal kohout. Vstal jsem a šel se osprchovat. Byl jsem celý rozlámaný, ale hlava už mě nebolela a cítil jsem se lépe. S obtížemi jsem sundal oblečení a zakrvavený a špinavý obvaz, který „chránil“ mou ránu. Byl přilepený a bolelo to, ale zdálo se, že se rána znovu neotevřela.

Vstoupil jsem do sprchy a s rozkoší si nechal téct teplou vodu na šíji a na hruď. Zůstal jsem tak dlouho a díval se, jak špína pod proudem vody stéká z mého těla. Cítil jsem se znovuzrozený, jako bych pod pramínky vody ožíval. Náhle se vedle mne ve sprše objevil obrázek nahé Marthy a já jediným pohybem zavřel vodu. Nesměl jsem myslet na Marthu. Teď ne.

Pečlivě jsem se utřel a přitom jsem nedokázal zadržet pár bolestných úšklebků. S uspokojením jsem konstatoval, že mi začaly růst vousy, které změnily můj vzhled. Jakžtakž jsem si ránu znovu obvázal, oblékl si čisté šaty, napil se, najedl a vyšel ven.

Už nebyla noc a ještě nebylo ráno. Slabě svítalo a kohout to svítání ještě jednou triumfálně pozdravil. Rozhlédl jsem se kolem sebe, zhluboka se nadechl studeného vzduchu a vyrazil. Nájem za Golf jsem zaplatil předem a v půjčovně nemají normálně žádný důvod ověřovat si ještě jednou platnost modré karty, kterou jsem jim tam nechal v zástavě. Ale když jsem spatřil opuštěný starý náklaďáček u pole vojtěšky, zastavil jsem. Bylo šero, silnice byla prázdná. Z kufříku s nářadím jsem vzal šroubovák. Starý náklaďák už neměl kola a byl celý rezavý. Nejspíš nikdo nebude hlásit krádež státní poznávací značky. Rychle jsem ji odšrouboval a odnesl ji do golfu. O pět kilometrů dál jsem zaparkoval na postranní cestě, značky vyměnil a ty původní jsem hodil do trnitého křoví.

Když jsem o čtyři hodiny později projížděl Mnichovem, vzpomněl jsem si, jako všichni turisté, na události, které se tu odehrály před padesáti lety. A dnes jsem se tady ocitl já při hledání bratra, kterého jsem skoro neznal, jako všechny ty rodiny, jež okolnosti proti jejich vůli rozdělily jako stébla trávy hnaná větrem.

V Mnichově jsem nechal vůz v centru, sedl do taxíku a dal se odvézt na letiště. Tam jsem si koupil letenku do první třídy na let do Drážďan. Pokud byl zaměstnanec překvapen tím, že platím v hotovosti, nedal to na sobě znát. V letadle jsem myslel na bratra, nuceného uprchnout na Západ na palubě svého letadla. O šest let později by, stejně jako já, ani nemusel projet celnicí… Svět se změnil příliš rychle, člověk v něj v žádném případě nemohl mít důvěru.

Drážďany… Jméno z temné minulosti. Už při jeho pouhém vyslovení má člověk pocit, že slyší padat bomby, a žár vám dýchne do tváře. Ovšem město bylo šedé a obyčejné. V duchu jsem si dělal legraci ze svého kýčovitého lyrismu. Otlučený taxík mě zavezl až ke kasárnám, kde můj bratr strávil poslední roky vojenské služby. Prohlížel jsem si pochmurnou krajinu špinavým okénkem a cítil jsem, jak mi teď už známá bolest buší ve spáncích.

Schylovalo se k bouři, obloha potemněla. Zaplatil jsem taxikáři a ten odjel. Ordonance mi ukázala oprýskanou přijímací kancelář. Řekl jsem, že bych chtěl mluvit s četařem Böhmem, což bylo jedno z jmen, která mi sdělil východoberlínský úředník, když jsem předstíral, že jde o rodinnou záležitost. Bylo 18 hodin 36 minut. Četař Böhm měl zrovna dnes večer volno a chystal se do města. Vyzvali mě, abych počkal na dvoře. Mrzl jsem asi čtvrt hodiny před posměšným pohledem hlídky, zachumlané do vatované parky, když se konečně objevil obtloustlý chlápek s hlavou ostříhanou dohola a nacpaný do bezvadně vyžehlené uniformy. Hlídka na něj zavolala a zřejmě mu řekla, že na něj čekám, protože okamžitě zamířil ke mně. Zastavil se přede mnou a prohlížel si mě. Měl tváře jako malované a příjemné rysy. Jediným rušivým prvkem byly jeho studené oči. A jak na mě upřeně hleděl, viděl jsem, že jeho opálená tvá podivně bledne. Ale nedal najevo žádnou emoci, a když si mě prohlédl od hlavy k patě, náhle se otočil na podpatku a zamířil na prázdné prostranství před kasárny. Hodil jsem si kabelu přes rameno a šel jsem za ním.

„Četaři!“

Neotočil se, kráčel dál klidným, pravidelným krokem. Dostihl jsem ho u zastávky autobusu.

„Musím s vámi mluvit!“

A on, aniž na mě pohlédl, polohlasně odpověděl:

„Zbláznil ses? Chceš, aby nás dostali?“

Blížil se autobus. Připravil si peníze a já jsem viděl, jak se mu třese ruka.

„Musím s vámi mluvit, mluvit o Grégorym von Klausenovi.“

„Vypadni!“

„Nemám jinou možnost, je mi to líto, ale musím s vámi mluvit.“

„V osm hodin u Stillera na Tržním náměstí. Chtěj Učitele.“

Autobus s hlasitým skřípáním zastavil. Nastoupil do něj a já, naprosto zmatený, jsem ho následoval. Vůbec si mě nevšímal, sedl si vedle nějaké tlusté ženy a ihned se s ní začal bavit. Já se posadil úplně dozadu k oknu a autobus se se zhoupnutím rozjel. Četař Böhm vystoupil na předměstí a já už ho dál nesledoval, abych neohrozil naši schůzku.

Dost dlouho jsem bloudil městem, než jsem našel Tržní náměstí, a když jsem tam dorazil, byl jsem celý promrzlý. Byla tu ještě větší zima než v Ženevě a chodníky pokrývala vrstva ledu. „U Stillera“ byl malý bar na konci náměstí, takový, co do něj ženy váhají samy vstoupit a kde jsou chlapi nalepení na nálevní pult a hrozí, že vezmete-li jim skleničku, upadnou na zem.

Do schůzky zbývala ještě půlhodina. Zašel jsem do ostře osvětlené blízké pivnice, kde nějaký starý muž hrál na housle, a dal jsem si kávu. Za dvě minuty osm jsem se zvedl, nechal na stolku peníze a odešel.

Po teple kavárny se do mě dala zima. Přešel jsem náměstí a vešel do zakouřeného malého baru. Všechny obličeje se ke mně obrátily a upřely na mě vyhaslé pohledy, ale pak se rychle znovu zahleděly na dno svých skleniček, jako by šlo o křišťálové koule. Urostlý svalnatec s bílou utěrkou přes rameno a vystrčeným břichem ke mně přistoupil:

„Si dát’?“

Mluvil se zvláštním přízvukem, jako by polykal kusy slov a vět, a já jsem měl co dělat, abych mu rozuměl.

„Rád bych mluvil s Učitelem.“

Když jsem pronášel tuto větu, připadal jsem si naprosto směšně. Jako operetní špion v Hitchcockově filmu. Číšník si mě prohlédl. Se svým vzhledem psychopata a obličejem, v němž mu cukalo, by se do něj také dobře hodil.

„Ďte s’mnou.“

Šel jsem za ním okolo těch trosek držících se pultu jako klíšťata či potácejících se sálem s podlahou posypanou pilinami.

Zahnul doleva a ocitli jsme se v malé místnosti plné krabic. Sklad. Pak se vysmrkal do utěrky, odešel a zabouchl za sebou dveře. Stál jsem tu celý zmatený a zmocnila se mě obava, že je to past. Hromada krabic se pohnula a já jsem nadskočil. Krysy? Zpoza krabic se vysunula holá hlava četaře Böhma. Na okamžik jsem zahlédl výřez dveří. Sklad byl určitě propojen s vedlejší budovou. Četař na mě upíral ledově modré oči a svou služební pistolí, dobře namazaným mauserem, mi mířil na hlavu. Povzdechl jsem si:

„Poslyšte, já si chci jen promluvit.“

Pokýval hlavou a řekl plačtivým, trochu moc ostrým hlasem:

„Proč to děláš, Gregu, ksakru, proč?“

Pochopil jsem, že mě považuje za mého bratra, a zavrtěl jsem hlavou:

„Nejsem Grégory, jsem jeho bratr, Georges.“

Hleděl na mě se vztekem a záští:

„Ty hajzle, nech už těch pitomostí! Napřed se zdejchneš a přísaháš, že mi dáš vědět, a potom se sem po skoro šesti letech mlčení klidně přivalíš… Poslali tě zpátky, co, hm, teď to táhneš s nima, ty svině! Možná sis myslel, že stačí, když si dáš předělat nos, a že mě tím voklameš!“

„Nejsem Grégory. Grégory je mrtvý. Jsem jeho bratr. Dvojče.“

„To určitě! A já jsem zase anglická královna, ale nepoznáte mě, protože jsem si nevzala klobouk.“

Proti své vůli jsem musel ocenit jeho nečekaný smysl pro humor, ale přesto jsem se ho snažil přesvědčit:

„Myslel si, že už mě nikdy neuvidí, a já jsem si myslel, že je mrtvý. Můžu vám to vysvětlit?“

Pozorně si mě prohlížel přimhouřenýma očima.

„Georges, jo? No, můžete to zkusit. A já doufám, že to bude přesvědčivý. Protože jestli si i pak budu myslet, že jste ten hajzl Grégory…“

Udělal mauserem zcela výmluvný pohyb. Pustil jsem se do dlouhého a podrobného líčení svých dobrodružství. Možná jsem udělal chybu, možná ten chlap patří k mým pronásledovatelům, ale neměl jsem v podstatě na vybranou, musel jsem to risknout. Poslouchal mě pozorně, bez mrknutí oka, ale ani na okamžik na mě nepřestal mířit svou zbraní, klidný, jako kdyby poslouchal prodavače, který se mu snaží vnutit přístroj na krájení mrkví na osm stejných dílů, a já cítil, jak mi po zádech stéká pot.

Když jsem ho požádal o dovolení svléknout si bundu, řekl prostě ne. Žádná zbytečná gesta. Žádné riziko.

Snažil jsem se mluvit přesvědčivě, i když mě rozbolela hlava.

*

Když jsem konečně zmlkl, odkašlal si. Měl stejný pohled jako Benny, ten pohled, který vás váží a který ve zlomku vteřiny rozhodne o tom, zda vás nechá ve světě živých, či nikoli.

„Pěkná historka,“ řekl nakonec. „Docela dobře vymyšlená. Hned si ji ověříme. Grégory měl tetování v pravém podpaží. Svlečte se.“

Hleděl jsem na něj s nesmírnou úlevou a v duchu jsem děkoval svému bratrovi a jeho hloupému tetování, ale jakmile jsem si sundal bundu, zarazil mě: „Nechte toho. Nehýbejte se. Grégory nikdy žádný tetování neměl. Chtěl jsem jen vidět vaši reakci. Nejste Grégory. A dostal jste se do pěknýho průseru.“

Sáhl volnou rukou do jedné z krabic, vyndal láhev vodky a hodil mi ji. Chytil jsem ji v letu.

„Otevřete ji, mám žízeň.“

Otevřel jsem láhev a podal mu ji. Vzal ji, dlouze se napil a potom ji vrátil. Společně jsme tak popíjeli a já se trochu uklidnil. Lakonicky konstatoval: „Tak on je mrtvý…“

Mlčky jsem přikývl. Znovu se napil, převaloval ten hlt alkoholu v ústech a jako pohřební řeč zamumlal:

„Ani mě to u toho pitomce nepřekvapuje…“

Ale já viděl, že ho ta zpráva zasáhla a jeho ruka už nebyla tak pevná. Rychle se vzpamatoval, znovu se napil a pak začal konečně mluvit o tom, co mě zajímalo: „Grégory byl kverulant. Pořád chtěl něco jinýho. Jinde. Teď tam je, jinde… Oficiálně byl součástí naší elitní jednotky. Ve skutečnosti pracoval pro zvláštní oddělení, HSA, Hlavní správu archivů, kterou řídil přímo Erich Mielke, ředitel tajný policie.“

Musel jsem se tvářit udiveně, protože dodal:

„Je normální, že vám to nic neříká, to neříká nikomu nic. Je to oddělení pečlivě vybíraný, jen papaláši, ideologicky spolehlivý, jestli víte, co tím chci říct. Žádný kancelářský krysy, i když strávili hodně času pročítáním knih. Říkali jim ‚Historikové‘ Takoví chlápci, co dokážou prověřit stranickýho kádra dřív, než se stihnete vyčurat. Znali posranou minulost každýho vobčana tyhle mizerný země. Někdy dostávali speciální úkoly. Třeba Grégory pracoval na převodu majetků přesídlenejch osob. Tedy ‚kdo‘ dostal prachy chlápků, který se po válce ocitli na Západě, něco takovýho. Nic obzvlášť napínavýho, řeknete… Ale Greg, ten tam chtěl pátrat po svým otci, tom starým mizerovi von Klausenovi, kterej musí bejt bohužel i vaším otcem, při vší úctě… Měl na něj hroznej vztek, na svýho otce, že se na něj vykašlal.“

Já si v duchu říkal, že se měl zlobit hlavně na naši milovanou matku.

Četař Böhm přerušil své vyprávění, pořádně si přihnul z lahve, polkl, utřel si rukávem čelo a pak pokračoval:

„Grégory přišel na fantastickou věc. Porovnával totiž některý věci, ale ne s tím zatraceným počítačem, jen s tužkou a papírem… Dřel tam celý hodiny a objevil síť…“

„Síť?“

„Jo. Celou síť vysokejch nacistickejch pohlavárů, co zdrhli do ciziny i se svejma prachama.“

„To není nic nového.“

Napil jsem se vodky, abych si vyčistil hlavu.

„Ale je. Novinkou bylo, že Grégory odhalil strukturu sítě. Jak to dělali. Jakejma cestama. Kdo jim v tom pomáhal… jejich mezinárodní odnože. Vytáhl na světlo starou kostru: Železnou růži.“

Začal jsem se cítit unavený, znovu mě rozbolela hlava a i já si sedl na jednu z bedýnek:

„Železná růže? Tajná organizace?“

„Přesně, kamaráde. Tajná polovojenská organizace, jejíž odnože sahají na všechny kontinenty. Takovej stát ve státě, jehož kořeny jsou tady. (Dupnul do betonové podlahy.) A právě Grégoryho otec, ta stará mrcha von Klausen, stál v jejím čele!“

Hleděl jsem na něj, aniž bych registroval mauser, stále namířený na mě. Má bolest hlavy ještě zesílila a já začal cítit tlak:

„Ale jaký význam mohou mít ty staré historky dneska?“

„Právě to si ze začátku říkal Grégory taky. On se o to hodně zajímal, jako historik. Zatřásl tou kostrou, kterou vykopal, a celej pyšnej ji šel ukázat šéfovi svýho voddělení. Za dva dny málem umřel. Někdo poškodil brzdy na jeho autě. Hloupá nehoda. A tak začal přemejšlet.“

„Ale máme přece rok 1990! Kdo se dneska ještě stará o ty hlouposti o nacistech a pokladech?“

„Poslyšte, myslíte si, že z toho ta banda dinosaurů na nejvyšších mocenskejch postech ve spoustě zemí má radost, když se najednou začne odhalovat jejich příslušnost k fašistickýmu bratrstvu?“

„Chcete říct, že Řád je pořád aktivní?“

„A jak! Právě na to váš bratr nevědomky přišel. Nejenže je Řád furt aktivní, ale je pořád na svým místě. Chápete, co tím chci říct? ‚Žijeme ve světě umělých válek, vyvolávaných skrytými zájmy mocných pod falešnými záminkami,‘ přesně tak to říkal Grégory. Prostě Železná růže pronikla všude tam, kde to sype: drogový kartely, zbrojařský továrny, podpora teroristickejch uskupení, prodej chemickejch zbraní atd. atd. Bacha, nemá to nic společnýho s mafií nebo jinou takovou folklorní skupinou! Tohle všechno probíhá prostřednictvím nadnárodních společností, který jsou naprosto v pořádku a velmi často mají dobrou image: prací prostředky, potraviny, informatika a samozřejmě především banky. Skrytá moc, jak by se řeklo za mých dob. Čipová generace SS, jak jim říkám já, kvůli počítačům. A tyhle chlapíci nechtějí, aby jim někdo šlápnul do jejich záhonů nebo zničil jejich ‚dobrou‘ image. T y zlý musej zůstat tam, kde jsou, kamaráde: na druhý straně.“

Na okamžik jsem pomyslel například na bolivijský problém a pochopil jsem, co tím chtěl říct. Drogový kartel byl ve světovém měřítku stejně významnou silou jako IBM nebo Kongo. A když je někde vyhlášena válka, nikdo nemůže říct, jestli to vyhovuje zájmům mafie, integristů, prezidenta USA či prostě některému z těch ubožáků ve hře. Jen idealisti mohou ještě věřit pojmům jako národní zájem. Ovšem je třeba zachránit reputaci, aby všichni ti Dupontové, Smithové a Ivanovičové této planety mohli dál hezky pracovat pro větší blaho jejich neviditelných pánů.

Můj bratr se ocitl v situaci malého kluka, který vyhrabal ze země zapomenutý granát, aniž tušil, že mu ještě může vybuchnout v ruce. A právě to se stalo: „oni“ ho zabili.

Četař mi podal balíček cigaret, z tmavého tabáku a bez filtru. Vzal jsem si jednu, snad ta cigareta zažene nevolnost, která ve mně rostla. Na rtech mě pálila otázka: „A jak to, že vám se nic nestalo?“

„Víte, já jsem jen ubožák, mizerná stará poddůstojnická struktura. Ani je nenapadlo, že by mi o tom všem mohl Grégory říct. Jsem jen voják, starej voják, starej omezenej instruktor. To já jsem naučil Grégoryho skákat s padákem. Grégory mi rád vyprávěl svý příběhy. Povídal si sám nahlas, jako člověk mluví se svým čoklem. A já, to umím dobře, jsem ucucával pivo, mlčel a poslouchal ho, bylo nám tak fajn. On neměl otce a já jsem nikdy neměl syna. Ale do toho nikomu nic nebylo.“

Něco mi na četaři Böhmovi vadilo, možná ten kontrast mezi jeho ostrým hlasem a hrubou řečí, a najednou jsem pochopil, že cítil ke Grégorymu něco mnohem silnějšího než prostý otcovský cit, něco, co si jistě sám zakazoval cítit, a věděl jsem, koho mi připomíná: trochu Donalda Pleasence z románu Jeana Geneta. Zvědavě jsem se ho zeptal, jak to bylo dál: „A co se stalo potom?“

„Podařilo se mu zjistit, že starej von Klausen měl seznam členů Řádu s čísly jejich bankovních účtů a jejich podíly v mezinárodních či nadnárodních společnostech. Ten zatracenej seznam černý na bílým, kterej mu dával tu posvátnou moc nad všema členama… A tak se Grégory rozhodl odejít na Západ, vyhledat svýho otce a vzít mu seznam. A najít vás.“

„Najít mě? Chcete snad říct, že Grégory s vámi mluvil o mně?! Ale proč jste tedy před chvílí…“

„Klid, kamaráde! Ve svým zaměstnání byl Grégory přesnej jako hodinky, ale v citovej voblasti byl volnější, měl tendenci si věci vymejšlet, vylepšovat svět nebo ho malovat černějšíma barvama, jak kdy, víte… Takže když mi vyprávěl, že byl vždycky zlej, že ho matka nenáviděla, že měl bratra-dvojče, že jeho matka měla bratra radši, že byl tejraným dítětem, že se ho pokusila zabít a vás si nechala, vás, Georgese, a všelijaký takovýhle věci, říkal jsem si, že si to možná vymyslel jako kluk v sirotčinci. Potřeba cejtit vinu, jak to říkají v televizi. Vidíte, i vojáci dneska studujou psychologii…“

Přerušil jsem ho, vzteky bez sebe:

„Jestli tomu dobře rozumím, Grégory byl mythoman, co?“

Lokl si z lahve, vypláchl si ústa a odplivl si na zem:

„Nechte si ty svý velký slova, když mluvíte se mnou. Grégory byl takovej, jakej byl, to je všechno, a byl to můj přítel. Chtěl vypadnout z tyhle skvěle se rozvíjející země, a vypadnul z ní. Konec příběhu, pokud jde vo mě.“

A začátek toho mého. Byl jsem si jistý, že všechny mé problémy jsou spojené s tím seznamem. Podařilo se Grégorymu toho seznamu zmocnit? Určitě. A všichni mě považovali za něj a chtěli ten seznam získat: Silberman, Lanzmann, Martha…

Martha.

Zašlápl jsem zbytek cigarety a položil ho pečlivě do kouta. Martha tepala v mém srdci jako bolest v mých spáncích. Nemohl jsem přestat, teď ne. Rozhodně se ten Grégory, kterého jsem znal jako dítě, nezměnil a podařilo se mu zatáhnout mě do pořádných potíží.

„Kdo byl vedoucím jeho oddělení?“

„Stejně hloupej jako von, co? To musí bejt nějaký vaše rodinný zatížení, jak to říkají v televizi. Marcus. Profesor Marcus. Bergadenstrasse 270. Úřad vojenskejch archivů. Kancelář 28. Profesora poznáte snadno: Marcus nosí na pravý noze ortopedickou botu. Už za mnou nikdy nechoďte. O ničem mě neinformujte. Za šest měsíců jdu do důchodu a moc rád bych navštívil Baleáry.“

Přikývl jsem a podal mu ruku. Na okamžik zaváhal a pak mi ji pevně stiskl:

„Je to zvláštní, tisknout ruku mrtvýmu…“

Usmál jsem se na něj.

„Děkuju. Už opravdu nevím, jak na tom jsem.“

Pokrčil rameny ve fatalistickém gestu, vstal, odstrčil krabici postavenou u zdi a chystal se odejít skrytými dveřmi, když jsem ho zastavil poslední otázkou: „Proč si říkáte Učitel?“

„Protože jsem analfabet, ale nikomu to neříkejte, je to tajemství, už padesát let to skrejvám!“

Pronikavě se zasmál a zmizel. Zůstal jsem sám v malém skladu a přemýšlel jsem.

Stál jsem proti smečce neviditelných nepřátel a nemohl jsem nikoho požádat o pomoc. Ale jestli četař Böhm nelhal, věděl jsem konečně, co se stalo.

Vyšel jsem do studené noci. Sněžilo, drobný a mokrý sníh mi padal za límec bundy a studil mě na krku. Nějaký opilec klesl na hromadu odpadků a začal zvracet. Z jeho zvratků stoupala pára jako z těla zraněného zvířete.

Celý ten příběh se mě přes to všechno nijak netýkal. Stačilo odjet na letiště, zapíchnout prst do mapy světa a nechat za sebou tenhle malý anachronický svět.

Martha.

Nikdy už nespatřit Marthu bylo nad mé síly. Vrátit se k ní a vyložit konečně karty na stůl, to by mě ovšem mohlo stát krk.

Čtrnáctý den – středa 21. března

Probudil jsem se v 8 hodin ráno v nevlídném hotelovém pokoji, kde jsem našel útočiště. Umělohmotný nábytek, studený a neosobní, nikoho nevybízel k nicnedělání.

O půl hodiny později jsem byl v telefonní budce v Bergadenstrasse nedaleko čísla 270 a volal jsem kancelář archivu číslo 28. Po jediném zazvonění se mi ozval ostrý hlas, částečně překrytý praskáním: „Profesor Marcus. S kým mám tu čest?“

„Pozdravuje vás Grégory von Klausen.“

Ten, s nímž jsem mluvil, se na chvíli odmlčel a slyšel jsem, jak polkl. S úsměvem jsem zavěsil.

Kanceláře vojenského archivu se nacházely ve staré budově z šedého kamene, vecpané mezi modernější, ale stejně pochmurné stavby. Trpělivě jsem čekal naproti železným vratům. Dveře budovy se záhy otevřely a já zadržel dech. Ale byla to jen drobná a hubená kulhající stará dáma. Plášť jí vlál ve větru a tvář scvrklou jako jablko jí obklopovala koruna bílých vlasů. Už už jsem od ní odvracel pohled, když vtom jsem ji spatřil. Ortopedickou botu. Četařův popis byl skvělý, jen se opomněl zmínit, že profesor Marcus je žena! Nejspíš to byl jeho způsob humoru. A ten jsme já a on rozhodně neměli stejný.

Stará dáma šla rychle, evidentně spěchala. Sledoval jsem ji, maskovaný vousy a tmavými brýlemi a se zvednutým límcem bundy. Naštěstí bylo ve studených ulicích hodně lidí, kteří vášnivě diskutovali o posledních zmatených událostech. Profesorka Marcusová se občas nervózně ohlédla, ale nezdálo se, že by si mě všimla.

Vešla do velkého parku, kde se v malém rybníčku hašteřily kachny, zpomalila a snažila se chovat jako mírumilovná stařenka na procházce. Učinil jsem totéž, držel se v bezpečné vzdálenosti za ní a bloumal mezi zachumlanými maminkami a jejich dětmi s červenými tvářičkami. Měla tu profesorka Marcusová schůzku? Pokud si dobře vzpomínám, parky byly oblíbeným místem schůzek u autorů špionážních románů.

Teď se posadila na jednu vlhkou lavičku a vyndala z kapsy kus chleba, který začala drobit holubům. Čekal jsem dobrou čtvrthodinu, jestli se někdo neobjeví, ale nic se nedělo. Holubi vrkali, děti vřískaly a profesorka Marcusová vypadala, jako by byla postižena náhlou imbecilitou: poklepávala si na koleno srolovanými novinami a často se dívala na hodinky.

Na zlomek vteřiny jsem odvrátil oči, abych zjistil, jestli někdo nepřichází zezadu, a když jsem se na ni zase podíval, upírala na mě své nevinné modré oči s takovou nenávistí, že jsem měl téměř pocit, jako by mě udeřila.

Zároveň jsem zaregistroval složené noviny mířící na mne a bez přemýšlení jsem se vrhl na zem. Kulka mi nehlučně zasvištěla kolem ucha. Skutálel jsem se do křoví. Kachny se dál vesele čachtaly a jejich ostrý křik překrýval okolní zvuky. Riskl jsem to a vykoukl z křoví: milá profesorka Marcusová zmizela. Takže ta stará mrcha mě celou tu dobu pozorovala koutkem oka a čekala na okamžik, kdy odvrátím pohled…

Vylezl jsem z křoví, sledován nebojácným pohledem matky snažící se zabránit svému potomkovi v pádu do kachního rybníku. Nikdo nic neslyšel, to je výhoda tlumičů, že nenaruší veřejný pořádek… Přelétl jsem park pohledem a pátral po hřívě bílých vlasů. Zahlédl jsem ji, jak spěchá k protějšímu východu. Rozběhl jsem se za ní dlouhými pravidelnými kroky, a přitom se držel ve stínu stromů, nedbaje bolestivých protestů svého ramene. Rozhodně byl život bankovního lupiče mnohem klidnější ve srovnání se životem tajného pěšáka. Všiml jsem si velkého kamene a sebral jsem ho. Nebyl sice tak účinný jako její pistole, ale byl také tichý.

Dohonil jsem Marcusovou právě v okamžiku, kdy kulhavým krokem dorazila k mřížím. Zřejmě zaslechla jak za ní běžím, protože se otočila; tvář pohádkové babičky měla staženou nenávistí. Ze všech sil jsem po ní hodil kamenem, který ji zasáhl přímo do obličeje. Zapotácela se a téměř ztratila rovnováhu. Využil jsem této příležitosti, vrhl se na ni a pevně ji chytil za ruku. Nesnažila se se mnou prát, jen na mě vyděšeně hleděla. Z nosu jí tekla krev a já doufal, že jsem jí ho zlomil.

„Pusťte mě, vy jste se zbláznil! Všichni nás uvidí.“

„Podejte mi svou zbraň. Jinak vám zlomím ruku.“

„To se neopovážíte!“

„I ty nejlepší věci jednou skončí, profesorko Marcusová, počítám do tří, jedna…“

Upustila noviny, které zakrývaly maličkou pistoli. Okamžitě jsem se jí zmocnil, zastrčil ji do kapsy u bundy a přes látku ji namířil na její břicho.

„Díky. A teď si můžeme trochu popovídat.“

„Tady ne. Pojďme.“

Sáhla do kapsy pro kapesník a delikátně si jím otírala zraněný nos jako uražená lady, ale její divadýlko na mě neudělalo žádný dojem. Vyšli jsme z parku a kráčeli dlouhou třídou lemovanou šedivými budovami a chřadnoucími stromy. Chodců tu bylo málo a spěchali. Bylo chladno. Zdálo se, že olověná obloha usnula. Profesorka Marcusová si dlouze povzdechla: „Proč jste se k čertu vrátil? Ta lekce vám tedy ještě nestačila?“

Pochopil jsem, že mě považuje za mého bratra, a rozhodl jsem se toho využít.

„Přišel jsem si vyřídit účty, profesorko Marcusová.“

„Zabijete mě?“

„Možná… To závisí na tom, co mi řeknete.“

„Nic, nemám vám co říct! Myslíte si, že mě nechají naživu, když vám něco povím?“

„Nic se nedozvědí. A až se to dozvědí, bude příliš pozdě. Zaplatí.“

Skepticky pokrčila rameny a na její tak milé tváři se objevil úšklebek. Pořád si otírala zraněný nos a kráčela rychle mírně kolébavým krokem. Úplné neviňátko.

„Nejenže nejsem mrtvý, jak jste předpokládala, profesorko Marcusová, ale navíc jsem dokázal přijít až sem, přímo pod nosem Silbermana a jeho kompliců…“

Při Silbermanově jménu sebou cukla a rychle zamrkala. Pokračoval jsem:

„Kvůli vám, profesorko Marcusová, vám, které jsem důvěřoval, jsem málem umřel. Takže vám musím říct, že vás nezabiju rychle. Ne, dám si načas, rozdrtím vám nejdřív jednu čéšku, pak druhou a tak budu pokračovat, až zešílíte bolestí. Jste příliš stará na takovýhle sport, Fräulein Marcus.“

„Ale co chcete?!“

„Chci všechno. Kdo je Gruber?“

Zaváhala. Kráčeli jsme nyní podél řeky lemované opuštěným nábřežím. Držel jsem ji pevně za loket, abych jí zabránil v jakémkoli pokusu o útěk. Vypadala staře a unaveně.

„Jestli mě někdo s vámi uvidí, jsem mrtvá…“

„Kdo je Gruber?“

Hleděla na řeku, po níž plul těžce naložený člun. Jeden námořník nám vesele zamával. Profesorka Marcusová mu pozdrav oplatila. Díval jsem se na její bledou lebku s modrými žilami pod jemnými bílými vlasy, které vlály ve větru. Konečně odpověděla: „Gruber je od nás. Major Gruber. Náš zpravodaj v Belgii. Tajemník velvyslanectví. Jeden z největších pokladů našich tajných služeb.“

„Také zrádce?“

„Podle vašich anachronických kritérií ano. Řekněme, že je to aktivní sympatizant naší věci.“

Sevřel jsem jí loket pevněji:

„A Magdalena Gruberová?“

Unavenou tváří se jí mihl prchavý úsměv.

„Ach tak! Magdalena je nová agentka. To Gruber ji naverboval. Magdalena, Silbermanova tajná zbraň! Ovšem zdá se, že to nebyl tak skvělý nápad…“

Takže Martha byla skutečně zrádkyně. Žena, kterou jsem miloval a pro niž jsem byl ochoten riskovat život, byla fanatička nejhoršího druhu, fašistka a vražedkyně. Ovládl jsem touhu udeřit tu milou profesorku Marcusovou a vsadil jsem všechno na jednu kartu: „Nebylo by jednodušší navrhnout mi, že ode mě ten seznam koupíte?“

„Kdo by nám zaručil, že jste si nenechal kopii? Vydíráte nás tři roky a přijdete si sem hrát na moralistu… Celá Paraguay kvůli vám vře a vím o některých lidech v Argentině, kteří už řadu měsíců nespí. Nebojí se ani tak skandálu jako nožů najatých sionistických vrahů, kdyby byla odhalena jejich skutečná identita…“

Skryl jsem překvapení a strávil informaci mlčky. Tři roky jsem je vydíral? To je mi novinka! Někdo vlastní ten zkur… seznam a využívá ho místo Grégoryho von Klausena. Člověk, s nímž musel být můj bratr v kontaktu před svou smrtí.

Začalo mrholit, déšť byl lehoučký jako peříčko, vůbec nepromáčel. Stará žena potvrdila mé podezření: „oni“ mě skutečně považovali za mého bratra a pověřili Marthu, aby získala zpátky ten slavný a tolik kompromitující seznam. Zkrátka existovala tajná organizace, jejíž síť sahá na pět kontinentů. A já se náhle ocitl před kardinálním problémem: tihle lidé nežertují. Nechat Milady Marcus jít znamenalo odsoudit se k smrti. První věc, kterou by určitě udělala, by byla, že by zavolala Silbermanovi, kde právě jsem. Potřeboval jsem tedy získat čas. Prudce jsem se k ní otočil: „Před chvílí jste na mě vystřelila. To byla hloupost. Musela jste tušit, že má smrt by měla pro Řád politováníhodné následky…“

„Byla jsem přesvědčená, že jste mě přišel zabít. Vždycky jste byl idealista. Myslíte si, že tváří v tvář hrozbě smrti by mě zajímala především bezpečnost Řádu? Vím, že jste kopie seznamu uložil v jedné z těch nedobytných ženevských bank s pokynem, aby byly v případě vaší smrti rozeslány do všech velkých evropských novin. Velmi dobře to vím. Poté co vás ti imbecilové nechali utéct ve Švýcarsku, věděla jsem, že nás čekají problémy. A stále jsem měla strach, aby vás vaše dětinská ušlechtilost nepřiměla zveřejnit ten seznam navzdory obrovským sumám, které jsme vám dali, nebo abyste se tu s vaším pitomým smyslem pro spravedlnost nevynořil s úmyslem odstranit mě jako hanebnou skvrnu. Když jsem vás před úřadem uviděla, skoro se mi ulevilo. Mé obavy se naplnily, už jsem nemusela čekat.“

Povzdechla si, ponořená do svých myšlenek:

„Čekat… Čekám už pětačtyřicet let. To je hodně dlouho.“

Došli jsme k železnému mostu přes řeku. Kolem projel kamion a rozechvěl kovovou konstrukci. Otočil jsem se k Marcusové:

„A Lanzmann?“

„Lanzmann? Jaký Lanzmann?“

Neznala Lanzmanna… Z toho lze tedy lze usoudit, že není součástí sítě. Jednotlivé dílky puzzle do sebe začaly zapadat. Lanzmann mě vyrval z drápů Gruberovi. Určitě pracoval pro nějakou špionážní službu a snažil se mě chránit ve vlastním zájmu. I on si myslel, že mám nějaké důležité informace? Marcusová, která cítila potřebu se vypovídat, teď pokračovala: „Když Silberman zjistil, že jste odhalil Magdalenu, zpanikařil. Poslal za vámi Grubera. Jakmile bychom vás dostali do rukou, mohlo by se nám přece jen podařit přimět vás, abyste promluvil. Když se správně zeptáte, každý promluví. Tuto tezi jsem důrazně hlásala od počátku. Ale Silberman neměl tvrdost vašeho otce. Chtěl to udělat jemně. A tohle je výsledek…“

„Vy jste znala mého otce?“

„Ach ano, velmi dobře, můj milý, velmi dobře,“ odpověděla s koketním úsměvem.

Pocítil jsem znechucení, když jsem si představil tělesné spojení těch dvou plazů.

„Věděl, že jste mě chtěli odstranit, protože jsem odhalil existenci Železné růže?“

Pohlédla na mě se zlým úsměvem:

„To on mi to přikázal… Předpokládám, že kdyby vás chtěl za syna, tak by vás vychovával. Ale dědictví po vaší matce bylo… příliš odpuzující.“

Ucítil jsem, jak mi stoupá adrenalin, a zaryl jsem staré ženě prsty do předloktí. Navzdory bolesti se nenávistně usmála. Vypadali jsme jako dva staří přátelé, kteří si důvěrně povídají na mostě nad černou vodou, v níž pluly mrtvé ryby. Srdce mi bušilo jak o závod: „Co víte o mé matce?“

„Znala jsem ji také, můj milý, dobře znala… Nebyla to vždycky děvka. Pocházela dokonce z vynikající rodiny. Z rodiny vídeňských bankéřů.“

„Lžete!“

Proti své vůli jsem zvýšil hlas a ji potěšilo, když viděla, že se přestávám ovládat, panenkovské oči jí zářily. Přinutil jsem se ke klidu.

„Jestli mluvíte pravdu, proč se z ní stala prostitutka?“

„Měla na tehdejší dobu jednu drobnou vadu…“

„Jakou?“

Ale už jsem tušil, co uslyším. „Své jméno, mimo jiné. Sarah Lévyová…“

„Má matka se jmenovala Ulrike Strohová!“

„Později, ano. To byl dárek od vašeho otce. Dárek na rozloučenou.“

„Kdo vám tohle všechno řekl?“

„Přece váš otec, můj mladý příteli. Váš otec. Když jsem s ním pracovala.“

Jakýsi tuhý chuchvalec mi ucpal krk. A ve svěžím vzduchu se ozval můj chvějící se hlas:

„Kde?“

Pohlédla na mě jako na hlupáka:

„No v Osvětimi přece. Byli jsme v lékařském týmu, který vedl doktor Mengele. A vaše matka…“

„Mlčte!“

Nevšímala si mého přerušení, vychutnávala svou pomstu:

„Vaše matka nevážila v té době víc než pětatřicet kilo a strašně toužila žít. Uznávám, že prokázala velkou představivost. Jako panna…“

Zvedl jsem ruku, abych ji uhodil. Sklopila oči a rychle pokračovala:

„Když jsme odcházeli, před příchodem těch hysterických yankeeů, šla s námi. Nejspíš se upnula na Lucase jako pes na ruku, která ho krmí. A pak se jí nabažil… Železná růže odčerpávala veškerou jeho energii. Poslal ji pryč. S novým jménem. A s vámi pod srdcem, bohužel, což jsme nevěděli, jinak bychom jí provedli potrat. Zmizela. Našli jsme její stopu, teprve když jste se ocitl v tom sirotčinci.“

Hleděla na mě klidně, usmívající se stařenka, skutečně miloučká babička! Nejspíš s tím svým klidným úsměvem používala i skalpel a možná právě ona byla autorkou těch příšerných fotek, které zdobily kancelář mého otce… Na okamžik jsem přitiskl prst na spoušť. Zatoužil jsem ji zničit, jako člověk rozmáčkne švába. Zvedla ke mně oči: „Je to legrace, nemyslíte? O padesát let později nás drží v šachu nějaký Žid…“

„Kvůli mému otci a vám se z mé matky stala troska, byla neustále namol, nacpaná morfiem, a na něj umřela!“

Vzhlédla ke mně:

„Když vás vaše drahá maminka hodila do popelnice, Herr von Klausen, pochopili jsme, že… přišla o rozum, jak se říká. Stala se hrozbou, víte, pro naši bezpečnost. I váš otec souhlasil s tím, abychom ji poslali na dalekou cestu. Každopádně v jejím stavu to bylo vhodnější, proč ji nechávat dál trpět?“

Takže ti hajzlové zabili Princeznu. Tak proto jsem se ocitl v sirotčinci ve stejném roce, kdy odmrštila mého bratra… Přemohl jsem odpor a neodolatelnou touhu zabít Fräulein Marcus jako psa: potřeboval jsem ještě další informace.

„Kdo zabil mého otce?“

Pohlédla na mě jako na blázna. Že by smrt toho starocha byla náhoda? Pak pomalu zavrtěla hlavou:

„Ale pokud jste to nebyl vy… Pak…“

Prudce jsem ji popadl za límec kabátu a zatřásl tím křehkým tělem:

„Co jste to řekla?“

„To ty, ty, malej mizero, jsi zabil svého otce. Abys mu ukradl ten seznam!“

V hlavě mi to vřelo. Udělal to můj bratr? Byl schopen zabít vlastního otce? Muže, který pošpinil a zabil jeho matku? Proč ne? Ano, tahle vražda byla oprávněná. Rychle pokračovala: „Tvůj otec byl tvrdohlavý jako mezek. Stokrát jsem mu říkala, aby ten seznam zničil. Ale on pořád tvrdil, že je na bezpečném místě. Dětinštěl, taková je pravda, a všechny nás měl v hrsti. Ostatně Silberman už dlouho číhal na jeho post. Mladík se slibnou budoucností, ten Silberman. Kdybys ho nezabil, toho starého tvrdohlavce Lucase, museli bychom učinit rozhodnutí uspokojivé pro všechny. Něco pro mne můžeš udělat, chlapče, i když mě potom zabiješ: ráda bych jen věděla, kde je schovaný ten zatracený seznam. Silberman prohledal potají několikrát celý dům, a nikdy ho nenašel…“

Jenže to jsem jí nebyl schopen říct. Pokrčil jsem rameny:

„Žádost zamítnuta. Budu vás muset opustit, Fräulein Marcus.“

Jedovatě se na mě usmála:

„A co teď chcete dělat, milý Židáčku?“

„Zveřejnit ten seznam. Zašli jste příliš daleko. A jsem vámi příliš znechucen.“

„Je vždycky snadné být znechucen hříchy druhých. Nevím, jaká by byla vaše volba, kdybyste si musel například vybrat mezi tím vážit pětatřicet kilo, nebo řezat do živého masa, mladý muži.“

„Ušetřete mě svých falešných nářků. Nejste v televizi, profesorko Marcusová. Jste špína, a to je všechno. Necítíte žádnou lítost. Možná jen lítost nad tím, že nemůžete pokračovat ve svém díle. I proto zničím Železnou růži. Pro ten šílený egocentrismus povýšený na doktrínu.“

„A vy mě zase ušetřete toho moralizujícího řečnění. Zabijte mě, ale bez řečí.“

Dostali jsme se do slepé uličky. Hleděl jsem do kalné vířící vody. Rozhodování nebylo snadné. Ne, opravdu ne. Pak jsem zvedl hlavu. V jejích očích jsem spatřil strach.

„Dám vám šanci, profesorko Marcusová, maličkou šanci, na památku mé matky: buď vám vpálím zblízka kulku do tváře, nebo skočíte.“

„Cože?! Ale když skočím, tak se zabiju!“

„Možná ne. Možná se vám podaří vyplavat a zachránit si život. To je váš problém. Ne můj.“

Hleděla na mě vztekle. Potom se jí ve tváři objevil strach. Hrozný strach, proti němuž jsem zatvrdil své srdce, aby ho neovládla lítost. Nakonec, po jedné strašné minutě, kdy jsem viděl, jak se jí třesou rty, si sundala kabát a přehodila ho přes zábradlí. Kolem nás projel další náklaďák s opilými vojáky, kteří nám hodili láhev piva. Roztříštila se o beton. Mechanicky jsem ji sledoval pohledem. Když jsem zvedl oči, bylo zábradlí prázdné. Kapky studeného deště dopadaly na plášť profesorky Marcusové jako lesklé perly. Naklonil jsem se nad hlubokou vodu. Nic tam nebylo. Jen vodní víry. Rychle jsem odešel.

Patnáctý den – čtvrtek 22. března

Do Ženevy jsem dorazil bez potíží. Bylo teplo, vykouklo slunce. První sluneční paprsky po spoustě dnů. Dobré znamení?

Po celou dobu svého cestování jsem se neholil a tvář jsem měl zarostlou krátkými a tvrdými vousy. Abych byl ještě ve větším bezpečí, odbarvil jsem si před odjezdem z Drážďan vlasy i vousy na dosti běžný světle kaštanový odstín, ale nedělal jsem si iluze o dokonalosti svého maskování. Prozkoumal jsem letištní halu a neobjevil nic podezřelého. Po pravdě řečeno, nevěděl jsem, jak by Gruberovi a Silbermanovi pochopové mohli vypadat. Dalo se ovšem předpokládat, že všichni nemají holé hlavy a ruce zvednuté na pozdrav. Třeba ten sympatický kulaťoučký muž tamhle, který táhne na vodítku psa? Nebo ta elegantní spěchající žena v turbanu? Jedinou mou výhodou bylo, že nevěděli, pod jakým jménem cestuji.

Prošel jsem halou, sedl do taxíku svítícího čistotou a jel do středu města. Ve slunečních paprscích vypadalo všechno jasné a čisté. Elegantní. Cítil jsem se jako špinavý hadr v neposkvrněné kuchyni.

Jakmile jsem dorazil do města, podle svého zvyku jsem nakoupil a potom zavolal Cheng Hoovi. Vysvětlil jsem mu, že jsem právě přijel a že budu potřebovat co nejvybavenější vůz. Dokonale porozuměl tomu, co jsem chtěl říct, a sdělil mi, že bude zaparkovaný za hodinu v průjezdu v ulici des Ormeaux. Požádal jsem ho také, aby mi přinesl pas na jméno Franz Mayer, a pak jsme zavěsili.

O hodinu později jsem stál na schodech katedrály a viděl přijíždět tmavomodrý thunderbird, který dvakrát nebo třikrát projel, než našel místo k zaparkování. Vystoupil z něj malý a štíhlý Asiat a rychle odcházel. Počkal jsem ještě deset minut, než jsem přistoupil k vozu, sklonil se, jako bych si chtěl něco zkontrolovat, a sáhl pro náhradní klíčky upevněné pod nárazníkem. Stačil jsem si všimnout dalšího, objemnějšího balíčku. Vyrazil jsem a po několika odbočeních, jejichž účelem bylo ověřit si, že mě nikdo nesleduje, jsem dorazil k opuštěnému domku údajné Marthiny matky.

Martha… Při vzpomínce na ni jsem si dlouze povzdechl. To kvůli ní jsem se ocitl v téhle noční můře, ale nedokázal jsem se na ni za to zlobit. Já, který jsem nikdy předtím nebyl zamilovaný, jsem byl najednou slabý a bezmocný jako ty směšné románové postavy, očarované a vedené nějakou potvorou do záhuby, což je každému čtenáři jasné od prvního okamžiku.

Vyndal jsem balíček upevněný pod nárazníkem a stejně jako předtím jsem vlezl do domu oknem, navzdory protestům svého ramene. Žádné stopy v silné vrstvě prachu: nikdo tu od mé minulé návštěvy nebyl. Fajn. Do jednoho z pokojů jsem odnesl svou sportovní tašku, v níž jsem měl lehoučký spací pytel a potraviny, a pak jsem otevřel Cheng Hoův pečlivě zalepený balíček. Na holou matraci vypadla černá automatická pistole se dvěma zásobníky a pas.

Nabil jsem pistoli, natáhl se na vrzající matraci a otevřel noviny, které jsem si koupil na letišti: boje v Africe, burza a hněv francouzských rolníků zabíraly většinu místa. Konečně jsem na osmé stránce belgických novin našel noticku, která se týkala mě: „Na naše otázky komisař Malinois odpověděl, že je to jen otázka času. Potvrdila se švýcarská stopa: jak si vzpomínáte, jeden z gangsterů, Benjamin Irons, zahynul při přestřelce v centru Ženevy. Jedním z jeho kompliců by mohl být jistý terorista podezřelý z účasti na četných loupežích v Evropě, jejichž cílem bylo obstarat finanční prostředky pro jeho skupinu: Bratry nesmlouvavé revoluce.“

Trefa do černého! Z celého srdce jsem si poblahopřál a pak jsem vypil půllitr čerstvého mléka. Nejdřív jsem prozkoumal své zranění. Ačkoli to hodně bolelo, zdálo se, že se rána zacelila. Pečlivě jsem ji zasypal sulfamidem, znovu překryl obvazem a lehl si.

Včera, poté co Marcusová zmizela, jsem odletěl nejbližším letadlem do Mnichova a tam jsem v prvním hotelu u letiště spal od pěti hodin odpoledne do dneška do šesti hodin ráno. Pak jsem nasedl do letadla do Ženevy. Přestože jsem spal třináct hodin, cítil jsem se unavený, špinavý, vyčerpaný bouřlivými událostmi posledních dnů. Žil jsem v jakési otupělosti, jako boxer, který dostal plný zásah. Martha s někým jiným, sama Martha jiná, Gruber, Silberman, Marcusová, četař, můj otec, Grégory, Sarah Lévyová, vrazi, kteří mě pronásledují, Max, Benny a Phil divoce rejdili před mýma planoucíma očima. A nakonec Lanzmann, který se nade mnou skláněl a zlomyslně se usmíval: „Tak co, milý Georgesi, máme problémy?“ Hlava mě bolela a před očima se mi vznášeli bílí motýli.

Zachvěl jsem se, neměl jsem čas na úvahy, musel jsem pokračovat, pořád pokračovat, jako šílená lokomotiva nacpaná uhlím až po střechu. Ta horda na mě číhala, Malinois už se těšil, zatímco já měl pouze rychlost svých reakcí. Chtěl jsem vstát, ale závrať mě srazila zpátky na postel. Hlavou mi projelo strašlivé bodnutí, měl jsem pocit, jako by se mi do spánku zaryla sbíječka. Bolest mě přemohla a já si znovu lehl, zkřížil paže na prsou a rozhodl se dopřát si dvě hodiny odpočinku.

Probudil jsem se přesně o dvě hodiny později. Celé tělo mě bolelo od četných ran, které jsem utržil v posledních dnech, ale cítil jsem se ve formě, alespoň přiměřeně situaci. Bylo pět hodin, všude tma. Oblékl jsem se do černého, dopil mléko, snědl cereální tyčinku s vitaminy a vyšel ven.

Dojel jsem k telefonní budce, vešel do ní, zhluboka se nadechl a vytočil číslo domů. Marthin hlas mě zasáhl jako rána do břicha: „Prosím?“

„Rád bych tě viděl.“

V jejím hlase nebyl znát žádný údiv nad tím, že mě slyší, když odpověděla:

„Lituji, ale asi jste si spletl číslo.“

Zavěsila. Opřel jsem se o skleněnou stěnu telefonní budky. Martha nemohla mluvit. Někdo tam byl s ní. Policie? Silbermanova horda? Martha se mě nepokusila chytit do pasti: zavěsila. Co to má znamenat? Bláznivou nadějí se mi rozbušilo srdce. Je možné, že Martha… Ne, nesměl jsem se nechat unést Martha byla jen nájemný agent jejich řeznické organizace. Zvířata převlečená za lidi… Ta věta mě najednou napadla, není to název jedné řecké bajky? Ať to bylo jakkoli, nemohl jsem se vrátit domů a dobře jsem udělal, že jsem zmizel.

Než se uchýlím na odpočinek do jižní Francie, chtěl jsem navštívit ještě dva lidi. A na těchto setkáních záviselo, zda toho odpočinku dosáhnu vestoje, nebo vleže šest stop pod zemí… Lanzmann a Silberman… Lanzmann měl informace, které jsem neznal a které jsem potřeboval, než se setkám se Silbermanem. Rozhodl jsem se vypravit do jeho ordinace. Pracoval vždy až do pozdních hodin.

Zaparkoval jsem jeden domovní blok od jeho domu a zbytek jsem došel pěšky, pozorně si prohlížeje chodce. Dveře do haly byly stále otevřené. Vešel jsem dovnitř a vystoupal do prvního patra. Přiložil jsem ucho ke dveřím a chvíli jsem poslouchal: dolehl ke mně nezřetelný šum hlasů. Lanzmann tam měl pacienta. Vystoupil jsem ještě po několika schodech do druhého patra, ukryl se do stínu a modlil se, aby nikdo nepoužil schodiště.

Byl to klidný dům a za těch dvacet minut, co jsem tam čekal, jel výtah nahoru jen jednou. Pak se náhle dveře otevřely. Drobný muž vyklouzl ven a vřele tiskl ruku velkého mága. Pak nastoupil do výtahu, sledován pohledem lékaře, jenž zůstal stát ve stínu dveří. Připravil jsem se ke skoku. Dveře výtahu se za pacientem zavřely. Vrhl jsem se do tmy. Můj uctívaný guru zvedl hlavu a dostal prudkou ránu pěstí přímo mezi oči. Couvl a zhroutil se v chodbě na neposkvrněný koberec s překvapeným heknutím. Já byl stejně překvapen jako on: nebyl to Lanzmann! Ale já už nemohl couvnout. Kopnutím jsem za sebou zavřel dveře, popadl jsem toho neznámého za vlasy a přitiskl mu nůž na krk: „Kde je Lanzmann?“

Muž, vysoký hubený chlápek, zamrkal a polkl:

„Proč to děláte? Pusťte mě!“

Přitlačil jsem na nůž a ten se zařízl do kůže. Objevila se krev a potřísnila límec jeho bílého pláště.

„Přestaňte!“

Hlas mu přeskočil a on zakoktal:

„Není tady, místo něj jsem tu já…“

„Kde je?“

„Za vámi, milý Georgesi.“

Posměšný hlas vycházel ze stínu za mými zády. Zachvěl jsem se.

„Položte ten směšný nůž a vstaňte.“

Byl ozbrojený, nebo blufoval?

„Neblufuji. Jestli nepoložíte ten nůž, budu střílet. Nemohu riskovat.“

Jeho hlas byl klidný. Četl mi snad ten ďábelský muž myšlenky? Položil jsem nůž. Chlápek se mi vykroutil a vstal. Byl bledý strachy a ruku si tiskl ke krku.

„Díky, Henriote,“ řekl Lanzmann. „Můžete jít. Zavolám vám, kdybych vás potřeboval.“

Dotyčný Henriot si sáhl na krk a znechuceně hleděl na prst umazaný od krve. Beze slova zamířil k jedněm dveřím, vyšel ven a pečlivě je za sebou zavřel.

Chladný dotyk hlavně pistole v zádech byl doprovázen studeným hlasem mého psychoanalytika:

„Vstaňte, Georgesi, půjdeme do mé ordinace. Musíme si promluvit.“

Zamířil jsem do ordinace a tam jsem se mechanicky posadil na pohovku, němého svědka tolika sezení. Lanzmann si sedl jako obvykle do křesla. Měl na sobě elegantní šedý dvouřadový oblek a mířil na mě osmatřicítkou. Jeho šedé vlněné ponožky skvěle ladily s oblekem. Sundal si brýle a volnou rukou si mnul kořen nosu.

„Georgesi, děláte mi velké starosti.“

Měl jsem pocit, že jsem špatný žák a on laskavý, ale unavený ředitel lycea. Ten chlap měl neuvěřitelnou drzost. Otevřel jsem ústa, ale on mě přerušil: „Nevyprávějte mi tu směšnou historku s únosem. Podařilo se vám jen to, že jste se dopustil vraždy, zatímco já vám chtěl pouze pomoct…“

„Nemohl jsem vědět, co máte v úmyslu, zdálo se mi…“

„Georgesi, Georgesi, pořád ta paranoia! Ovšem, zachránil jsem vás před vrahy, kteří po vás šli a kteří zavraždili mladého lékaře, pečuji o vás, a jediné, co dokážete udělat, je utéct jako zločinec a zabít přitom mého zaměstnance!“

„Zavřel jste mě a nacpal do mě drogy!“

„Nebuďte směšný. Blouznil jste kvůli horečce.“

Smetl neviditelný prach z kalhot a já cítil, jak se mě zmocňuje pochybnost. Slyšel jsem se, jak skřehotám nejistým hlasem:

„A proč jste mě dal sledovat?“

„Abych vás chránil.“

„Chránil před kým?“

„Přece před vámi! Můj milý Georgesi, rozumějte, já nejsem žádný hlupák. Když jsem se o vás staral na klinice, po vaší nehodě, unikly vám některé věci o vašich… řekněme… nezákonných aktivitách… Potom jste se rozhodl mi lhát, a já si chtěl věci ujasnit. Pustil jsem se proto do takového vlastního malého pátrání, ach, velmi diskrétně, to mi věřte. A pak jsem byl svědkem toho, jak postupně propadáte jakémusi stihomamu, a myslel jsem si, že je potřeba být připraven zasáhnout. Byl jste na pokraji rozdvojení osobnosti, s veškerým rizikem, které to provází…“

„Vy jste ale přece viděl, že neblázním, viděl jste, že mi usilují o život!“

Vztyčil jsem se. Lanzmann mi pokynul pistolí, abych si zase sedl.

„Nevím, do jakého vosího hnízda jste píchl, a nechci to vědět. Po pravdě řečeno, Georgesi, přeju si, abych vás už nikdy nespatřil. Jediné, co chci, je, abyste mě přestal považovat za nepřítele, opustil mou ordinaci a už nikdy sem nevkročil.“

Cítil jsem se unavený a zároveň naštvaný i opuštěný, naštvaný na něj, že mě opouští, a zároveň jsem nedokázal potlačit dětinský pocit odmítnutí. „Zhroutil se poté, co ho jeho psychoanalytik odmítl!“ Naprosto směšné. Lanzmann pokračoval: „V každém případě odjíždím ze Ženevy. Doktor Henriot mě zastoupí. Jsem unavený, rozhodl jsem se, že si vezmu roční dovolenou.“

„Cože tak najednou?“

„Vám se nemusím zpovídat.“

Vtom jsem se slyšel, jak říkám:

„Má matka byla Židovka.“

Vylétlo to ze mne proti mé vůli, možná proto, že jsem seděl tady, v tom klidném pokoji… Povzdechl si.

„Georgesi! Myslel jsem, že to byla německá prostitutka.“

„Byla to židovská dívka z vyšší společnosti. Deportovali ji do Osvětimi. Tam se setkala s mým otcem, Lucasem von Klausenem. A později měla nás, mého bratra Grégoryho a mne.“

„Aha, vidím, že váš osobní příběh se neustále obohacuje…“

Jeho sarkastický tón mi nemohl zabránit v dalším svěřování. Příliš jsem se potřeboval vypovídat.

„Doktore, byl jsem v Drážďanech a setkal jsem se tam s mužem, který znal mého bratra. Vysvětlil mi, že můj bratr odhalil spiknutí, a oni se mě několikrát pokusili zabít, nelžu vám! Jdou po mně; myslí si, že jsem on…“

Lanzmann mě nedůvěřivě pozoroval:

„Kdo ‚oni‘?“

„Nacisté…“

„Nacisté, ano, samozřejmě… Vaše výmysly zabíhají čím dál víc do minulosti, Georgesi…“

„Dva bývalí nacisté, kteří lpí na svých chimérách. Založili tajnou organizaci Železná růže, působí po celém světě…“

„A upír Nosferatu a Fantomas jsou jejími členy…“

Nenávistně jsem na něj pohlédl:

„To vy sám jste mi řekl, že Lucas von Klausen byl bývalý fašista…“

„Způsob, jakým váš narušený mozek zpracovává informace, které mu poskytuji, je vaše věc, Georgesi…“

V tom okamžiku jsem si všiml, že má rukavice. Hnědé rukavice, které se nehodily k jeho šedému obleku. Proč měl rukavice? V ordinaci bylo teplo. Sledoval můj pohled a usmál se: „Vrahovy ruce v rukavicích… Právě jsem se chystal odejít, nasednout do auta, stačí vám to?“

Jako ledová voda mě zaplavila podivná jistota: nechystal se nasednout do auta, chystal se mě zabít. Otřásl jsem se, abych tu myšlenku zaplašil. Lanzmann nebyl vrah, byl to můj psychoanalytik, byli jsme v jeho ordinaci a já byl v bezpečí. A na hruď mi mířil proto, že si myslel, že má co do činění s nebezpečným šílencem. Chápal jsem ho. Možná jsem opravdu blázen a určitě nebezpečný. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se uvolnit. Lanzmann se na mě usmál: „Je vám lépe?“

„Trochu…“

„Fajn. Promiňte, ale musím už jít.“

Pistolí mi naznačil, že mám vstát.

„Jděte přede mnou, Georgesi… U syna nacisty budu raději opatrný…“

Jeho pokus o žert vyzněl naprázdno. Celé tělo se mi zablokovalo a vysílalo prostou a naléhavou zprávu: „Neotáčej se k němu zády.“ Ano, možná jsem byl nebezpečný blázen, ale vždy jsem vyvázl díky svým instinktům. Napolo jsem se zdvihl z měkké pohovky se sklíčeným výrazem člověka, který už neví, čí je, a v příští vteřině už malý stolek, do nějž jsem kopl, zasáhl milého doktora Lanzmanna do stehen. Ztratil rovnováhu a vystřelil. Kulka mi zasvištěla kolem ucha. Vrhl jsem se mu pod nohy. Zavrávoral a já s nevýslovnou úlevou zaslechl, jak jeho hlava udeřila do zdi. Chvíli jsme spolu zápasili, já se snažil zmocnit jeho zbraně, zatímco on se pokoušel na mě zamířit, ale proti síle mého zoufalství neměl šanci.

Vstal jsem s pistolí v ruce, když vtom vešel vyděšený hubeňour Henriot. Spatřil pistoli a přitiskl se ke zdi. Lanzmann si utřel ústa, z nichž mu vytékal pramínek krve.

„Chováte se naprosto hloupě, Georgesi!“

Byl ostře cítit potem, a já věděl, že je to pach strachu. Velký doktor Lanzmann vypadal v té chvíli staře, křehce a zdrceně. Pokynul jsem Henriotovi ke křeslu: „Sedněte si tam.“

Okamžitě poslechl a vrhl na svého kolegu vyděšený pohled. Lanzmann si znovu nasadil brýle, které mu spadly při našem zápolení.

„Tak co teď budeme dělat? Hrát šarády?“

Neodpověděl jsem. Lanzmann na mě hleděl, upíral na mě své světlé oči jako objektiv fotoaparátu. Cítil jsem se pod jeho pohledem nepříjemně. Pokračoval tím jemným a studeným hlasem připomínajícím ukolébavku: „Georgesi, nemyslíte, že už jste nadělal dost hloupostí? Jde po vás policie. Chtěl jsem vám pomoci utéct. Cožpak nikdy nerozeznáte přátele od nepřátel?“

Rád bych mu odpověděl, ale cítil jsem se slabý, pistole mě tížila v ruce, zachvacovala mě nepřekonatelná strnulost. V hlavě mi vytanula myšlenka z dětství: „Mandrak, Mandrak, kouzelník…“ Mandrak a jeho dlouhý vířící plášť, jeho pronikavé oči, jeho elegance… V té chvíli se ozvalo hlasité zvonění. Proti své vůli jsem se zachvěl a otočil se nějakých deset centimetrů směrem ke hluku. V příštím okamžiku jsem dostal ránu do spánku a ztratil vědomí. Mou poslední myšlenkou bylo, že se ze mne stává specialista na rány do hlavy. Živá sbírka různých způsobů, jak inkasovat rány.

Pomalu jsem otevřel oči. Zaplavila mě vlna bolesti od šíje až po víčka. Převržený konferenční stolek a váza na mé tváři pokryté polními květinami svědčily o tom, že jsem stále ještě v Lanzmannově kanceláři. Bylo naprosté ticho. Tvář jsem měl mokrou. Na okamžik mě napadlo, že jsem plakal, ale potom jsem si uvědomil, že je to voda z vázy, která se rozlila po koberci. Ještě štěstí, že se váza nerozbila a nerozsekla mi hlavu…

Vstaň, nařizoval mi mozek, rychle vstávej! Nejde to, odpovídaly mé ruce a nohy, libující si ve sladké netečnosti. A tak jsem tu ležel a v duchu si říkal, jestli skončím své dny na tomto příjemně chladném koberci, když vtom se ozvalo klapnutí dvířek. Trhl jsem sebou. Před domem zastavilo několik aut a čísi hlas začal vydávat rozkazy… Policajti! Teď už jsem byl zcela probuzený. Pokusil jsem se vstát a natáhl se jak dlouhý tak široký: měl jsem ruce a nohy svázané pevnou nylonovou šňůrou!

Takže ten mizera Lanzmann mě prodal. Hrál jsem a prohrál, nezbývá mi než se vzdát.

Za mnou se ozvala silná rána a přiměla mě otočit hlavu, kam až to šlo: dvě nohy obuté v černých teniskách právě přistály na pohovce, v okně se rýsovala tmavá silueta. Vida, Arsene Lupin mi přichází na pomoc, to je skvělé. Sklonil se nade mnou, nataženým na zemi, a přeřízl mi pouta na nohou. Na domovním schodišti se ozvaly tiché kroky. Šepot. Přiskočil ke dveřím a slyšel jsem, jak zasouvá zástrčku. Pak se vrátil ke mně, lehce mě zvedl a upřel svá zlá očka do mých očí. Bohužel! V těchto těžkých dobách si musel Arsene Lupin vypůjčit prasečí tvář Grubera. Ničemu jsem se už nedivil a nechal jsem se beze slova odnést k oknu.

Kdosi se pokusil tiše otevřít dveře. Pak se ozvalo bušení do dveří. Gruber mě vystrčil přes parapet a položil mě na střechu nižší budovy jako balík špinavého prádla. Přidal se ke mně, zatímco uvnitř se ozývaly udivené výkřiky, vzal mě za loket a přinutil mě utíkat v předklonu až ke komínu. Tam byl přivázaný provaz visící do uličky, kde parkoval poslední model černého mercedesu se spuštěným motorem. Náhle se za námi ozval křik. Gruber mě popadl, volnou rukou mě přitiskl k sobě a spustil se po provaze dolů. Vážil jsem sedmdesát kilo a on se mnou mával, jako bych byl pírko. Vyvodil jsem z toho, že patří k lidem, s nimiž je lepší nevyvolávat spory. Jediný problém spočíval v tom, že ten primitiv si chtěl zřejmě přivlastnit mou ženu, a s tím jsem se nemohl smířit.

Přistáli jsme trochu tvrdě. Gruber mě strčil do auta právě v okamžiku, kdy se nad okrajem střechy objevil jakýsi rozzuřený obličej. Dvířka zaklapla a mercedes se rozjel. Ozvaly se výstřely a já se přikrčil. Gruber sedící vedle mne vytáhl rovněž zbraň a několikrát vystřelil přes zadní sklo. V duchu jsem se ptal, která zlá víla mě strčila do tohohle špatného béčkového seriálu. Musel jsem nevědomky šlápnout na nohu nějaké staré ježibabě a možná jsem odsouzen navěky bloudit jako James Bond ve spagetti westernu…

Mercedes jel rychle. Gruber vypadal klidně. Naklonil se k řidiči a něco mu řekl, a ten prudce odbočil, až pneumatiky zakvílely jako v nějaké filmové honičce. Kdesi za námi zazněly sirény. Řítili jsme se více než stovkou opuštěnými uličkami ženevského předměstí a potom řidič sundal nohu z plynu. Pokračovali jsme ještě tři nebo čtyři minuty, když se vedle nás objevil Mercedes 230 SE, modrá metalíza, a zabrzdil. Já a Gruber jsme si ihned přesedli. Černý mercedes vyrazil vlevo a modrý vpravo. Houkání sirén zaznělo velmi blízko a poté se začalo vzdalovat. Gruber se usmál jako kluk, kterému se podařilo přivázat hrnec kočce na ocas. Bolela mě hlava a v duchu jsem se ptal, co se mnou chce udělat. Ale raději bych se nechal rozsekat na kousky, než bych se toho chlapa na cokoli zeptal.

Ještě chvíli jsme jeli ženevským předměstím a pak jsme najeli na dálnici. Gruber mlčel, seděl rovně a pozorně sledoval okolí. Věděl jsem, že mě při sebemenším neopatrném pohybu praští pažbou do hlavy, a to má bolavá hlava neměla zapotřebí. Odkašlal jsem si: „Krásný den, že?“

„Ušetřete mě těch pitomostí, von Klausene.“

Povzdechl jsem si. Další, který mě považuje za Grégoryho! Vzpomněl jsem si na jednu větu z knihy Boileaua a Narcejaca, že dnes je nemožné použít v kriminálním románu myšlenku dvojčat, neboť už je otřepaná. Bohužel, Gruber ani všichni ti blázni, co se o mne prali, si to nemysleli. Zkusil jsem to znovu: „Řekněte mi, majore, není vám hanba půjčovat svou ženu druhým?“

Nehnul ani brvou, a dokonce ke mně ani neotočil hlavu:

„Jste směšný, von Klausene.“

Rozhodně se držel své nejlepší role: „tvrďas-kterého-nic-nevytočí“. Opřel jsem se o sklo a rozhodl se, že si zdřímnu, abych načerpal trochu sil.

Charakteristický skřípot pneumatik na štěrku mě vytrhl z letargie. Dojeli jsme k malému zámečku z osmnáctého století se zdmi obrostlými psím vínem. Obdivné jsem hvízdl: „Nežijete si špatně, milý Grubere!“

Vystrčil mě ven a pak mě vlekl po cestě vroubené kvetoucím zlatým deštěm. Na jasné obloze zářila spousta hvězd. Řidič, jakási napodobenina člověka nacpaná do šedého tesilového obleku, šel za námi a pistolí mi mířil na šíji. Vystoupali jsme po třech schodech a Gruber zazvonil. Dveře se téměř okamžitě otevřely a v nich se objevila tvář, kterou jsem tak dobře znal.

Martha si mě prohlédla a její pohled nevyjadřoval sebemenší cit. Cítil jsem, jak mi buší srdce, a musel se štípnout, abych na ni nekřičel, neurážel ji, nechrlil na ni zuřivá slova, která mě dusila. Ustoupila stranou a nechala nás projít do velké místnosti s klenutým stropem a stěnami obloženými palisandrovým dřevem. Luxusní a drahý anglický nábytek dodával místu pečeť pohodlného venkovského šlechtického sídla. Ve velkém kamenném krbu plál oheň. Poklidná dekorace, kde jsem musel se svýma svázanýma rukama, opuchlým obličejem a zakrváceným a zaprášeným oblečením působit nepatřičně. Martha se otočila ke Gruberovi: „Co se stalo?“

Uchopil broušenou křišťálovou karafu a nalil si sklenici ledové oranžády. Uvědomil jsem si, že mám strašnou žízeň.

„Ten pitomec se málem nechal chytit Holtzem a Malinoisem. Neměl jsem na vybranou. Ostatně, už to trvá příliš dlouho, musíme se rozhodnout. Nemůžeme se donekonečna nechat otravovat tím malým pitomcem.“

„Mohu dostat sklenici oranžády?“

Otočili se ke mně jako psi připravení kousnout. Martha si povzdechla. To byla teď jediná reakce, kterou jsem u ní dokázal vyvolat. Pomyslel jsem na to, že s touto ženou jsem se ani ne před týdnem miloval. Teď si povzdechla, protože jsem měl žízeň… Ale přece jen mi podala sklenici, kterou musela držet, abych se mohl napít, protože ruce jsem měl stále svázané za zády. Její prsty se dotkly mých rtů a já ucítil její vůni, její vlasy. Jak mi to mohla udělat?

Gruber vypadal rozčileně, jako bych byl obzvlášť nesnesitelné dítě. Oranžáda byla studená a udělala mi dobře. Obrátil jsem se na Marthu: „Můžu si sednout, nebo mám umřít vestoje?“

Gruber mi ukázal na květovanou pohovku, pak přistoupil k Martě a rychle jí něco řekl německy tak tiše, že jsem mu nerozuměl. Přikývla a zapálila si cigaretu, svou obvyklou značku. Aspoň té zůstala věrná…

Zdálo se, že Gruber na něco čeká. Nepochybně na Silbermana. Ať už přijde a skončí to, myslel jsem si. Jako odpověď na mé přání zabrzdil na štěrku vůz. Ozvaly se kroky a potom dvojí ostré zazvonění. Martha šla otevřít. Byl to Silberman ve značkovém elegantním obleku s váčky pod očima a nepříjemným úsměvem na rtech. Pokynul mi s falešnou žoviálností rukou a rozhlédl se po nás: „Milý Grégory, jak se máte?“

„Skvěle, a vy? Vaše oranžáda je vynikající. A Martha je, jako vždy, kouzelná.“

Usmíval se ještě víc. Posadil se na opěradlo mohutného koženého křesla, hůlku položil vedle sebe a pomalu si zapálil malý černý kroucený doutník. Sledoval jsem jeho představení a čekal, až přejde k jádru věci. V této fotogenické pozici vyfoukl dlouze nosem kouř. Martha a Gruber stáli nehybně s rukama zkříženýma za zády jako při inspekci. Silberman si mě pozorně prohlížel jako laskavý, ale zmatený otec: „Takže co teď uděláme?“

„To mi řekněte…“

„Ale ale, Grégory, to mi řekněte vy…“

„Co?“

„Přece číslo sejfu, do kterého jste uložil ten seznam.“

Pokrčil jsem rameny.

„Víte dobře, že jsem si udělal kopie. A jestli zemřu, ty kopie se okamžitě ocitnou v kancelářích šéfredaktorů všech světových deníků. To si uvědomte, Silbermane!“

„Proto vás nezabijeme, můj milý Grégory. Víte, hodně jsme o tom přemýšleli. Jsou i jiné prostředky než smrt, jak vám zabránit, abyste nám škodil…“

„Pokud zmizím, budou kopie rovněž rozeslány. Předvídal jsem všechno, Silbermane. Nechte mě odejít a skončeme tohle směšné setkání.“

Půvabně se naklonil a na jeho pravidelné tváři se objevil laskavý úsměv:

„Máte pravdu, tohle setkání je směšné. A my vás skutečně necháme odejít.“

Zvedl jsem hlavu, překvapený a nedůvěřivý. Pak dodal, vychutnávaje svá slova:

„Nejdřív vás ovšem – pouhá formalita – Gruber pořádně vyslechne. Víte, dnes existují tak dokonalé metody výslechu, že jim nikdo nedokáže vzdorovat… Pak, až nám prozradíte všechna svá tajemství, můj drahý Grégory, budete volný. Ach, ovšem, zapomněl jsem najeden drobný detail: nebudete už schopen odříkat ani malou násobilku, ale musí to člověk ještě dnes, v době kalkulaček, umět?“

Vybuchl v hlasitý smích. Protože jsem mlčel, pokračoval:

„Slyšel jste už o PZ 40? Je to derivát z rodiny ergonoidních halucinogenů, který vynalezli Sověti. Když ještě byli Sověti, ha ha ha! Používali ho na svých psychiatrických klinikách. Na „nebezpečných“ nemocných, chápete? To vám dokonale vymyje mozek a po měsíční léčbě není ani nositel Nobelovy ceny schopen jíst lžičkou. Výhoda je v tom, že neničí fyzický vzhled. Poškození se omezuje na oblast mozku. Takže, jak řekl Jacques Brel, dostane se vám toho neuvěřitelného štěstí, že budete zároveň krásný a hloupý, rozdíl bude jen v tom, že to nebude na hodinu, ale na celý zbytek života… Ale nebude možné říct, že jste úplně zmizel, že?“

Martha mlčela a upírala pohled do prázdna. Gruber se usmíval, evidentně se na ten program těšil. Rozhodl jsem se vytáhnout svůj trumf: „To je skutečně velmi zajímavé, doktore. Je tu jen jeden malý problém.“

„Jaký?“

„Souhlasíte se mnou, že nelze žádat po beránkovi, aby se změnil ve vlka, ani po vašem horoskopu, aby vám skutečně předpověděl budoucnost?“

„K věci, von Klausene, k věci, spěchám.“

„Dobře, tak tedy, já nejsem Grégory von Klausen.“

Gruber se rozesmál. Martha se ke mně otočila se zarmouceným výrazem jako učitelka, která se stydí za odpověď svého žáka před inspektorem. Silberman odklepal popel ze svého doutníku a povzdechl si: „Zklamal jste mě, von Klausene.“

„Jmenuji se Georges Lyons. Grégory byl můj bratr. Zemřel při nehodě asi před šesti lety, když se pokoušel utéct před vašimi pochopy.“

„Ta historka je směšná. A nechtěl byste do toho zatáhnout i Zorra? Grubere, odveďte pána do suterénu.“

Rozzuřeně jsem se vztyčil:

„Poslouchejte mě! Nejsem Grégory. Jsem bankovní lupič.“

„Ano, to jsme zjistili. Skvělé přeškolení.“

„Nejsem Grégory. Kdybych byl Grégory, vydíral bych vás, a kdybych vás vydíral, nepotřeboval bych vykrádat banky, abych získal prachy!“

„Někteří lidé jsou obzvlášť chamtiví. Takže, Grubere, odveďte ho, unavuje mě. Mimochodem, pozdravuje vás profesorka Marcusová…“

„Myslíte si, že kdybych byl Grégory, riskoval bych návrat do Německa? Poslouchejte mě aspoň chvíli, kruci!“

Zaváhal a potom znechuceně pokynul Gruberovi, aby mě pustil. Začal jsem vyprávět svůj zmatený příběh. Snažil jsem se být co nejpřesvědčivější, ale uvědomil jsem si, že pravda někdy vypadá, bohužel, neuvěřitelně. Když jsem skončil, Martha sklonila hlavu. Gruber přešlapoval a netrpělivě čekal, až mě bude moct podrobit PZ 40. Silberman vypadal, že přemýšlí.

„Jak rád bych vám věřil… Von Klausen je mrtvý, naše problémy končí. Bohužel, jak vám řekla Marcusová, někdo nás vydírá. Pokud bych uvěřil, že von Klausen je skutečně mrtvý, říkám ‚bych‘, vyplývá z toho: a) že někdo vlastní ten seznam; b) že to klidně můžete být vy, když jste, mám-li vám věřit, jeho bratr.“

„Ale já jsem nevěděl, že zůstal naživu!“

„A já nevím, proč trváte na té směšné bajce. Jděte!“

Jako když luskne prstem, Gruber mě popadl a hodil si mě přes rameno jako pannu připravenou k oběti. Silberman si zapnul sako.

„Přijdu pozdě na večírek u prokurátora. Jste hotová, drahá?“

Natáhl ruku směrem k Martě a ta vklouzla do kožichu ze stříbrné lišky. Ona, která tvrdila, že nenávidí kožešiny, další lež k té pyramidě lží, kterou vůči mně vybudovala. Můj bože, jak jsem mohl být tak hloupý! Gruber otevřel dveře vedoucí na studené schodiště. Křičel jsem: „Silbermane, já jsem vás nevydíral! Martho, řekni mu to, kruci! Martho!“

Poslední, co jsem z Marthy spatřil, než se dveře za námi zavřely, byl její štíhlý bílý kotník v černém střevíčku. Kopal jsem ze všech sil, ale Gruber mě držel pevně. Otevřel další dveře, železné, a ocitli jsme se v holé a chladné místnosti. Jediným vybavením byly lesklé nástroje ležící na bílé umělohmotné výlevce, kovová židle a operační stůl, to vše ozářené ostrým světlem zářivky. Už to začínalo být únavné. Člověk by uvěřil, že se ocitl v paralelním světě, kde se to hemží samými klinikami.

Hodil mě na operační stůl. Než jsem ho stačil kopnout do obličeje, svázal mi nohy koženým páskem a poté mi připoutal i hrudník. Necítil jsem ruce, svázané už několik hodin.

Naklonil se nade mnou a já vnímal jeho kyselý dech. Bez varování mě prudce udeřil do břicha a já cítil, jak mi do úst stoupá žluč. Zasténal jsem bolestí a řekl opovržlivě: „Ubožáku!“

Pozorně si mě prohlédl a potom mě bleskově praštil obrovskými pěstmi mezi nohy. Bolest byla nesnesitelná. Zařval jsem, jako by mě spálil žhavým železem. Usmíval se na mne s rukama v bok. Mumlal s tím svým silným přízvukem: „Tak to byl předkrm… A teď pokračujeme…“

Zvedl pěst velkou jako kokosový ořech a poté už následovaly jen návaly bolesti, dokud jsem neztratil vědomí.

Na hlavu mi tekla studená voda. V ústech jsem měl pachuť krve. Páchl jsem zvratky. Ale byl jsem naživu. Otevřel jsem oko. Gruber se sklenicí vody v ruce spokojeně ustoupil. Noční můra tedy neskončila, byla to jen přestávka. Ostentativně si začal připravovat velkou injekční stříkačku, nasadil jehlu. Vystříkla trocha hnědé tekutiny. Pochopil jsem. Kupodivu mě pomyšlení, že ztratím svou integritu, že ztratím své já, děsilo víc než pomyšlení na samotnou smrt. Z představy, jak chodím po světě jako živý mrtvý bez duše, mě zamrazilo v zádech. K čemu je dobré být naživu, když si to člověk ani neuvědomuje? Veškeré mé bytí se bouřilo proti takovému rozkladu, který mi chystali. Cítil jsem, jak se třesu na tom operačním stole jako pokusné zvíře. Měl jsem strach. Odporný strach, který mi svíral vnitřnosti. Gruber se pomalu přibližoval a prozpěvoval si Straussův valčík, aby prodloužil svou rozkoš. Jeho pitomá tv ář přinášející mi imbecilitu byla ztělesněním hořké ironie života.

Udělal jsem to jediné, co ještě bylo v mé moci, plivl jsem mu do tváře. Otřel si ji hřbetem ruky a vyhrnul mi rukáv. Nechtěl jsem, nechtěl jsem se stát hloupým zvířetem, chtěl jsem zůstat sám sebou, celé mé tělo se vzepjalo a začalo se zmítat. Gruberovi udělal můj strach radost, ten hajzl mě dokonce ani nevyslýchal, chtěl mě jen zničit! Surově mi zabodl jehlu do předloktí a pořád si přitom prozpěvoval, ostatně falešně, ten pitomý valčík.

Zavřel jsem oči a začal si pomalu recitovat Baladu o oběšencích, přimkl jsem se k těm slabikám jako k talismanu a čekal, až ucítím, jak mi tekutina vniká do žil. Ale nic se nestalo, jen jsem zaznamenal prudký závan vzduchu kdesi v místnosti. Počítal jsem do dvaceti. Gruber si to chtěl nepochybně vychutnat. Zmlkl. Počítal jsem ještě jednou do dvaceti. Pořád nic, jen se něco lehce dotklo mé tváře. Co na mě chystá? Vzdal jsem to a otevřel oči, proti mé vůli mě ovládla potřeba vědět.

Gruber seděl na kraji výlevky mimo kruh světla a díval se na mě. Jeho pohled vyjadřoval překvapení. Nahoře bouchly dveře. Co se stalo? Další krutá hra? Jehla byla stále zabodnutá v mé paži, ale Gruber se nehýbal a upřeně na mě hleděl. Otevřel jsem oči doširoka, abych lépe viděl, ale zářivka mě oslepovala. Zdálo se mi, že Gruber sklání hlavu. Sklonil ji ještě trochu víc, jeho brada se teď dotýkala hrudi. Usnulo snad to zvíře? Nebo se soustředí, aby mi uštědřil ránu z milosti? Řekl jsem posměšně: „Jste unaven, můj milý Grubere?“

Neodpověděl. Jen ještě víc sklonil hlavu.

Pak se hlava pomalu oddělila a spadla mu na kolena.

Zíral jsem s otevřenou pusou.

Z Gruberova krku přímo přede mnou tryskal gejzír krve. Vězelo v něm široké ostří sekáčku na maso. Světlovlasá hlava mu ležela mezi nohama. Sekáček mu čistě přeťal krk a uvízl v hlasivkovém svalu. Hlava tak zůstala chvíli ležet na ostří sekáčku jako na tácu! K mé ještě větší hrůze začaly kapky stříkající krve dopadat na mou tvář jako nenasytné červené mouchy.

Prudce jsem odvrátil hlavu od té odporné scény. Má tvář se dotkla nějakého studeného předmětu. Skalpel! Někdo mi přišel na pomoc. Uchopil jsem střenku skalpelu do zubů a zamířil s ním k řemenu, který mi svíral hrudník. Měl jsem pocit, jako bych pózoval pro plakát umělců malujících nohama a ústy… Než se mi podařilo zasunout ostří pod řemen, pot ze mě jen lil. Začal jsem řezat. Umělohmotná střenka mi klouzala v zubech a několikrát jsem se bolestivě řízl. Stiskl jsem zuby a pokračoval. Trvalo celou věčnost, než řemen se suchým prasknutím povolil. Měl jsem hrudník celý od krve z četných řezných ran, které pálily jako čert.

Se skalpelem pořád v zubech jako nějaký bolševik rozvášněný pachem krve jsem se pustil do řemenu kolem kotníků. Dával jsem větší pozor a také už jsem byl obratnější, takže jsem se osvobodil rychle.

Jakmile jsem byl konečně volný, vrhl jsem se poslepu na pouta na rukou. Spěchal jsem, měl jsem strach, že každou chvíli uslyším kroky. Nylonová šňůra povolila rychle a já před sebe natáhl pořezané, ale volné ruce. Obnovení krevného oběhu v pažích vyvolávalo ostrou bolest. Třel jsem palce o sebe a ohýbal prsty, až jsem měl pocit, že mi ruce prasknou, potom se vše zklidnilo.

Nakonec jsem vytáhl z paže jehlu a rozšlápl ji jako jedovatý hmyz.

Přistoupil jsem ke Gruberově mrtvole, poslušně sedící na kraji výlevky, nevěřícně jsem uchopil jeho hlavu za vlasy a zvedl ji. Jeho oči, bezvýrazné po smrti stejně jako zaživa, na mě hleděly a ústa s lehce ohrnutými rty vypadala, jako by mě chtěla kousnout. S odporem jsem hodil hlavu na zem, chvíli se kutálela a poté se zastavila o zeď jako odkopnutý míč.

Rozepnul jsem tomu mizerovi sako a objevil pouzdro s pistolí. Vzal jsem si jeho zbraň, Walther P38, přesvědčil se, že je nabitá, a opatrně otevřel železné dveře. Otáčely se v pantech naprosto nehlučně.

Všude bylo ticho. Zdálo se, že cesta je volná. Bral jsem schody po čtyřech. Mé ruce rudé od krve a svírající pistoli vypadaly, jako by patřily nějakému hrdinovi laciných hororových filmů. Chvilku jsem poslouchal za dveřmi do pokoje. Nic. Potichu jsem otáčel klikou a čekal, že dostanu kulku do hlavy, ale místnost byla prázdná. Byl tu ještě cítit Marthin parfém „Orientální sen“. Pokoj vypadal mírumilovně se svými chesterfieldovskými křesly, pohovkou potaženou květovaným chintzem a karafou s oranžádou na bílém ubrusu… Neměl nic společného s bezhlavou mrtvolou v suterénu. A nic společného s uprchlíkem, jako jsem byl já. Nemohl jsem vyrazit na procházku zbrocený krví. Všiml jsem si černého pláště visícího na věšáku u vchodu a oblékl si ho. Venku bylo ještě poměrně chladno, takže v něm nebudu budit pozornost.

Odstrčil jsem závoru a prudce otevřel dveře. Štěrkovaná cesta byla prázdná. Zlatý déšť voněl do noci.

Šestnáctý den – pátek 23. března

Podíval jsem se na hodinky: 12 minut po půlnoci. Okolní krajina byla ponořena do tmy. Žádná světla v dálce. Jen kopcovitý terén s hlubokými lesy, jimiž procházela silnice vedoucí kolem panství. Ani v nejmenším jsem netušil, kde jsme. Nejbližší obydlí bylo možná na kilometry daleko. Vydat se na cestu pěšky mi také nepřipadalo jako dobrý nápad, pokud jsem se ovšem nehodlal změnit v lesního muže. Nejspíš bude nejrozumnější počkat zde, až se Silberman a Martha vrátí. Když Silberman odcházel, řekl „za chvíli na shledanou“, ještě mi to znělo v uších. Určitě si nemyslel, že se tak přesně trefil.

Usadil jsem se za širokým živým plotem z trnitých keřů, který lemoval cestu, v ruce jsem sevřel pistoli a zády se opřel o kmen staré vrby. Zachumlal jsem se do kabátu a připravil se na dlouhé čekání. Trochu mě znepokojovalo pomyšlení, že se tu někde volně pohybuje osoba, která oddělila Gruberovu hlavu od jeho svalnatého těla, a řekl jsem si, že nesmím usnout…

S trhnutím jsem se probudil. Tmu prorazila světla reflektorů a olízla fasádu. Proklatá ospalost! Podíval jsem se na hodinky: 2 hodiny 45 minut! Nenudili se… Pevněji jsem sevřel pažbu pistole a opatrně se narovnal. Klapla dvířka od auta a vzápětí zazněl Silbermanův slaďoučce milý hlas: „Až po vás, Martho, má drahá, prosím, jděte napřed…“

Marthina postava se objevila ve světle reflektorů a vyšla po schodech, následována dvěma muži. Silbermanem, opírajícím se o hůl jako neohrabaný hmyz, a dalším mužem, větším a hubenějším. Host, to byla má příležitost…

V tom okamžiku řidič vypnul motor, zhasl reflektory a malá skupinka se ocitla v kruhu žlutého světla, které šířila lampa ze sedmnáctého století zavěšená nad vchodem.

A zatímco já jsem měl co dělat, abych nevykřikl překvapením, když jsem poznal Lanzmanna, Silberman řekl:

„Máme si toho tolik co povědět, že, doktore?“

„Obávám se, že se mýlíte,“ odpověděl zdvořile Lanzmann.

Martha odemkla svým klíčem a všichni tři vešli dovnitř.

Co má tohle divadýlko znamenat?

Řidič také vystoupil z vozu, otočil se ke mně zády a chtěl si zapálit cigaretu, kterou se snažil chránit před ledovým větrem ve spojených dlaních. Vyskočil jsem a praštil ho pažbou pistole do hlavy. Beze slova se zhroutil. Klekl jsem si k němu, otočil ho, sundal mu sako a kalhoty a svázal jsem mu jimi ruce a nohy. Do pusy jsem mu strčil jako roubík zmuchlané ponožky a doufal jsem, že jejich smrad přežije. Potom jsem ho vzal kolem pasu a odtáhl ho k zadní části vozu. Byl těžký a já měl co dělat, abych ho nacpal do kufru, ale nakonec se mi podařilo nějak ho tam poskládat. Klíče od vozu ležely stále na palubní desce. Zavřel jsem jimi kufr, strčil je do kapsy a zamířil k oknům, která chránilo před pohledy zvenčí bujně rostoucí psí víno, plazící se po zdech.

Uvnitř vyndal Silberman láhev šampaňského a křišťálové sklenky a nalil Lanzmannovi, usazenému v jednom z kožených křesel. Martha si sundala kožich ze zavražděné lišky a v rudých hedvábných pouzdrových šatech s rozparkem na štíhlých stehnech se opírala o krb a kouřila. Celý ten malý svět vypadal mírumilovně. Oheň v krbu plál a tváře přítomných zrůžověly. Náhle jsem měl pocit, že se Martha na mne vrhá, a rychle jsem se stáhl, ale chtěla jen pootevřít okno. Její bledá tvář svítila ve tmě. Zhluboka vdechovala vzduch jako uvězněné zvíře. Nedokázal jsem vysvětlit proč, ale dojalo mě to. Ozval se Silbermanův kovový hlas: „Martho, jděte se podívat, co dělá náš přítel Gruber…“

Martha půjde dolů!

Hluboce se nadechla, což jsem slyšel jen já, a jakoby s lítostí přivřela okno, přičemž nevědomky nechala úzkou škvíru, která mi umožnila poslouchat, o čem se uvnitř mluví.

Za chvíli se dozvědí, že jsem utekl. To bude zajímavá scénka. Napnul jsem uši. Silberman upíjel šampaňské a Lanzmann si čistil brýle pohybem, který jsem tak dobře znal.

„Takže, můj milý,“ pokračoval Silberman medově, „přejděme k našim záležitostem…“

„Jsem zvědavý, o čem jste si tolik přál se mnou mluvit, milý doktore, neboť, pokud vím, nemáme úplně stejné… názory.“

„Nejde o politické názory, doktore, ale o jednoho z vašich pacientů, který nám k naší společné smůle zkřížil cestu…“

Lanzmann se narovnal a já viděl, jak soustředěný pohled jeho světlých očí zpozorněl:

„Doufám, že po mně nebudete chtít, abych porušil lékařské tajemství…“

V tom okamžiku vstoupila Martha. Tvář měla naprosto klidnou. Rozbušilo se mi srdce. Silberman se k ní obrátil:

„No, a co Gruber?“

„Nejspíš odešel, není tam.“

Silberman vypadal hodně rozzlobeně.

„Odešel! Ale…“

„Dveře jsou zamčené.“

Zamčené? To je mi novinka. Ten, kdo měl ten (skvělý) nápad useknout Gruberovi hlavu, se tedy vrátil, aby oddálil objevení těla? Silberman vypadal rozčileně, ale přítomnost Lanzmanna, který ho zvědavě pozoroval, mu zabránila v dalším vyptávání. Martha se vrátila na své místo u krbu. Plameny na ni vrhaly zlatavé odlesky a ona vypadala jako ten nejpůvabnější démon, který kdy vyšel z pekla.

Silberman si znovu nalil šampaňské, zatímco Lanzmann odmítl.

„Doktore, půjdu rovnou k věci. Jste inteligentní muž. Já jsem praktický člověk. Chápete tedy, že mám dobré důvody k tomu, abych vám položil následující otázky.“

Lanzmann mlčel a tvářil se, že je plně zaujat složitým vzorem černo-modrého perského koberce. Silberman pokračoval:

„Řekněte mi, proč jste dnes odpoledne udal jednoho z vašich pacientů policii?“

Lanzmann zvedl hlavu a pohlédl zpříma na Silbermana:

„Ten muž byl nebezpečný. Duševně nemocný. Ale to se vás nijak netýká. To spíš já bych se měl zeptat vás, proč jste mě dal sledovat…“

„Ale no tak, žádná velká slova… Dal jsem sledovat vašeho pacienta. A právě o něm s vámi chci mluvit.“

„Lituji, ale o něm vám nemám co říct.“

„Doktore, doktore, nenuťte mě ke krajnostem, kterých bychom nakonec oba litovali…“

„Takže teď dokonce výhrůžky? Myslím, že je načase, abych se rozloučil. Omluvte mě.“

Lanzmann se zvedl. Vypadal velmi důstojně a ve svém šedém vlněném kostkovaném obleku připomínal anglického duchovního.

Také Silberman vstal a nasadil upřímný tón člověka zvyklého chytat býka za rohy:

„Doktore, ten pacient, váš pacient, mě vážně zranil. Proto vás žádám o ty informace. Sám jste řekl, že je to nebezpečný člověk. A já mám všechny důvody se domnívat, že jsem kvůli němu v nebezpečí. Nemluvil s vámi nikdy o jistém Grégorym von Klausenovi?“

Teď jsme se dostali k jádru věci. Zadržel jsem dech. Martha vypadala, že se k smrti nudí. Lanzmann strnul.

„Můj pacient je duševně narušený člověk. Je přesvědčen, že má bratra-dvojče, pronásledovaného hordami vrahů kvůli jakémusi fantastickému tajemství. Nenechte se do těchto výmyslů zatáhnout.“

Je snad Gruberova hlava kutálející se mu po kolenou výmysl?! Lanzmann zamířil ke dveřím a já se připravil, že zasáhnu, abych měl všechny své ryby v jednom rybníku, když vtom Silberman zvýšil hlas a úsečně pronesl: „Zůstaňte ještě chvíli, doktore, prosím.“

„Ne, děkuji. Nemáme si co říct.“

„Je mi líto, ale nemohu s vámi souhlasit. Kdybyste se laskavě otočil…“

Lanzmann si povzdechl a poté se obrátil čelem k Silbermanovi a k berettě, která mířila na ploché břicho mého skvělého psychoanalytika. Lanzmannova strohá tvář ještě víc zpřísněla.

„Co má znamenat tahle směšná komedie?“

„Doktore Lanzmanne, nevím, co vám mohl svěřit náš společný přítel, ale určitě toho bylo až příliš, než abyste mohl pokračovat v kariéře, aniž byste mi poskytl nějaké záruky…“

„Záruky? Ale o čem to mluvíte?“

„Chci vaše poznámky týkající se tohoto pacienta a nahrávky vašich sezení.“

„Nikdy!“

Silberman pokrčil rameny.

„Nevypouštějte z úst taková velká slova. Klidně tu počkáme, až se vrátí můj přítel Gruber, a on pak půjde s vámi do vaší ordinace pro ty dokumenty. Věřte mi, že bych dokázal ocenit vaši spolupráci.“

„Určitě, myslíte si, že můžete všechno!“

Lanzmann hleděl na Silbermana znechuceně. Silberman pokrčil rameny a obrátil se na Marthu:

„Martho, nalejte nám ještě trochu šampaňského…“

Martha poslechla a otočila se k nim zády. Ze své pozorovatelny jsem spatřil, jak do jedné ze sklenic hodila nějakou tabletu. Bezpochyby něco, co udrží Lanzmanna v klidu. Pokud čekají na Grubera, budou tu trčet věčně. Považoval jsem za vhodné zasáhnout.

Slyšel jsem, jak Martha došla doprostřed místnosti, podala Lanzmannovi sklenku a ten ji přijal. Využil jsem toho, vpadl dovnitř s pistolí v ruce a namířil na Silbermanova záda.

„Zvedněte laskavě ruce, prosím. Děkuji.“

Silberman se prudce otočil a stiskl kohoutek. Vystřelil jsem zároveň s ním. Má kulka ho zasáhla do ruky. Vykřikl vzteky a bolestí, pistole mu vypadla z ruky a on se zhroutil na pohovku. Třeštil na mě svá malá živá očka a byl úplně bez sebe: „Vy jste blázen!“

„Jak vám doktor právě potvrdil. Martho, Lanzmanne, sedněte si na pohovku.“

Pomalu se posadili s rukama tak, abych na ně viděl. Martha vypadala naprosto klidně. Silbermanovi tekla ze zraněné ruky krev a vpíjela se do rukávu a krásného květovaného chintzu na jeho elegantní pohovce. Tiskl si na ránu žlutý hedvábný kapesník a bledý bolestí se snažil držet zpříma. Přistoupil jsem k nim, dávaje si přitom pozor, aby mezi námi zůstala bezpečná vzdálenost, popadl láhev šampaňského a zhluboka se napil. Bylo studené a příjemně perlivé. Cítil jsem se rozjařeně. Všichni protagonisté hry pěkně pohromadě. Poslední dějství mohlo začít. Posadil jsem se na opěradlo jednoho z křesel a namířil zbraň na to vybrané trio. Hleděli na mě bez hnutí jako porcelánové figurky. Nejdřív jsem se obrátil na Lanzmanna: „Tak co, doktore, pořád si myslíte, že jsem paranoidní?“

Pokrčil rameny. Přešel jsem k Silbermanovi:

„A vy, doktore, pořád si myslíte, že jsem Grégory von Klausen?“

„Ať jste kdokoli, jste pouhý darebák.“

„Pokud toto označení vztáhnu na svého zploditele, pak je zcela oprávněné. Řekl jste doktorovi, co hledáte?“

„To se ho netýká.“

„Naopak. Jeho nestranná analýza by nám mohla velmi pomoci. Když dovolíte, krátce vám vyložím fakta. Víte, doktore, tahle mladá žena je moje manželka Martha.“

Lanzmann si nasadil brýle, jako by se chystal prozkoumat exponát v muzeu. Martha se nepohnula, hlavu měla položenou na opěradle a byla duchem nepřítomná. Pokračoval jsem: „Jenže to není moje žena. Je to Silbermanův voják, jehož posláním bylo mě špehovat a zjistit, kam jsem schoval dokument, který tito pánové a dáma zuřivě hledají a který se týká tajné organizace Železná růže. Můj otec, zesnulý Lucas von Klausen, stál v jejím čele. A můj bratr Grégory, o němž jsem se domníval, že zemřel jako dítě, tuto organizaci odhalil, zabil svého otce a zmocnil se toho dokumentu. Grégory je teď opravdu mrtev. Ale ti pitomci jsou přesvědčeni, že já jsem on a že je vydírám.“

Silberman mě zuřivě přerušil, napodobuje La Fontaina:

„Když ne vy, tak kdo?“

„Proč ne Gruber nebo Martha nebo kterýkoli z vašich agentů, který se dostal do kontaktu s Grégorym?“

„Magdalena se k němu před vaším setkáním ani nepřiblížila!“

„A Gruber?“

Byl viditelně zviklaný a potichu si opakoval „Gruber“. Potom se otočil k Martě, jako by hledal pomoc. Rána mu už nekrvácela, ale musela hrozně bolet, kost byla roztříštěná. Pokračoval jsem: „Doktore, vy mě znáte už dlouho. Svěřil jsem se vám. Často jsem vám vyprávěl o svém bratrovi. Můžete těm nebohým mistrům špionům říct, že nejsem Grégory von Klausen, ale zkrátka a dobře Georges Lyons?“

Lanzmann mě dlouho pozoroval. Pak propnul prsty, až to zapraskalo, a obrátil se k Silbermanovi:

„Tak tedy, doktore, když je tomu tak, potom mohu potvrdit, že tento muž…“

Udělal pauzu a dal si doušek šampaňského:

„Kristal-roederer, ročník 1963… vynikající, doktore… tak tedy, že tento muž je skutečně Grégory von Klausen!“

Nevěřil jsem svým uším!

„Hajzle!“ zařval na mě Silberman a vztekle vstal.

„Sedněte si!“ nařídil jsem mu.

Ozvala se detonace a Silberman se zhroutil na zem.

Ohromeně jsem hleděl na svou zbraň. Třeskla druhá rána a já měl pocit, že mi to spolu s pistolí utrhlo ruku. Padl jsem na podlahu jako hadrová panenka.

Lanzmann se usmíval a z kapsy u saka mu vyčuhovala hlaveň pistole. Ten pitomec Silberman ho dokonce ani neprohledal! A Lanzmann mi právě vyřadil z činnosti druhou a poslední ruku.

Teď to byla má krev, co stékalo na perský koberec. Kulka prolétla předloktím a nenadělala moc škody, ale několik týdnů si budu muset rozmyslet rozdávat rány!

Jakžtakž jsem se před Lanzmannovýma pobavenýma očima vyškrábal na nohy. V pokoji bylo cítit střelný prach. Walther zajel pod pohovku, kam jsem nedosáhl. Martha seděla pořád na stejném místě. V duchu jsem se zoufale ptal, co bych mohl udělat, kdyby se Lanzmann rozhodl obrátit pozornost na ni. Silberman ležel na břiše a v zádech mu zela obrovská díra. Chroptěl a pohled měl skelný. A i když mi zničil život, pocítil jsem při pohledu na toho člověka, jenž umíral, soucit. Kývl jsem směrem k němu a řekl Lanzmannovi, který na mě hleděl chladným pohledem entomologa: „Umře.“

Lanzmann pokrčil rameny.

„To vám vadí?“

„Nemůžeme nechat někoho takhle chcípnout, to by byl zločin.“

„Máte pravdu,“ přikývl se zlým úsměvem. Pak klidně namířil pistoli na Silbermanovu hlavu a vystřelil.

Kulka mu roztříštila lebku, až vystříkl mozek. Zamrazilo mě: napadla mě strašná myšlenka, že se Lanzmann úplně zbláznil. Otočil se k Martě a já nedokázal zadržet výkřik: „Pozor, Martho!“

Lanzmann se rozesmál.

„Nebojte se, chtěl jsem jen požádat svou přítelkyni Marthu, aby mi nalila sklenku. Při tom rozhovoru mi vyschlo v krku.“

Martha vstala a nalila mu sklenku šampaňského. Když mu ji podávala, vzal ji lehce za ruku a políbil do dlaně. Do spánků mi bušily žhavé vlny. Martha si to nechala líbit, Martha se usmívala! V krátkém záběru jsem se znovu viděl v Lanzmannově ordinaci a slyšel Marthin hlas u dveří. Ti dva byli spřažení, Martha mě zradila a zradila i Silbermana! Vzteky bez sebe jsem se pokusil vstát.

„Martha a vy…,“ blekotal jsem.

„Martha a já jsme uzavřeli dohodu. Víte, ona velmi rychle pochopila, že skutečně nevíte, kde ten seznam je. A také záhy poznala, kdo v této záležitosti tahá za provázky. Ale bylo mnohem praktičtější nechat Silbermana a jeho kliku, aby si mysleli, že to vy jste ten vyděrač.“

„Protože…“

„Bravo, můj milý Georgesi. Byl jsem to opravdu já, kdo přinutil našeho zesnulého přítele Silbermana klopit prachy, jak píšou v románech. Díky tomu pitomci Grégorymu, který se mi tak laskavě vydal do rukou.“

Konečně! Přiznal se! Ten drahý doktor ohrožující mě pistolí! Podobal se vašnostovi z dětských knížek, úlisnému a samolibému. Zeptal jsem se ho: „Jak jste navázal kontakt s Grégorym?“

Pohlédl na mě pobaveně:

„To on se spojil se mnou. Dali mu mé jméno jako místní kontakt na Herrerovy brigády.“

„Herrerovy brigády?“

Musel jsem se tvářit hloupě, neboť Martě přelétl po tváři úsměv, a já cítil, jak rudnu. Ano, dokonce i v této chvíli bylo pro mě mínění té děvky, která mě zradila, důležitější než hrozba smrti. Lanzmann začal poučným tónem: „Posláním Herrerových brigád bylo pronásledování válečných zločinců a jejich odstranění z našeho ubohého světa bez procesu. Jejich zakladatel Luis Herrera, madridský Žid, který uprchl do Francie po roce 1936 a jehož později Francouzi vydali gestapu, přijal přísahu prvních členů 3. června 1944 v Osvětimi. O dva dny později byl předán esesáckým psům kvůli drobné chybičce.

Můj otec Julius Lanzmann, povoláním kožešník, byl jedním ze spiklenců. Po celé dětství jsem poslouchal o pronásledování, zločincích, kteří uprchli do Jižní Ameriky, o stopách, popravách, a jakmile jsem na to měl věk, zaujal jsem své místo v brigádách. Martho, šampaňské, prosím.“

Martha mu nalila. Byl jsem tak zaujat Lanzmannovým vyprávěním, že jsem téměř zapomněl na svou zakrvácenou paži. Napil se a pokračoval zvučným hlasem, jako by přednášel studentům: „Protože se zdá, že po tom toužíte, povím vám celý příběh, poučný příběh Grégoryho von Klausena. Nějaké námitky?“

Zavrtěl jsem hlavou. Ten mizera si ze mě dělal legraci. Ale já chtěl znát pravdu. Pokračoval:

„Takže když Grégory přijel do Švýcarska, kontaktoval mě. Nezahynul při té letecké havárii. Byla to předstíraná nehoda, která měla svést pronásledovatele ze stopy. Vyprávěl mi svůj příběh a to, jak odhalil von Klausena a musel ho zabít. Hrozné, že? Jak se zdá, ten staroch mu nedal na vybranou. Buď Grégory, nebo on… Chudák Grégory se z toho nevzpamatoval. Řekl mi ‚Jsem otcovrah‘ a rozplakal se. Moc citlivý chlapec, ten Grégory.“

Přerušil jsem ho:

„Grégory byl vychováván v Německu. Předpokládám tedy, že mluvil německy…“

„Přesně tak. Jak víte, je to jazyk, který dobře znám. Můj otec mě ho učil od útlého dětství. Ale aby nebudil pozornost, používal Grégory co nejčastěji francouzštinu. Mluvil francouzsky plynně, ostatně stejně jako anglicky a rusky, díky své příslušnosti ke speciální jednotce, DGA. Zkrátka po mnoha peripetiích se Grégorymu podařilo zachytit stopu tak dávno zmizelého drahého Georgese.“

„Ale jak?!“

Grégory mě našel! Proč mě nekontaktoval?

„Nevím jak. V každém případě mi Grégory dlouho vyprávěl o Georgesovi a vysvětloval mi, že nikdo neví o tom, že má bratra-dvojče. Dokonce ani von Klausen to nevěděl. Toho starého sadistu informovala o Grégoryho smutném osudu jeho dávná přítelkyně Greta Marcusová, ale on se nikdy nezajímal o osud tohoto položidovského dítěte.“

Pocítil jsem nenávist při pouhém pomyšlení na toho krutého starce, který byl mým otcem. A také stud. Styděl jsem se, že jsem jeho syn. Měl jsem strach, co z něj bych mohl v sobě najít. Lanzmann se usmál: „Zlobíte se… Přejete si snad, abych přestal připomínat ty bolestné události?“

„Pokračujte!“

Zaznělo to hořce a ostře. Zdálo se, že Lanzmanna těší pokračovat ve vyprávění. Pustil se do dlouhého vysvětlování, a jak mluvil, začaly do sebe jednotlivé díly skládačky konečně zapadat.

Jakmile se Grégory von Klausen dostal do Švýcarska, vydal se tedy k doktoru Lanzmannovi, aby mu sdělil, co zjistil o Železné růži. Lanzmann zavětřil příležitost, a tak ho požádal, aby mu poskytl důkaz o existenci toho slavného seznamu. Grégory to udělal. Lanzmann pak Grégoryho ujistil, že na případ nasadí špehy z Herrerových brigád, a poradil mu, aby se schoval. Potom už bylo jednoduché vydírat Silbermana, kterého fotokopie ukázky z dokumentu přinutila k maximální spolupráci.

Ale Grégory začal být dotěrný. Takže jaká byla radost doktora Lanzmanna, když se na pohotovosti kliniky, kam jsem byl přivezen, dozvěděl, že se jmenuji Georges Lyons, že jsem měl 25. května nehodu a že z trosek mého vozu vytáhli mrtvolu neznámého muže. Grégory skutečně doktoru Lanzmannovi prozradil, že našel mou stopu a že se toho dne chce se mnou setkat. Takže dvojí štěstí, Grégory zemřel a já si na nic nepamatoval!

Ovšem Silberman si myslel, že jsem ve skutečnosti Grégory, skrývající se pod jiným jménem, a poslal za mnou Marthu, aby získala ten seznam. Martha samozřejmě neuspěla, ale dostala se až k Lanzmannovi, který jí pak dobře platil za mlčení.

Jediným problémem by mohl být fakt, že Grégory požádal svou banku a jistého notáře, aby v případě, že jim každý rok nepřijde jeho fotografie, jak čte noviny z příslušného roku, otevřeli zalepenou obálku uloženou v jeho sejfu a zveřejnili její obsah. Tento sejf nesměl být v žádném případě otevřen z jiného důvodu, včetně jeho vlastní žádosti. Grégory bohužel prozradil tyto dispozice Lanzmannovi, který po jeho smrti vyřešil tento problém tak, že mě bez mého vědomí fotografoval v čekárně: vždycky byla mezi fotografiemi alespoň jedna, na níž jsem si četl noviny.

Lanzmannův plán vyšel skvěle.

A proto tedy klečím zde na perském koberci proti mrtvole, své ženě a svému psychoanalytikovi a krvácím uprostřed poklidné švýcarské noci.

Lanzmann se odmlčel, aby se mohl napít šampaňského. Zdálo se, že vychutnává účinek svého jedovatého vyprávění, a pozorně mě sledoval. Byl jsem otřesen, jako po obzvláště zuřivém boji. Něco nebylo v pořádku. Byla tu jedna věc, o níž mi Lanzmann lhal, ale já ji nebyl schopen odhalit. Kdybych si tak mohl odpočinout a ošetřit si ránu… Ztratil jsem mnoho krve, a cítil se velmi slabý. Proč, proč mě chtěl Lanzmann ve své ordinaci zabít? Byl jsem pro něj užitečnější živý než mrtvý. Dostal strach? Strach, že… že…

„Podívejte se na mě Georgesi…“

Mechanicky jsem k němu otočil hlavu, upíral na mě velitelský pohled a oči se mu hrozně zvětšily.

„Ne!“

Vykřikl jsem a zakryl si tvář zdravou rukou.

„Je to rozkaz, Georgesi!“

Cítil jsem se k němu přitahován neodolatelnou silou. Martha! Kde byla Martha? Martha se na mě dívala a zdálo se, že má v očích soucit. S neuvěřitelným úsilím jsem se pohnul směrem k ní: „Martho…“

Lanzmannův hlas se mi zavrtával do hlavy jako nebozez:

„Nehýbejte se! Jste opravdu nesnesitelný, Georgesi, myslím, že budu nucen se vás zbavit. Pokud jde o mne, shromáždil jsem dostatečné množství peněz, abych se mohl odebrat na zasloužený odpočinek po třiceti letech strávených posloucháním nářků neurotiků, jako jste vy.“

Pistolí ukázal na Silbermanovo nehybné tělo:

„Policie a Silbermanovi přátelé si budou myslet, že jste se navzájem zabili. Doufám, že budete mít hezký pohřeb. Bohužel se ho nebudu moct zúčastnit, odjíždíme s Marthou na Galapágy trochu si odpočinout.“

Pečlivě na mě zamířil a já se ze zoufalství nazdařbůh zeptal:

„Proč jste Gruberovi nedovolil mě zabít?“

„Cože?“

Zdálo se, že je opravdu zmatený. Vsadil jsem všechno na jedinou kartu:

„Proč jste ho zabil?“

„Grubera? Ale já jsem ho ne…“

Otočil se k Martě:

„Co to povídá? Dejte mi ještě napít, umírám žízní.“

Byl bledý a zpocený. Velké kapky potu mu stékaly po prošedivělých skráních. V mlze, do níž jsem sklouzával, jsem se v duchu ptal, proč na něj Gruberova smrt tak zapůsobila. Vypil sklenici jedním douškem a ihned ji podal Martě, aby mu znovu nalila. Pak se obrátil ke mně. Podařilo se mi posunout se o několik centimetrů blíž k berettě, kterou upustil při pádu Silberman.

„Vysvětlete mi to, Georgesi. Co má ta historka znamenat?“

„Někdo Gruberovi usekl hlavu. Hezky čistě, to by se vám líbilo… A jestli je to výmysl, tak se tedy podařil, doktore.“

Nikdy jsem si nevšiml těch tmavých váčků pod jeho očima. Upíral je na mne a prst měl na spoušti pistole.

„Říkáte nesmysly, abyste získal čas…“

Pokrčil jsem rameny:

„Někdo ho skutečně zabil… Jděte se podívat do suterénu.“

Lanzmann se ušklíbl:

„Vaše lsti jsou stejně mizerné jako vaše psychika, milý Georgesi.“

Kapky potu teď stékaly na jeho jemně proužkovanou košili z oxfordského plátna. A já si uvědomil, že je nemocný. Fyzicky nemocný. A zároveň mi bylo jasné proč. V tom okamžiku jediná osoba, která mohla zabít Grubera, stejná osoba, která určitě otrávila Lanzmanna, řekla tiše: „Dejte mi svou zbraň, doktore, jestli chcete, abych vám dala protijed.“

„Protijed?“

Zmatený Lanzmann se otočil k Martě. Naprosto klidně k němu natáhla ruku.

„Právě jste spolkl koncentrovaný derivát phencyclidinu, což bude mít za následek do patnácti minut, tedy (pohlédla na hodinky) přesně v půl, vaši smrt. Mám, jak se sluší a patří, protijed. Ale ráda bych si nejdřív vzala tu zbraň, se kterou zacházíte čím dál neobratněji.“

Nikdy jsem Marthu neslyšel mluvit takto chladně a odtažitě, a já ten tón a způsob poznal: patřily profesionálnímu zabijákovi bez slitování.

Lanzmann svíral svou zbraň jako dítě hračku. Nepozorovaně jsem se přesunul k Silbermanově berettě. Lanzmann se pokusil o povýšený tón, ale hlas měl zastřený: „Četla jste… příliš mnoho komiksů… Martho. A nemyslíte… pořádně na vlastní… zájmy.“

Nohy se mu podlomily a musel se chytit křesla, aby neupadl. Martha toho využila a sebrala mu pistoli, a mně se zároveň podařilo uchopit tu Silbermanovu. Oba jsme se narovnali a stáli tu proti sobě, oba se zbraní v ruce. Martha se zle usmála a odhalila řadu perleťových zubů: „Levou rukou, Georgesi? Nemyslíš, že se přeceňuješ?“

„Na tu vzdálenost tě neminu, drahoušku.“

Lanzmann zešedl. Sáhl si na krk:

„Mám žízeň… Mám strašnou žízeň. Dejte mi protijed…“

„Kde je vaše kopie seznamu?“

Lanzmann zamrkal jako sova na denním světle:

„Ale vy jste… tedy nic… nepochopila!“

Hleděli jsme na něj oba, Martha i já. Ironicky se zasmál:

„Jaký krásný pár! Jsou ochotni se… navzájem zabít pro… kus papíru, který jsem… nikdy neviděl!“

„Co to říkáte?“

„Nikdy neviděl! Nikdy! Ach, to je příliš… hloupé!“

Zakoktal jsem:

„Ale co ta fotokopie, kterou jste poslal Silbermanovi?“

„Ukázka, kterou mi předal… Grégory, aby mi… dokázal, že mluví… pravdu. Moje chudinky, jak jste… hloupí!“

„Ale kde je tedy ten seznam?“

Martha se nad ním sklonila a zatřásla s ním. Rozkašlal se a začal se chvět, oči obracel v sloup. Pustila ho. Bolestně ze sebe vyrážel: „Pálí mě v krku… Jste lhářka… děvka, Martho, ale k něčemu se vám přiznám: líbí se mi to… nemám rád… obyčejné lidi… příliš nudní…“

Tělem mu projela křeč způsobená nesnesitelnou bolestí. Přitiskl si ruku na srdce.

„To bolí… Nevím… kde… je ten seznam. Jen jeden člověk to ví… ale ten vám… to nikdy nedokáže… říct.“

„Proč?“

Tu otázku jsme položili oba najednou.

„Protože… je… naprosto… šílený.“

„Kdo je to?“

Zatřásl jsem s ním. Tvář nabyla tmavě modrého odstínu, rty se ohrnuly a on vydechl:

„Sejf 288… 52357, Federální banka… budete… překvapena…“

„Lanzmanne!“

Jeho tělo se vzepjalo, celé se roztřáslo a z koutku úst mu začaly vytékat sliny. Otočil jsem se k Martě a vykřikl:

„Martho, protijed, rychle!“

Ale v té chvíli mi padl do náruče. Jeho světlé oči na mě strnule hleděly v němé výčitce. Byl to druhý mrtvý, který mi hleděl do očí, za posledních dvanáct hodin. Lanzmann! Nemohl jsem uvěřit, že už se nikdy neušklíbne a nepronese jeden ze svých obvyklých sarkasmů. Vypadal staře a unaveně. Smrt ho změnila. Martha k němu přistoupila a nadzvedla mu víčko.

„Srdce ho zradilo.“

Na okamžik se naše ruce na tváři mrtvého Lanzmanna dotkly. A já měl pocit, že se Marthina ruka zachvěla. Podíval jsem se na ni:

„Žádný protijed neexistuje, že?“

Martha si rozvážně zapálila cigaretu.

„Existuje, ale nevím, jestli bych mu ho dala. Ten mizera ohrozil celou síť, ztratili jsme celá léta.“

„My?“

„Herrerovy brigády,“ odpověděla a vyfoukla mi kouř do tváře.

Údivem jsem otevřel ústa. Martha ve službách Silbermana, Martha ve službách Lanzmanna, Martha ve službách brigád, odehrávalo se to na mě příliš rychle… Ničemu jsem nerozuměl. Měl jsem pocit, že padám do bezedné studny, kde každá odpověď vyvolávala novou otázku. Martha pokračovala: „Věděli jsme, že existuje nesmírně cenný dokument, který by nám umožnil dostat se až k nejvýše postaveným členům pověstné Železné růže. Jen kvůli tomu jsem pronikla do Silbermanovy organizace: abych našla ten seznam. Použila jsem Grubera. Namluvila jsem mu, že naprosto sympatizuji s jejich myšlenkami. Ten hlupák ničemu nerozuměl. Byl do mě blázen a brzy mi navrhl, abych se k nim přidala. Silberman přišel s nápadem použít mě k tomu, aby tě měl pod kontrolou. I já jsem si nejdřív myslela, že je vydíráš ty, a chtěla jsem získat seznam pro brigády. Potom jsem pochopila, že tě někdo zneužil. Že je v síti zrádce. Hodně jsem přemýšlela.“

Napjatě jsem poslouchal.

„Jedno bylo jisté: Grégory von Klausen dorazil do Švýcarska, byl donucen zabít svého otce a poté, co získal ten seznam, zmizel. Ty jsi evidentně o ničem nevěděl: to znamenalo, že nejsi Grégory!“

Konečně! Někdo to laskavě uznal! Pokračovala:

„Kdosi Grégoryho zastavil, určitě ho zabil a zmocnil se toho zatraceného seznamu. Někdo, kdo tě znal natolik dobře, aby tě bez tvého vědomí přiměl hrát úlohu Grégoryho. Někdo, kdo patřil k brigádám a komu se mohl Grégory svěřit! Tak jsem dospěla až k Lanzmannovi. ‚Psychiatr udával tempo‘ – co říkáš takovému názvu pro detektivku?“

Nevesele se usmála. Náhle jsem ji viděl takovou, jaká byla: křehkou a nešťastnou mladou ženu se ztrhanými rysy. Naprosto nevhod jsem strašně zatoužil vzít ji do náručí. Ale ani jsem se nepohnul. Vyfoukla kouř a pokračovala, jako bychom vedli bezvýznamnou konverzaci: „Předstírala jsem, že jsem se s ním spojila. Chtěla jsem získat čas. Vymyslet plán útoku. Netušila jsem, že se to takhle zamotá…“

Ukázala bradou na Silbermanovo a Lanzmannovo tělo. Dva mrtví muži v luxusním interiéru před žhavými uhlíky. Nejhorší bylo, že po bouřlivých událostech posledních dnů už mi to nepřipadalo ani nemístné. Jako kdyby smrt byla všude, a zvlášť okolo mne. Zvedl jsem hlavu: „To ty jsi zabila Grubera?“

Snesla můj pohled:

„Než jsem se stala aktivní členkou brigád, absolvovala jsem speciální výcvik. Velmi speciální. Jsem nájemný vrah, Georgesi. Tak si vydělávám na živobytí. Zabíjím lidi. To není moc romantické, že? Pokud jde o Grubera, řekla jsem Silbermanovi, že jsem si zapomněla kabelku. Čekal na mě venku, ve své limuzíně. Vzala jsem v kuchyni sekáček na maso a sešla jsem dolů. Musela jsem jednat rychle a tiše. Pootevřela jsem dveře, aniž mě zaslechl, byl ke mně otočen zády, prozpěvoval si. Udeřila jsem ho tím sekáčkem ze všech sil mezi druhý a třetí obratel. Beze slova se zhroutil. Vrátila jsem se nahoru a odjeli jsme na večírek. Šokuje tě to?“

„Myslím, že už mě nikdy nic nepřekvapí.“

Přistoupila ke mně a dotkla se mě. Cítil jsem opojnou vůni její pokožky. Nájemný vrah. Vykonavatel rozsudků vynesených v nepřítomnosti nad zločinci na útěku. Má něžná kunsthistorička… nebezpečná jako chřestýš. Začala mi vyhrnovat rukáv: „Zavážu ti to. Nehýbej se.“

„Martho…“

Zadržel jsem ji svou zdravější rukou. Jemně se vyprostila.

„Georgesi… jsi synem Lucase von Klausena… Řezníka…“

Ohradil jsem se:

„Dobře víš, že jsem o tom nevěděl!“

„Celá má rodina za války zahynula, Georgesi, chápeš? Až po mé bratrance z druhého kolena! Z dvaapadesáti členů rodiny zůstal naživu jen můj otec. Bylo mu deset let a čekal na ošetřovně, až na něj dojde řada, aby se stal pokusným morčetem von Klausena a jeho kliky, když vtom ti mizerové utekli jako krysy opouštějící potápějící se loď.

Když jsem se narodila, bylo mému otci dvacet pět let, ale vypadal na padesát, a zemřel, ještě mu nebylo třicet. Ve vězení byl vystaven radioaktivnímu záření. Víš, někdy mám dojem, že jsme skutečně posedlí pomstou, jenže když tolik lidí, jako byl Lucas von Klausen, soudy po válce osvobodily! A ty, ty jsi jeho syn!

Ze začátku jsem si myslela, že jsi jako oni, jeden z těch mizerných malých fašistů, ještě odpornější než oni, protože je zrazuješ pro peníze. A pak, jak čas běžel, jsem proti své vůli cítila, že…“

„Že co? Mluv!“

Zatřásl jsem s ní svou zdravější rukou. Zavřela se jako ústřice.

„To bolí.“

Prudce jsem ji pustil a otočil se k ní zády. Její hluboký hlas mě zasáhl přímo do srdce:

„Že tě miluju. Miluju tě, Georgesi. Ať jsi kdokoli.“

Horké slzy mi vhrkly do očí. Polkl jsem a vyvinul obrovské úsilí, abych je zadržel.

„Byl jsem v celé té záležitosti jen obyčejný pěšák, Martho.“

„Prosím tě, Georgesi, nemluvme teď o tom. Pojď, pospěšme si.“

Cvak, a stala se z ní zase dokonalá špionka z obrázkových seriálů. Vyrobila mi provizorní obvaz za pomoci ubrusu a čistého lihu a pak jsme odsud vypadli. Směr Ženeva a Federální banka.

Martha se v rodícím se dni řítila jako šílenec. Nechali jsme za sebou tři mrtvoly a Silbermanova řidiče, který musí jít ve slipech po silnici, jestli se chce odtud dostat dřív, než dorazí policie. Než jsme odjeli, odemkl jsem totiž kufr limuzíny a s Marthinou pomocí jsem z něj vytáhl ještě stále svázaného řidiče: nedokázal jsem vydat člověka, ať to byl kdokoli, úřadům. Nevšímali jsme si jeho zuřivého mručení přes roubík, zvedli jsme ho a uvolnili mu pouta na nohou.

Zabořil jsem se do měkkého sedadla a zavřel oči. Ozvalo se staré zranění a to nové mi působilo ostrou bolest. Cítil jsem se slabý, velmi slabý, a musel jsem ztratit vědomí, neboť náhle mě Marthin hlas vytrhl ze zlého snu, v němž se mě starý von Klausen snažil sekerou s tenkým ostřím rozsekat na kusy. Zachvátil mě neovladatelný vztek, vytrhl jsem mu sekeru z rukou a chystal se mu useknout hlavu, když si Marthin hlas prorazil cestu mým zamlženým mozkem.

„Jsme na místě.“

Trhl jsem sebou. Na místě? A kde?

„Jsme u banky. Půjdu tam sama. Počkáš na mě v autě. Vypadáš příliš špatně, než abys mohl jít se mnou.“

Chabě jsem protestoval, ale pohled do zpětného zrcátka mě přesvědčil, že Martha má pravdu. Byl jsem zarostlý, oči jsem měl zapadlé, pod nimi obrovské váčky a límec košile celý od krve. To by poplašilo bezpečnostní službu v každé bance. Skrčil jsem se na sedadle, zvedl límec kabátu a sevřel vlažnou berettu v kapse. Než vystoupila z auta, dotkla se Martha lehce konečky prstů mé šíje. Sledoval jsem ji, jak stoupá po schodech, dokonalá ve svém kožešinovém plášti, jako kdyby nestrávila celou noc s mrtvolami. Vrátný se za ní obdivné otočil. Martha tak na muže působila vždycky. Když se na mě podívala tím zvláštním pohledem, měl jsem pocit, že jsem myš v tlapách pantera.

Slunce zapadlo. Drobně se rozpršelo. Chodců bylo málo a spěchali. Mnozí z nich měli na sobě obleky a v rukou kufříky. Měl jsem hlad, měl jsem žízeň, nebylo mi dobře. Jestli se mi podaří vypadnout do jižní Francie, nebudu aspoň tři měsíce dělat nic jiného než spát, koupat se a ochutnávat provensálskou kuchyni. Nádherná vůně česneku, pečené papriky a tykvových placiček jako by naplnila celou kabinu auta. Masíroval jsem si žaludek. Co tam ta Martha ksakru dělá?! Podíval jsem se na hodinky. Byla pryč už devatenáct minut. Nastražil snad Lanzmann na nás past? Vyjde Martha ven v doprovodu výsměšně se tvářícího Malinoise? Byl jsem čím dál nervóznější. Zdálo se mi, že si mě lidé prohlížejí, a ještě víc jsem se na sedadle přikrčil. Stále pršelo, pravidelné kapky měkce dopadaly na kapotu. Představil jsem si jasně modrou oblohu nad piniemi, zlaté odlesky moře vlnícího se v malých narudlých zátokách. Dvacet dva minut! Určitě se něco stalo.

Dvířka se otevřela a já sebou trhl, připraven na nejhorší.

„Klid,“ řekla Martha a sedla si za volant.

Položila mi na klín tlustou hnědou, pečlivě zalepenou obálku.

„Co jsi tam dělala?“

„Netvař se jak trestanec na útěku, v celé bance jsou policajti.“

„Cože?“

„Polib mě.“

„Martho, teď není vhodná chvíle…“

„Polib mě, jdou sem dva policajti.“

Poslechl jsem a mé rty rozpálené horečkou se setkaly s Marthinými teplými a sladkými. Měl jsem pocit, jako bych dostal elektrický šok, a podbřiškem mi projela silná vlna touhy. Ale Martha už nastartovala a pomalu vyjela od chodníku.

„Počkala jsem, až jsem si byla jistá, že tam ti policajti nejsou kvůli Lanzmannovi, a teprve potom jsem sešla k sejfům. Myslela jsem si, že nám ten mizera možná nastražil past.“

„Taky mě to napadlo.“

„Ne, ve skutečnosti tam byli kvůli tobě, miláčku.“

Vychutnával jsem toho miláčka mlčky, pomaloučku. Pak jsem odpověděl:

„Kvůli mně? Objevili něco?“

„Myslím, že doufali, že tě dostanou, až si přijdeš vybrat nebo uložit peníze. Nic jiného nemohli dělat. Ředitel by se nechal spíš zabít, než by prozradil bankovní tajemství.“

„Stejně nezná mou pravou totožnost.“

Martha obratně projela nebezpečnou zatáčku a potom řekla:

„Teď už se nás to týká nás obou, takže…“

„Co tím chceš říct?“

„Dobrá, chci se zeptat: kdo vlastně jsi?“

„Martho, ještě ty s tím začínej! Já jsem já, Georges Lyons…“

„Jak jsi přišel k tomu jménu Lyons?“

„Už jsem ti to vyprávěl, jeden americký voják, s nímž má matka žila na hromádce, mě opravdu chtěl adoptovat. Byl do ní blázen.“

„To ale nějak neodpovídá typu mužů, kteří tvou matku navštěvovali, nemyslíš?“

„Co já vím, možná to byl nějaký svatý okupant, který se chtěl dostat do svého ráje.“

Lyons… Snažil jsem se vzpomenout si na něj, ale byly mi tehdy tři roky a vybavoval jsem si jen matný obrázek velkého zarostlého chlapíka v uniformě. Jakýsi laskavý obr se nade mnou s úsměvem skláněl a voněl žvýkačkou. Ale co pro mě znamenal ten Lyons? Ani jsem neznal jeho křestní jméno. Hořel jsem touhou otevřít tu obálku. Martha zřejmě uhodla mé myšlenky. Zavrtěla hlavou: „Počkejme, až budeme v bezpečí.“

„Odboč doleva.“

„Proč?“

„Pojedeme k tvé matce, tam budeme v bezpečí.“

Začervenala se, když jsem řekl „k tvé matce“, a beze slova zahnula doleva.

Jeli jsme v dešti asi dvacet minut mlčky. Stěrače předváděly svůj mechanický balet a obálka na klíně se zdála těžká a živá jako zvířátko.

Náhle se na obzoru vynořil dům Marthiny „matky“. Martha přibrzdila a zajela s vozem mezi stromy. Vystoupili jsme do deště a rozběhli se k zadní části domu. Pohlédl jsem na fasádu, měl jsem jen jednu použitelnou ruku.

„Nedokážu se tam vyšplhat.“

„Zůstaň tady, přijdu ti otevřít.“

Schoval jsem se pod zinkovou stříškou, obálku strčil pod kabát a přitiskl si ji k hrudi. Martha zmizela v dešti.

O několik minut později se dveře za mými zády otevřely. Proti mně stála Martha v mokrých šatech přilepených k tělu tak vábnému… Aby se mohla vyšplhat nahoru, musela je roztrhnout, a odhalila tak své pěkně tvarované hebké nohy. Stál jsem tam jak pitomec v dešti a hleděl na ni, a vůbec jsem necítil, že mi voda stéká za krk. Martha se ironicky usmála: „Něco není v pořádku, pane?“

Odkašlal jsem si, abych si vyčistil hlas, než jsem hloupě řekl:

„Promiň, myslel jsem na něco jiného…“

Dům byl tmavý a studený. Déšť bušil do oken. V prachu se rýsovaly Marthiny mokré stopy. Když jsme stoupali do prvního poschodí, zeptal jsem se jí, co měla společného s Jeanne Moserovou. Odpověděla mi, že Jeanne byla v mládí, za druhé světové války, spojkou britských tajných služeb, a potěšilo ji, že se může vrátit do práce a hrát úlohu její matky. Už čtyřicet let, od konce války, se nudila.

Pokoj vypadal tak, jak jsem ho opustil. Rychle jsem si dal pořádný lok mléka a snědl čokoládu a sušenky, které Martha pohybem ruky odmítla. Sedla si na postel a natáhla ke mně ruku: „Podej mi tu obálku.“

Zaváhal jsem a pak jsem jí ji podal. Odtrhla izolepu a objevil se svazek strojem popsaných listů. Posadil jsem se vedle ní a dával pozor, abych se jí nedotkl. Nechtěl jsem cítit dotyk jejího těla.

Na rukopisu bylo velkými písmeny napsáno:

SPIS G. K.

Záznam nejdůležitějších rozhovorů.

Měl podobu sborníku, každé sezení tvořilo samostatnou kapitolu. A byl to silný svazek… Zapálil jsem si cigaretu, která chutnala hořce, natáhl se na postel a poslouchal. Martha začala číst.

POZNÁMKY DOKTORA LANZMANNA:

20. prosince 1984. Mám nového pacienta. Grégory von Klausen se konečně rozhodl mě navštívit jako lékaře, a nejen jako člena Herrerových brigád. Znal jsem Grégoryho už déle než měsíc a jeho potíže neustále rostly. Vysvětlil jsem mu, že bez psychiatrické léčby se řítí do katastrofy a bezpochyby nebude moci zdárně dokončit své posláni. Tento argument ho přesvědčil. Až s monomaniakální obsesi ho totiž pronásleduje myšlenka zničit spiknuti Železné růže. Z anatomického hlediska je G. V. K. naprosto zdráv. Původ jeho potíži je evidentně v psychické oblasti. K původnímu šoku způsobenému špatným zacházením jeho matky, která ho nakonec opustila, se připojil šok z toho, že zabil svého otce. Souběh těchto traumat ho jaksi „rozdvojil“. G. K. prostě podvědomě tvrdě odmítá tyto dvě události a jako obranu si vytvořil dvojníka, „dvojče“.

Martha přerušila čtení a zapálila si cigaretu. Já zamáčkl tu svou, z jejíž ostré chuti se mi zvedal žaludek. Takže Lanzmann si myslel, že Grégory lže; že si mě „vymyslel“. Byl jsem napnutý jak struna. Martha se na mě podívala: „Dobré?“

„Pokračuj…“

Povzdechla si a znovu se pustila do čtení. Déšť zesílil, po sklech tekly proudy vody. Krajinu už nebylo vidět. Neexistovalo nic než tahle temná místnost a Marthin hlas, oživující fantomy.

3. ledna 1985. Zpočátku mluvil Grégory při našich rozhovorech německy, ale teď hovoříme francouzsky, jazykem, který Grégory dokonale ovládá, stejně jako ruštinu a angličtinu, díky svému speciálnímu výcviku v elitní jednotce. Toto odmítnutí mateřského jazyka mi připadá jako významný symptom.

ÚRYVEK ZE SEZENÍ:

Já: Takže Grégory, na co myslíte?

G. K.: Jsem mu na stopě.

Já: Na stopě komu?

G. K.: Svému bratrovi. Žije kousek odsud. Musím ho najít. Musím mu to vysvětlit. Musí to pochopit. Musí vědět, že se na něj nezlobím.

Já: Proč byste se na něj měl zlobit?

G. K.: To kvůli němu mě matka chtěla zabít. Měla ho radši. Vždycky ho měla radši. Říkala, že se příliš podobám svému otci. Proto to udělala.

Já: Co udělala?

G. K. (Je velmi neklidný, vyhrnuje si svetr a odhaluje břicho.): To! (Má četné stopy po řezných ranách.) Říkala, že když jsem synem Řezníka, musím se učit…

Já: Učit?

G. K.: Učit se řezat maso! Ale jeho, jeho milovala.

Já: Teď mluvíte o svém bratrovi?

G. K.: Ano, o Georgesovi.

Já: Georgesi von Klausenovi…

G. K.: Ne! Georgesi Lyonsovi. Jeden z těch mizerných amerických vojáků, se kterými má matka spala za tabulku čokolády, si Georgese zamiloval a rozhodl se dát mu své jméno, a mě, mě hodili do popelnice. Jako bych nikdy neexistoval. Dokonce ani v sirotčinci nechtěl nikdo věřit, že mám bratra. Ani ten můj zatracený otec tomu nevěřil.

Já: Proč tomu nechtěli věřit?

G. K.: Když mě našli, měl jsem jen cedulku se jménem svého otce, pověšenou na krku. A matka nikdy nenahlásila naše narození. Myslím, že měla strach z papíru, z úřadů. Odmítla to udělat. A pak, tehdy na to stejně každý kašlal, byl tu zmatek. Policajti nedokázali najít dokonce ani ji! A přitom jsem jim řekl, že se jmenuje Ulrike, Ulrike Strohová, věděl jsem to: neustále opakovala své jméno chlápkům, kteří se u nás střídali, i když si Georges zacpával uši, protože se styděl, chtěl, aby nikdo neznal její jméno.

Já: A vy, vy jste se nestyděl?

G. K.: Mně to bylo jedno. Bylo mi jedno, co dělá. Nenáviděl jsem ji. Chtěl jsem, aby chcípla!

Já: Byl jste rád, když umřela?

G. K.: Dozvěděl jsem se to až později, mnohem později. Řekli mi, že umřela, ani nevím kde, někde u švýcarských hranic. Úplně sama. Myslel jsem si, že Georgese, pokud byl naživu, poslali do některého místního sirotčince.

Já: Neutrální země.

G. K.: Ano. Do bezpečí. Jako obvykle. (Neradostně se zasměje.) A když jsem zjistil, že můj otec řídil tu svou síť senilních psychopatů z Basileje, rozhodl jsem se jednat. Najít ten seznam. Najít Georgese.

Já: Proč jste zabil svého otce?

G. K. (Zuřivě se zmítá na pohovce, se všemi projevy silné úzkosti.): Bylo to buď já, nebo on! Díval se na mě, díval se na mě těma svýma perverzníma očima, stál jsem před jeho pracovním stolem, ten seznam ležel přede mnou a všechny ty příšerné fotografie kolem nás… Víte, kde ho schoval, ten zatracený seznam? Do záchodové mísy vedle pracovny. Byl v záchodové míse, ve vodotěsném igelitovém sáčku oblepeném izolepou. Musel jsem sáhnout do vody v míse a hledat pod okrajem, abych ho našel. Geniální, že? Ale já jsem se něco napročítal zpráv o prohlídkách za ta léta v archivu, takže jsem uvážil všechny možnosti. Navíc jsem si všiml, že tu toaletu nepoužívají. Strávil jsem tam totiž několik dní, myslel si, že jsem za ním přišel ze synovské lásky!

Já: Neodpověděl jste mi na otázku.

G. K.: Nechci o tom mluvit, byla to nehoda, proč chcete, abych o tom mluvil?

Já: Nehoda?

G. K.: Ano! Stál tam, s těmi chirurgickými nůžkami v ruce, pořád měl u sebe svou tašku s nástroji, a já jsem nebyl ozbrojený, myslel jsem si, že si vzal prášky na spaní, ale ten starý mizera byl nedůvěřivý. Namířil nůžky na mě, pohlédl na své fotografie, svůj památník, jak tomu říkal, a usmál se: „Vidíš, měl jsem pravdu, vada rasy se vždycky znovu projeví. Proto je třeba odstranit méněcenné rasy, chápeš?“ To řekl a tvářil se přitom lítostivě. Bylo mi jasné, že to udělá, že mě zabije. A že to udělá rád. Zazvonil telefon. Sklopil oči k aparátu, já popadl bronzový popelník a praštil jsem ho do hlavy. Nechtěl jsem ho zabít, chtěl jsem ho jen omráčit, ale byl starý, byl tak starý… (G. K. pláče s hlavou v dlaních.) Já: A Georgesovi, tomu chcete ublížit?

G. K.: Neee… Chci jen, aby mi pomohl. Chci, aby věděl všechno. Georges mě vždycky chránil, potřebuju ho. Jsem tak špatný!

Martha si odkašlala. Místnost byla ledová a chlad mi pronikal až do kostí. Ale všechno kromě Lanzmannova vyprávění mi bylo lhostejné. Četla dál:

30. ledna. Viděl jsem několikrát Grégoryho. Diví se, že brigády ještě nic nepodnikly, a chce se setkat s mými nadřízenými. Začíná být otravný. Navrhl jsem mu, že zkusím hypnózu, abychom se vrátili do vzpomínek. Odmítl. Mám pocit, že mi tak úplně nedůvěřuje.

22. března. Jsem si teď jistý, že Grégory pomalu sklouzává do šílenství. Tvrdí, že našel svého bratra, to slavné dvojče. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ten bratr je pouze jeho duševní projekce, aby unikl svému pocitu viny. Vytvoření jakéhosi „dobrého“ Grégoryho. Hleděl na mě, jako kdybych byl blázen já.

8. února. Grégory se vrátil do mé péče. Nechápe, proč ještě nic nevypuklo. Musel jsem mu vysvětlit, že brigády to tak dělají vždycky, pomalu a opatrně. Překvapit nepřítele… Hleděl na mě mlčky, tím zvláštním pronikavým pohledem, který někdy má, a já se cítil nepříjemně. Napadlo mě, že kdyby Grégory skutečně zešílel a začal se považovat za svého bratra, přestal by otravovat. Pracuji na tom při našich sezeních. Začal jsem bez jeho vědomí s hypnózou. Dobré výsledky.

„Hajzl!“

Martha přerušila čtení tímto výkřikem. Unaveně jsem pokrčil rameny. Ano, Lanzmann byl zatracený hajzl. Pokusil se popostrčit mého bratra k šílenství. A co asi udělal bez mého vědomí během našich „relaxačních“ sezení?

Naléhal jsem na Marthu, aby pokračovala. Kolem nás lilo jako z konve a jedna větev pravidelně bouchala do skla jako dětská ručička žádající o azyl. Martha otočila stránku, přečetla mechanicky první řádky a rozpačitě se na mě podívala.

„Co je?“

„Víš, myslím, že by sis to měl radši přečíst sám.“

Vytrhl jsem jí papíry a rychle přelétl čistě napsaný text:

Až Grégory dokončí svou přeměnu v Georgese, dokonalého dvojníka milovaného svou matkou, který není otcovrahem, postačí jen lusknout prstem, a Grégory von Klausen definitivně zmizí z povrchu zemského. Budu jediný, kdo bude znát jeho tajemství. A jediný, kdo bude inkasovat pořádné sumy, které jsou ti pitomí staří nacisti ochotni mi poskytovat.

Zuřivě jsem mrštil papíry o zem:

„Lže, lže, slyšíš mě, to on byl blázen, a ne Grégory! A to on se pokusil ze mne udělat blázna! Když si pomyslím, že jsem mu celé ty roky důvěřoval! Jak jen jsem mohl být tak hloupý! Musel se dobře bavit při těch našich schůzkách!“

Martha na mne vrhla bolestný pohled a najednou se ke mně přitiskla:

„Ach Georgesi, Georgesi…“

Hladil jsem ji po vlasech, rozrušený tím, že je tak blízko, a nevěděl jsem, co jí říct. Martha mi ovinula paže kolem krku, cítil jsem, jak se její tělo tiskne k mému, její dech na své kůži a pak jsme se pomalu převrátili na postel. City nás přemohly a listy papíru sklouzly na zem.

Později jsem se probudil v ledovém pokoji, vytáhl cigaretu a zapálil si. Setmělo se a popel ve tmě rudě světélkoval. Martha se ode mne odtáhla a potom vstala. Mechanicky si urovnala zmačkané a rozepnuté šaty, poté mi přejela prstem po tváři a zašeptala: „Měla jsem strach, že už mě nebudeš chtít…“

„Proč?“

„Bála jsem se, že ke mně budeš cítit odpor.“

„Protože jsi zabila ty lidi?“

„Protože jsem ti lhala. Byla jsem tak přesvědčená, když jsem přijímala tenhle úkol, že se do tebe nezamiluju. A pak…“

Nedokončila větu. Vdechl jsem kouř a dlouho jsem ho zadržoval, než jsem ho zase vypustil ven.

„Martho…“

„Ano?“

„Martho, musím ti položit otázku: opravdu nevěříš tomu, co říkal Lanzmann? Skutečně si nemyslíš, že jsem někdo jiný?“

Martha mi pohlédla do očí.

„Ty jsi ty a tebe miluju.“

„Ale byla jsi ochotná nechat mě v jejich rukou…“

„To jsem si myslela! Ale viděla jsem, že to nedokážu. Jinak bych nezabila Grubera. Nemohla jsem už snést, že ti ubližujou. Pomyšlení, že by tě změnili v jakousi živou mrtvolu… To jsem nedokázala snést. Nežádám tě, abys mi odpustil, že jsem tě zradila. Nežádám tě o nic.“

Hrdá Martha. Prohrábl jsem jí zrzavé vlasy:

„Jaké je vlastně tvoje pravé jméno?“

„Martha. To Gruberovi jsem lhala. A jsem opravdu tmavovlasá. Jsi jediný, kdo zná mou skutečnou tvář…“

Vjela si prsty do vlasů a sundala zrzavou paruku. Objevila se havraní hříva, která propůjčovala její proměnlivé tváři indiánský vzhled.

A znovu jsme se objali jako dva sirotci, kteří mají na zahřátí pouze jeden druhého.

Martha se sklonila a posbírala listy papíru, které sklouzly na zem, pročetla je a rychle je složila. Rozsvítil jsem baterku. Nastala noc, ale pršet nepřestalo. V dáli bylo slyšet bouřku. Baterka vrhala žluté světlo na listy papíru. Vypadalo to, jako bychom byli mimo svět, a oba jsme potichu četli:

Někdy si říkám, jestli bych se neměl stydět, že využívám jeho schizofrenických sklonů nebo že zrazuji Herrerovy brigády. Ale je zbytečné klást si takové otázky, mohu jen konstatovat, že cítím obrovské uspokojení nad tím, jak na jedné straně zcela ovládám situaci a na druhé inkasuji sumy, jež mi brzy umožní zanechat praxe a věnovat se výzkumům poruch paměti u pacientů s mnohočetnou osobnosti, dílu, které bude vrcholem mé kariéry.

20. května. Grégory mi oznámil, že se setká se svým bratrem 25. května. Má na něj čekat na silnici ve Wessensteinském sedle, v hostinci U Mikuláše.

Otočil jsem se k Martě:

„Nevzpomínám si, že bych měl schůzku s Grégorym.“

„Při nehodě došlo možná k vymazání části vzpomínek, to se stává často. Vzpomínáš si, že jsi se zastavil v té hospodě?“

„Myslím, že ano. Mám pocit, že jsem si dal pivo, na nějakém tmavém místě. Ale víš, nevzpomínám si na nic, s výjimkou několika útržků, od okamžiku, kdy jsem si najal vůz.“

„Je to častá forma amnézie,“ odpověděla Martha a pohladila mě po vlasech. „A Lanzmann neudělal nic pro to, aby se to spravilo…“

Vrátili jsme se k rukopisu:

Když jsem se ho zeptal, co ho napadne při jménu „Mikuláš“, jednoduše mi odpověděl „svatý Mikuláš“. Zeptal jsem se ho tedy, jestli zná pověst o svatém Mikulášovi. Řekl mi, že ne. U toho jsme skončili. Pověst o svatém Mikulášovi, jak každý ví, vypráví o odporném řezníkovi, který ukradl děti, aby je rozsekal do klobás. Naštěstí se objevil svatý Mikuláš a zachránil je. Ten detail mi připadal zábavný a charakteristický. Ať je tomu jakkoli, je zřejmé, že se musím postarat, aby se všechno z toho dne vypařilo. Grégory von Klausen umře a objeví se Georges Lyons. A tím skončí mé starosti.

Vyskočil jsem:

„Ten hajzl! Tušil, že Grégory zemře!“

Martha do mě šťouchla loktem:

„Počkej, dál je to ještě horší!“

26. května. Vůz s Grégorym dostal bohužel smyk a zřítil se do propasti. Poškození brzdového systému splnilo svůj účel.

Informoval mě, že se má s Georgesem setkat ve 13 hodin. Byl jsem tedy na místě ve 12 hodin 55 minut. Viděl jsem Grégoryho, jak zajíždí na parkoviště, vystupuje z vozu a dlouhými kroky míří k restauraci. Měl na sobě dobře ušitý šedý oblek, na rozdíl od obvyklých džínů a svetru, a držel se vzpřímeněji. Vydal jsem se také na parkoviště, kde stálo několik dalších aut. Nikde nikdo, bylo velmi chladno. Použil jsem znalosti načerpané v servisní příručce, zabralo mi to jen pár minut.

Jistě, Grégory mohl zemřít. Řekněme, že jsem vložil jeho život do rukou Páně. Nejsem vrah, nedokázal bych ho zabít přímo. Dal jsem přednost tomuto složitému řešení, které za to ponechává mé svědomí klidné.

„Klidné! Pošle auto do propasti a má svědomí klidné! Neměl žádný důkaz o tom, že Grégory lže! Lanzmann ho považoval za blázna, zatímco Grégory měl opravdu schůzku se mnou. A on ho zabil! Zabil ho, Martho!“

Martha mě vzala kolem ramen:

„Já toho mám na svědomí příliš mnoho, než abych mohla soudit…“

Uklidnil jsem se. Já jsem také zabil. Patřil jsem teď do uzavřeného klubu, z něhož se už nikdy nedostanu. Martha pokračovala:

„Ale jedno nechápu: jestliže poškodil Grégoryho vůz…“

„Ale ne! To byl můj vůz! Podívej! ‚Měl na sobě dobře ušitý šedý oblek‘, to jsem měl ten den na sobě! Bylo to zapsané na nemocniční kartě!“

Martha se zamračila:

„Jak to?“

„To mne viděl vystupovat z auta! Grégory už musel být uvnitř. Lanzmann se spletl. Poslouchej, je to jednoduché.“

„Když myslíš…“

„Nevěřil v mou existenci, že?“

„Ano.“

„Takže když mě spatřil, musel si myslet, že je to Grégory. Ten mizera Lanzmann se vždycky považoval za geniálního. Jako v tvém případě. Nedá se říct, že by se mu to skutečně podařilo. Pokračujme:“

…Grégory tedy definitivně zmizel a „Georges Lyons“ leží v komatu na klinice. Navštěvuji ho každý den a snažím se vymazat z jeho paměti poslední zbytky tohoto příběhu.

Konečně jsem pochopil, co se stalo. Grégory se se mnou setkal, ale Lanzmann připravil tu nehodu, při níž můj bratr zemřel. A protože ten hlupák Lanzmann nikdy nevěřil tomu, co mu Grégory vyprávěl, a tedy ani tomu, že existuji, automaticky si myslel, když mě uviděl na klinice, že jsem Grégory. Grégory v komatu naštěstí ztratil paměť! Vymazal tedy v mé paměti všechny stopy po Grégorym, což vysvětluje, že si nepamatuji na naše setkání!

22. června. „Georges“ se rychle zotavil. Myslí si, že praskla jedna z pneumatik. Vypadá to, že je duševně v pořádku. Matně si vzpomíná na matku, prostitutku jménem Ulrike Strohová, neví, kdo je jeho otcem, a je přesvědčen, že jeho bratr, nesnesitelný a od základu špatný chlapec, je už řadu let mrtvý.

Pokud jde o stopaře, policie ho nedokázala identifikovat. Grégory ho docela klidně nemusel naložit, ale štěstí stálo při mně. Přítomnost toho individua se mým záměrům hodila. V Georgesově schizoidní mysli je to, co bylo Grégorym, teď opravdu mrtvé, zmizelo to, změnilo se v dým, mohu-li to tak říct…

Stačí, když ho budu po propuštění z nemocnice pravidelně sledovat, abych mohl kontrolovat situaci a případně ho přivést k lepším vzpomínkám, bude-li to potřeba, prostřednictvím několika „relaxací“. Dal jsem vychladit láhev šampaňského. Na zdraví bezbřehých idealistů!

Vybuchl jsem:

„Kdyby se Grégory nesvěřil Lanzmannovi, byli bychom dnes konečně spolu. A kdyby mě nenašel, nebyl by mrtvý. Zabil jsem ho podruhé…“

Martha mi položila ruku na šíji a jemně ji masírovala:

„Ale no tak, mlč, mluvíš hlouposti. Georgesi, jsi unavený a já také. Nespala jsem čtyřicet osm hodin. Měli bychom si zdřímnout. Probudíme se s jasnější hlavou. Nemyslíš? Ztratil jsi hodně krve. Nemůžeš takhle pokračovat.“

Chtěl jsem Martě odporovat, ale cítil jsem, že mám horečku, třásl jsem se a točila se mi hlava. Jen nerad jsem si lehl, přesvědčen, že určitě neusnu, byl jsem rozhněvaný a trápily mě výčitky. Pokusili se zničit mou identitu, považovali mě za blázna, za lháře, chtěli mi vzít mou paměť! Ale já jsem byl Já! Měl jsem minulost a byla moje, jen moje! Přemílal jsem ta slova v hlavě pořád dokola a náhle jsem upadl do hlubokého spánku.

Sedmnáctý den – sobota 24. března

Někdo bušil na dveře, někdo chtěl dovnitř… Musíme utéct, musím varovat Marthu, zachránit ji… Jsou tady, za dveřmi… Martha, kde je Martha? Její místo na posteli bylo prázdné. Vykřikl jsem „Martho!“ a poté se s trhnutím probudil, zbrocený potem.

Martha seděla vedle mě a podávala mi sklenici mléka. Hladila mi zpocené čelo:

„Měl jsi zlý sen… Volal jsi mé jméno…“

„Zdálo se mi, že někdo buší na dveře… Poslouchej!“

Tentýž úder. Napnul jsem svaly a pak jsem se uvolnil. To jen větev bouchala v pravidelných intervalech na okno. Stále pršelo, smutný déšť, který vyvolával představu utopenců zvolna plujících po řece.

Martha mi podala sklenici:

„Napij se. Potom ti vyměním obvaz.“

Poslechl jsem. Začala se zabývat mým ramenem, její pohyby byly účinné a přesné, a přitom stále mluvila. Byl jsem nervózní, pořád jsem myslel na tu zatracenou nehodu: „Ksakru, Martho, jak to, že jsem vzal stopaře a nepamatuju si, že to byl můj vlastní bratr?“

„O tom jsme už mluvili. Zapomněl jsi všechno, co se stalo před nehodou, během ní a po ní. Typické amnestické trauma při takovýchto úrazech.“

„Ale na Grégoryho bych si hergot pamatoval!“

„Ne, jestli sis opravdu myslel, že bereš stopaře… Možná Grégory nepřišel na schůzku k Mikulášovi. Nezapomeň, že byl na útěku, měl speciální výcvik, byl to člověk zvyklý nedůvěřovat, používat lsti. Možná se postavil k silnici o kus dál. Třeba chtěl zachovat své inkognito a chvíli tě zkoumat, než odhalí, kdo je…“

„A umřel tehdy vedle mne, aniž jsme měli čas spolu mluvit, to je strašné!“

Martha mi položila ruku na rameno a jemně ho stiskla. Změnila téma, ale ani to nebylo moc veselé:

„Kdo byl ten chlap, který se nás pokusil zabít tenkrát doma?“

„Phil, můj společník. Max, další z mých kompliců, se mnou posunoval jako se šachovou figurkou. Bože můj, jak se mi to zdá být dávno…“

„Ta loupež v Bruselu, to jste byli vy, že?“

„Ano. Vzal jsem si špionku a ty sis vzala zloděje…“

„Ještě jsi mi nenabídl sňatek…“

Ohlédl jsem se po Martě, skloněné nad mým obvazem.

„Myslím, že nejsem ideální chlap pro manželství. A co by bylo s dětmi, když bych já seděl v base a ty pronásledovala válečné zločince?“

Martha se usmála a pečlivě přelepila obvaz leukoplastí.

„Tak a hotovo. Georgesi, proč jednoduše neodjedeme? Dřív než bude pozdě. Vykašli se na tu věc. Je mi jedno, kdo jsi. Odjeďme na jih, než se ti policajti dostanou na stopu. Silberman je mrtvý, Gruber je mrtvý, a chvíli potrvá, než se Železná růže dostane až k tobě. Odjeďme spolu.“

„Myslel jsem, že jsi svůj život zasvětila brigádám.“

„Teď jsem zasvětila život tobě. Myslím, že už nechci trávit život v zatrpklosti. Domnívám se, že musím skoncovat s minulostí.“

„Ale já nemůžu dovolit těm mizerům, aby klidně pokračovali ve svých pletichách, to nemůžu.“

„Jenže co chceš dělat?“

„Najít ten seznam a uveřejnit ho. Chci je zničit.“

Martha si povzdechla:

„Georgesi! Nikdy ten zatracený seznam nenajdeme. Grégory si vzal své tajemství do hrobu. Zničíš jen sebe, to je všechno. Sebe… a nás.“

Věděl jsem, že Martha má pravdu. Věděl jsem, že je zbytečné bojovat s přízraky. Ale byla tu ta bolest v mé hlavě. Potřeba mít jistotu. A pomstít se. Jak jsem chápal brigády, které pokračovaly ve své tajné pomstě už více než padesát let! Vzpomněl jsem si na svou matku, na tu sadistickou trosku, která byla mou matkou a která bývala mladou studentkou v jarních šatech. Ne, nemohl jsem to nechat být.

Do spánků mi začala zase bušit jedna z těch mých obvyklých pronikavých bolestí. Martha se ke mně naklonila:

„Co je ti?“

„Bolí mě hlava, to je všechno. Jako kdyby si nějaká vrtačka snažila prorazit cestu skrz moji hlavu.“

V pokojíku bylo šero. Šedivý a pochmurný den připomínající ráno po opici. Vypadali jsme jako dva trosečníci, jak jsme tu v prázdné místnosti seděli ve svých špinavých šatech na matraci jako na improvizované loďce. Pokusil jsem se o úsměv: „Tak si říkám, u kterého ostrova přistaneme…“

„Každý člověk má svůj opuštěný ostrov, ne?“ odpověděla mi Martha a vstala.

Sundala si své šaty a oblékla jedny z mých náhradních džínů a můj pulovr. Džíny jí byly moc velké, musela je stáhnout páskem. Vstal jsem také, svlékl si špinavou košili, natáhl si čistou polokošili a tvář si otřel navlhčenou vatou. Martha měla pravdu. Nemohli jsme tu zůstat zalezlí jako krysy bojící se světla. Zapnul jsem si pásek.

„Dej mi dvacet čtyři hodin. Pak odjedeme.“

Pohlédla na mě:

„Dobře. Čím začneme?“

„Tímhle.“

Přitáhl jsem ji k sobě a vášnivě ji políbil. Ať aspoň ten den dobře zahájíme…

Odešli jsme za svítání. Vůně mokrého listí a vlhké půdy byla příjemná jako chladná ruka na rozpáleném čele. Běželi jsme v dešti k autu a brouzdali se přitom v loužích. V dálce štěkal pes. Odpovídalo mu cinkání kravského zvonce. Z vesnických komínů stoupal dým a vyvolával představu hrnku horké kávy, silných krajíců a každodenní pochůzky listonoše. Ovšem zdálo se, že nikdy nepoznám ten klidný a mírumilovný život, v němž člověk vykonává stejné pohyby včera, dnes i zítra.

Ještě mi bylo příliš špatně, než abych mohl řídit, a tak si za volant sedla Martha. Cestou mi sdělila, že u nás byli policajti. Bylo to ten den, co jsem jí volal. Komisař Holtz, obdoba Malinoise v Ženevě, se dostavil osobně a kladl jí záludné otázky, i když přitom byl mimořádně zdvořilý. Martha si hrála na úplného hlupáka. Ale dům určitě hlídali. Nemohli jsme se tam vrátit pro své věci.

Požádal jsem Marthu, aby mi zastavila u první telefonní budky, kterou uvidí, a zavolal jsem do realitní kanceláře. Měli něco, co by mi vyhovovalo, stejně jako obchodní partner na místě, ve Francii. Bylo to skvělé. Mé špatně získané peníze alespoň něčemu poslouží.

Z četby Lanzmannova spisu jsem vyvodil dvě věci: buď měl Grégory ten seznam u sebe, a v tom případě nejspíš shořel v autě s ním, nebo měl čas mi ho svěřit. Kam jsem ho potom dal? Martha za mé nepřítomnosti několikrát pročesala celý dům a nic nenašla. Zbývala banka. Má banka. Ta, kde jsem skrýval svá drobná tajemství. Já jsem tam nemohl jít, ale Martha ano. V každém případě bylo potřeba vyzvednout to, co bylo v sejfu. Sdělil jsem jí jeho číslo a kombinaci. V 9 hodin 12 minut zaparkovala v jedné boční ulici a poté, co jsem ji políbil, zamířila rychlým krokem k bance. Už jsem si začínal zvykat na čekání.

Zatímco Martha pracovala v bance, zašel jsem do telefonní budky a zavolal Chengovi. O tři minuty později mi zavolal zpět. Můj pas byl připraven. Poděkoval jsem mu. Musel vycítit, že už se určitě neuvidíme, protože mi popřál hodně štěstí. Zamyšleně jsem zavěsil. Končila jedna kapitola mého života. Pozítří už se budeme rozvalovat na slunci…

Vrátil jsem se do vozu právě ve chvíli, kdy dorazila Martha s taškou narvanou k prasknutí.

Sedla si za volant.

„I tady byli policajti. Musí mít tvůj popis. Prohlíželi si všechny klienty. Naštěstí nevědí, který účet mají sledovat. Vyzvedla jsem všechno.“

Otevřela tašku. Svazky bankovek, sáček s drahými kameny: to malé bohatství, které jsem si dal stranou, nám teď poslouží. Nejdřív jím zaplatím Chengovi. Odpočítal jsem bankovky, které jsem uložil do umělohmotného pouzdra.

„Zastav před Palace.“

Paláce bylo stařičké kino, které už promítalo jen pornofilmy. Martha na mě zmateně pohlédla:

„Opravdu myslíš, že je na to teď vhodná chvíle?“

Usmál jsem se na ni.

„Pořád ti říkám, že jsem nevypočitatelný.“

Pomalu přibrzdila před tím starým dinosaurem s fasádou obloženou mramorem, z níž visely napůl odtržené, deštěm promočené plakáty. Martha se vyklonila z auta: „Tak copak dávají: Mlsné kočičky… Pospěš si, Georgesi, představení začíná v 10.45.“

Paláce byl otevřený od deseti do půlnoci a sloužil jako útočiště většině bezdomovců. Strčil jsem si pouzdro s bankovkami do kapsy k lepicí pásce, kterou jsem stále nosil s sebou. Lepicí páska je pro moderního dobrodruha tím, čím byla karavela pro Kryštofa Kolumba.

„Počkej na mě, za deset minut jsem zpátky.“

„Den ode dne vylepšuješ své skóre!“

Zabouchl jsem dvířka a vyběhl po třech schodech pokrytých prošlapaným červeným linoleem vedoucím k pokladně. Pokladní, mohutná žena zaujatá pletením oranžové čepice se zelenou bambulí, mi podala lístek a ani se na mě nepodívala.

V sále byla tma a lehce to tu páchlo prachem a plísní. Na plátně si dva mladíci s vyvinutými svaly užívali s dívkou s neuvěřitelně velkými ňadry. Nevšímal jsem si předstíraných vášnivých výkřiků ubohé herečky, zamířil k desáté řadě a posadil se na první sedadlo zprava. Počkal jsem pět minut, až celá akce vyvrcholila a oba mladíci si dopřávali služeb třetího kulturisty, sáhl jsem pod sedadlo před sebou a nahmatal obálku. Zároveň jsem místo ní přilepil pouzdro s penězi. Cheng byl určitě v sále. Přijde si pro ně, až odejdu. Bylo to naše obvyklé místo schůzek a vždy to skvěle fungovalo. Diváci byli příliš zaujati tím, co se odehrávalo před jejich očima, nebo tím, co prováděl jejich nejbližší soused, než aby věnovali pozornost našim příchodům a odchodům.

O pět minut později jsem vyšel ven a všiml si, že pokladní začala druhou bambuli, jasně žlutou. Martha na mě čekala se spuštěným motorem. Vyrazila, jakmile jsem dosedl.

„Bylo to dobré?“

„Skvělé!“

Vyndal jsem z obálky pas a ukázal jí ho.

„Byl bys vynikajícím členem brigád! Fajn, tak kam jedeme?“

„Jeď po dálnici směrem k hranicím. To mi poskytne dost času na to, abych si prohlédl, co jsi přinesla z banky.“

Mou jedinou nadějí byl totiž nápad, že jsem tam mohl schovat seznam, který mi Grégory předal, a že jsem potom v důsledku dlouhého komatu úplně zapomněl na jeho existenci, stejně jako jsem zapomněl i na schůzku se samotným Grégorym. Horečně jsem se hrabal ve svazcích bankovek a vytáhl malou zalepenou obálku. Martha na mě tázavě pohlédla a já zavrtěl hlavou: „Ne, vzpomínám si, je tam seznam různých mých pseudonymů, kreditní karty, řidičské průkazy, vlastnický list na dům a takové věci.“

„Přece jen se radši podívej.“

Prohlédl jsem obsah obálky. Nebylo tam nic jiného, než co jsem si pamatoval. Zklamaně jsem začal všechno ukládat zpátky do tašky, když vtom mě cosi zaujalo. Nějaký oficiální dokument s červenými a černými okraji. Byl to řidičský průkaz na jméno Franz Mayer – má nová totožnost – který jsem použil, když jsem si najímal vůz, jenž se stal Grégorymu osudným. Z fotografie na mě hleděla má tvář, hubenější, s černými kruhy pod očima. Upřel jsem pohled do svých vlastních očí. Cvak, a náhle jsem viděl temnou oblohu nad silnicí a oslepující slunce, pronikající skrz mraky. Instinktivně jsem zavřel oči. Martha mi položila ruku na paži: „Něco není v pořádku?“

„Právě jsem si vzpomněl, jaké bylo ten den počasí. Obrovské černé mraky, jimiž prorážely sluneční paprsky. To když jsem se podíval na tu fotku…“

Znovu jsem upřel pohled na ten lesklý papír a zaplavila mě nová vlna obrázků: mé ruce na volantu, ocelová stužka silnice vlnící se přede mnou, jasně bílá cedule hlásající U Mikuláše, 100 metrů vlevo. Náhle mě zachvátil hrozný strach, a já cítil, jak se mi žaludek svírá jako před blížícím se úderem. Martha mě znepokojeně pozorovala. Ukázala na průkaz: „Měl jsi ho s sebou v autě?“

„Ano, proto je tak poničený.“

„A stopař?“

„Nikdy se jim nepodařilo ho identifikovat. Samozřejmě, jestliže to byl Grégory…“

„A ty si na něj nepamatuješ?“

Chystal jsem se odpovědět „ne“, ale vtom mnou proběhla křeč a já náhle viděl ruku položenou na umaštěných manšestrových kalhotách. Ruku se špinavými a ulámanými nehty. V hlavě mi zněl hlas, který jsem neznal, a neustále opakoval tatáž slova: „Děkuji to je od vás laskavé děkuji to je od vás laskavé děkuji to je…“

„Ne!“ vykřikl jsem.

Martha zpomalila a zajela na odpočívadlo. Byl jsem zpocený, třásl jsem se a cítil, jak mi cvakají zuby. Auto zvolna zastavilo a Martha se ke mně naklonila: „Georgesi! Co se děje?“

„Nevím. Je mi zima. Bolí mě hlava. Myslím, že budu zvracet…“

Přitom jsem mechanicky klouzal prsty po fotografii Franze Mayera a náhle jsem se zarazil.

„Cože? Co je to?“

„Fotografie…“

Fotografie pod mými prsty mi připadala podivně silná. Otočil jsem se k Martě:

„Bože můj, Martho!“

A bez přemýšlení jsem ten malý čtvereček odtrhl. Do klína mi vypadl maličký kousek papíru. Hleděli jsme na sebe a neodvažovali se promluvit. Pak jsem vzal papírek a pomalu ho rozložil. Byl to hedvábný papír popsaný drobným písmem. Přiblížil jsem ho k očím a potlačil radostný výkřik: byl to těsnopisný seznam, skutečně ten seznam, se jmény a adresami. Byl to TEN seznam. Úplně nahoře, v levém horním rohu, byla jedna samotná řádka. S obtížemi jsem ji dešifroval a náhle jako by všechna bolest zmizela: Georgeovi, tvůj bratr Grégory, Ať tě Bůh ochraňuje lépe než mě.

Martha mi položila ruce kolem krku a rozesmála se:

„Ach Georgesi, to je fantastické! Přejedeme hranice, ty pošleš ten seznam do všech novin, jestli chceš, a budeme volní, budeme moci být spolu, konečně…“

Pevně jsem ji k sobě přitiskl a srdce se mi sevřelo nevysvětlitelným smutkem, jako kdybych se nevědomky účastnil pohřbu.

Po chvíli pokračovala Martha v cestě. Museli jsme co nejrychleji překročit rakouské hranice. Odtud pak pojedeme zase dolů přes Itálii do Piemontu, kde odbočíme do Alp a přejedeme do Provence. Je to cesta nejdelší a nejméně nápadná, která nejlépe svede ze stopy případné pronásledovatele. Znovu jsem složil ten maličký dokument, otevřel Marthinu kabelku a zastrčil ho do víčka jejího parfému. V kabelce byl pas. Zvědavě jsem ho otevřel. Byl na jméno Magdalena Gruberová.

„Ty jsi byla za Grubera provdaná?“

„Ne, měla jsem prostě falešné doklady, abych mohla snadněji cestovat po Evropě. Proč, vadilo by ti to?“

„Po pravdě řečeno, hnusilo by se mi vzít si za manželku nějakou Gruberovou!“

„Pitomče! Když jsi mě poprvé uviděl, v Bruselu, byla jsem navštívit Franze, který mi dělal ze života peklo, musela jsem mu věnovat trochu času.“

Pocítil jsem hořký osten žárlivosti a spolkl otázku vyžadující jednoznačnou odpověď. Martha mi hrábla rukou do vlasů.

„Nežárli, ten chlap byl naprostá nula. Ale já jsem nesměla ohrozit své poslání tím, že bych si z něj udělala nepřítele. Pokaždé, když jsem jela za ním, a věř mi, že to bylo co nejméně, jsem používala Silbermanovo soukromé letadlo. Tenkrát jsem přišla domů jen dvacet minut před tebou, a když jsem tě slyšela přicházet, stačila jsem jen vklouznout pod deku! Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, že jsi mě viděl! Pochopila jsem to teprve později, když jsem si s tebou spojila tu loupež, na kterou ses díval v televizi. Ten slepec, to jsi byl ty, že?“

„Byl by z tebe skvělý policajt! A podruhé, v den loupeže?“

„Musela jsem se sejít s jedním z mých nadřízených v brigádách, který projížděl Bruselem, a tak jsem naléhala, že se musím znovu setkat s Franzem. Chudák, nemohl se z toho vzpamatovat! Když jsem tě uviděla na ulici, myslela jsem, že omdlím. Skočila jsem do prvního letadla do Ženevy!“

Oba jsme se rozesmáli a já si říkal, že při troše štěstí možná znovu najdeme radost ze života… Začas, budeme-li trpěliví.

Už jsme jeli hodnou chvíli, vyšlo slunce, krásné jarní slunce, díky němuž vypadala krajina jako čerstvě umytá. Kochal jsem se nadějí. Jestliže překročíme hranice bez potíží… Náhle mě ze snění vytrhla cedule: SUMISWALD, příští výjezd.

Martha sledovala můj pohled. Přidala plyn. Položil jsem jí ruku na paži:

„Zpomal, tam jsem vyrostl.“

„Já vím…“

„Máš dobrou paměť.“

„Je to má práce, miláčku.“

Chvíli jsem se rozhlížel po krajině a pak jsem to spatřil. Velký dům z červených cihel, připomínající starou továrnu nebo vězení.

„Tamhle je to, vidíš tu červenou budovu?“

„Opravdu ideální pro děti.“

Měl jsem takovou hrůzu z toho, že jsem tam zavřený, že jsem často snil o tom, že jde o omyl. Lanzmann a já jsme o sirotčinci hodně mluvili. Podlehl jsem náhlému impulzu a řekl Martě: „Odboč tam.“

„Co tam budeme dělat?“

„Chci se na to podívat zblízka. Potom odjedeme. A všechno to skončí.“

Všechno to skončí, má matka, Řezník, profesorka Marcusová, Grégory, navždycky skončí. Budu konečně svobodný člověk, zbavený minulosti.

Martha si povzdechla, zpomalila a odbočila z dálnice. Pomalu jsme dojeli až k impozantní budově. Obklopoval ji dobře udržovaný trávník a kluci v teplácích na něm hráli fotbal. Velká zelenobílá cedule oznamovala: Luteránský ústav sociální péče. Martha se ke mně tázavě otočila. Pohladil jsem ji po tváři: „Vystupme na chvilku.“

Chystala se něco poznamenat, ale hned si to rozmyslela. Vystoupili jsme z auta. Martha k sobě tiskla nacpanou kabelku. Brána byla otevřená a já popošel několik kroků do sluncem zalité zahrady. Doléhal sem křik chlapců. S rukama za zády se tu procházeli dva muži v dobře ušitých oblecích. Jeden z nich kouřil dýmku. Zajímavé, vůbec nic jsem necítil. Ani radost, ani zlost. Muž, který kouřil dýmku, se obrátil ke mně a jeho kroky na štěrku zaskřípaly: „Potřebujete nějakou informaci, pane?“

Malého muže proti sobě jsem vůbec neznal. Byl skoro holohlavý, pod nosem měl malý zrzavý knírek, na nose kulaté brýle s kovovou obroučkou a vypadal jako ze starých filmů.

„Lyons, Georges Lyons. Ne, jen se dívám, býval jsem zdejším chovancem.“

„Opravdu? Jsem nový ředitel, Martin Godard. Přejete si snad vstoupit do spolku bývalých žáků?“

„Ne, ne, děkuji, nemyslím.“

„Víte, ústav se od dob profesora Zellera hodně změnil. Jistě si vzpomínáte na profesora Zellera, byl to skvělý správce…“

Jeho tón naznačoval, jaká je škoda, že profesor Zeller byl spíše správcem než pedagogem… Rozhodil jsem rukama:

„Moc si na něj nevzpomínám. Když jsem sem přišel, byl jsem ještě velmi malý, byly mi čtyři roky, a je to doba, na kterou bych raději zapomněl.“

„Čtyři roky…“

„Ano, má matka právě zemřela, stalo se to hned po válce. Bylo by možné nahlédnout do mého spisu?“

To přání mě napadlo jen tak, nečekaně. Naposledy se podívat na ty staré papíry, které mě spojovaly s dětstvím.

Martha k nám přistoupila a poslouchala, evidentně netrpělivá. Profesor Godard potáhl ze své dýmky a laskavě na mě hleděl.

„Jak jste říkal, že se jmenujete?“

„Lyons, Georges Lyons. Jestli ho tu ještě máte, rád bych se podíval do svého spisu. Přišel jsem sem v roce 1952 a odešel v roce 1966.“

Jeho kolega si povzdechl a ostentativně zamířil k fotbalovému zápasu. Martha mě zatahala za rukáv:

„Georgesi, měli bychom jít, zmeškáme letadlo…“

Vyprostil jsem ruku.

Ředitel na okamžik zaváhal, evidentně neměl radost, že byl vyrušen z krásného jarního dopoledne, a potom rezignovaně sklonil hlavu. Nepochybně se obával, aby nepřišel o případný dar. Pokynul mi, abych ho následoval.

„Má kancelář je tamhle.“

Vešli jsme do pohodlně zařízené a sluncem zalité místnosti se stěnami obloženými starými knihami. Uvelebil jsem se v jednom koženém křesle. Nervózně obracel v prstech, zažloutlých od nikotinu, svorku, spěchal, aby mohl pokračovat v idylickém rozhovoru se svým pomocníkem.

„Takže pan… Lyons, podíváme se do naší kartotéky. Před dvěma lety jsme přešli na počítač. Tady…“

Zhruba pět minut ťukal do klávesnice svého počítače.

„Ne, tady nic. Ale musím říct, že některé spisy, ty nejstarší, tu ještě nejsou zaznamenány. Musíme se zeptat v archivu. Omluvte mě…“

Zvedl telefon:

„Suzanne, prosím vás, zkuste laskavě najít spis jednoho bývalého chovance, Georges Lyons, 1952-1966.“

Takhle řečeno to připomínalo spíše záznam o úmrtí. Seděli jsme pak chvíli proti sobě a vyměňovali si banální poznámky o počasí a neobvyklém chladnu, když vtom telefon zazvonil. Okamžitě zvedl sluchátko: „Promiňte… Ano? Aha… Ano, ovšem, v tom případě… Ale jste si tím jistá? Ne, ne, promiňte. Takže vám děkuji.“

Rozpačitě se ke mně otočil:

„Obávám se, že vaší žádosti nebudeme moci vyhovět, pane Lyonsi…“

Cítil jsem, jak se ve mně vzmáhá zlost. Ten zatracený zmetek se mohl víc snažit!

„A proč, prosím vás? To nestačí, že jste zkazil život stovkám dětí? Musíte ještě navíc zneužívat své moci proti naprosto legitimní žádosti?“

„Legitimní určitě, nelze jí však vyhovět.“

„Vysvětlete mi to!“

Náhle mi bleskla hlavou šílená myšlenka. A co když Holtz a Malinois zachytili mou stopu? Málem jsem očekával, že se z dokonale ostříhaného živého plotu vynoří armáda policajtů, ale nestalo se nic. Profesor Godard jen popotáhl z dýmky. Nejisté na mě pohlédl a odkašlal si.

„Vypadá to totiž, že jste nikdy nebyl chovancem našeho ústavu.“

„To není možné! Spis se mohl někam založit…“

„Nemyslím. Je totiž vyloučené, aby se spis založil.“

„Lžete!“

„Je mi líto, je to nepochopitelné. Kdybyste mě teď laskavě omluvil, mám schůzku a…“

„Musíte ten spis najít!“

Vstal jsem, a on vstal taky a rychle zamířil ke dveřím. Dostihl jsem ho na trávníku. Přinutil jsem se ke klidu:

„Počkejte chvíli. Ten spis je pro mě důležitý. Proč mi ho odmítáte předat?“

Ujistil se pohledem, že jeho pomocník je na doslech. Potom o krok ucouvl, vyndal dýmku z úst a odpověděl zřetelně, jako kdyby mluvil s hluchým: „Protože, víte, tento ústav začal fungovat až v roce 1958.“

Hleděl jsem na něj s otevřenou pusou. Ještě o krok ucouvl:

„Je tedy absolutně vyloučené, abyste zde byl už v roce 1952… A teď, když mě omluvíte, se musím vrátit k našim chovancům.“

Jeho pomocník se k němu připojil, bezpochyby ho poplašilo naše neobvyklé chování. Pak spolu odešli a nechali mě ohromeného stát na dokonale ostříhaném trávníku.

Za mnou se ozval nějaký zvuk. Otočil jsem se, připravený na všechno. Byla to Martha a tvářila se vážně. Vzala mě za ruku:

„Pojď. Půjdeme. Nech to být, Georgesi.“

Vytrhl jsem se jí a trpce odpověděl:

„Ty jsi to věděla, že? Od začátku jsi to věděla!“

Vztekle jsem ji odstrčil. Cítil jsem se osamělý a zoufalý tváří v tvář svému životu, který tál jako sníh na slunci, tak sám, jako jsem ještě nikdy nebyl. Martha mi položila ruku na paži.

„Od začátku ne. Teprve od včerejška. Nechtěla jsem, abychom tu zastavovali. Ach Georgesi, tolik jsem si přála, aby ta noční můra skončila.“

„Pro mne právě začíná a obávám se, že potrvá hodně dlouho.“

Došli jsme k autu. Ještě jednou jsem pohlédl na velkou ponurou budovu. Byl jsem si jist, že jsem vyrůstal tady. Tuhle fasádu jsem viděl nesčíslněkrát. Otočil jsem se k Martě, která stála nehnuté vedle mne.

„Od včerejška, říkáš?“

Mlčky mi podala několik popsaných listů a já poznal písmo Lanzmannova stroje. Data nešla po sobě. Původně musely být ty listy zařazeny mezi ostatními. Martha spěšně řekla: „Zapadly pod postel. Nečetl jsi je.“

Hořce jsem se usmál.

„Zapadly pod postel? Mohla sis vymyslet něco lepšího.“

Ale lačně jsem je popadl. A začal jsem číst, jako se člověk, který neumí plavat, vrhá do vody:

10. dubna. Přesně v 15 hodin, v čase naši schůzky, někdo zazvonil. Otevřel jsem. Na prahu stál Grégory a na sobě měl oblek, který jsem neznal. Dal si ostříhat vlasy. Podal mi ruku: „Doktor Lanzmann, předpokládám?“

Zmateně jsem přikývl. Vstoupil tedy a zamířil do pracovny. Vypadal klidně a sebejistě. Šel jsem za ním. Obrátil se ke mně a představil se: „Georges Lyons. Měl jsem vaši vizitku v peněžence. Nevím, jak se tam dostala, ale hodí se to. Mám problém. Mohu se posadit?“

„Prosím. Znáte výši mého honoráře?“

„Nezáleží mi na výši honoráře. Mohu si dovolit vám zaplatit.“

„A jaký máte problém, pane… Lyonsi?“

Skvěle jsem se bavil. Ten Grégory byl rozhodně číslo! Chvíli mě pozoroval a poté řekl:

„Pronásledují mě neustále se vracející sny.“

„Jaké sny?“

„Zdá se mi o mém bratrovi-dvojčeti, který je už více než třicet let mrtvý. Zdá se mi, že je živý a chce se mnou mluvit.“

„A to vám vadí?“

„Ano. Protože se mnou chce mluvit o hrozných činech a tajemstvích. Vypráví mi o vraždách, sektách, spiknutích. A ty sny jsou tak živé. Jako kdyby ti lidé skutečně existovali. Jako kdyby mě chtěl zatáhnout do svého světa.“

Uklidnil jsem „pana Lyonse“, jak nejlépe to šlo, a dohodli jsme se, že za mnou zase přijde, aby se zbavil těch nočních můr. To se na mě může spolehnout!

Strašná tíha mi spočívala na prsou. Bolest hlavy se vrátila, ještě prudší než předtím, tak ostrá, že se mi chtělo křičet. Před očima mi vířila slova jako ďábelské plamínky, ale přinutil jsem se číst dál:

6. května. Teď mě Grégory a „Georges“ navštěvují střídavě. Grégory už nemluví o „Georgesovi“, co dělá „Georges“, jak žije, a „Georges“ skoro úplně zapomněl na Grégoryho.

Opatrně manévruji mezi oběma pacientovými osobnostmi, uvědomuji si, že zacházím s výbušným materiálem, zejména když během hypnotické seance začne rychle střídat obě osobnosti. Musím mít stále na mysli, že Grégorymu se dostalo elitního výcviku v jeho speciální jednotce a že je mimořádně inteligentní… Netrpělivě čekám na schůzku s jeho imaginárním bratrem, která se má uskutečnit 25. května, abych viděl, jak to udělá, aby se definitivně přestěhoval do příjemnější „Georgesovy“ kůže…

Následující list byl evidentně napsán v jiné době. Úhoz byl jiný a stejně tak úprava.

18. června. A je to! Grégory je „mrtvý“, Georges se probral z bezvědomí. Téměř na nic si nepamatuje. Amnézie následkem úrazu. Využil jsem toho, abych mu pomohl vnést trochu pořádku do jeho ubohé hlavy. Naštěstí měl zlomený nos, což trochu změní jeho vzhled a pomůže mu přesvědčit sebe samého, že není Grégory. Pro něj zemřel Grégory už dávno a jeho matka ho nikdy neopustila: v sirotčinci se ocitl proto, že jeho ubohá matka zemřela. Kdyby tak věděl, že se nejdřív pokusila svého potomka zavraždit, než se sama nechala zabít pochopy Frau Marcus na rozkaz chlapcova vlastního otce… To je skutečně hnízdo zmijí!

Grégory naprosto změnil vzpomínku na to, jak byl opuštěn. Je zajímavé zaznamenat, jak subjekt postupoval při třídění tohoto zvlášť nechutného materiálu: Na jednu stranu si představuje, že se toulal po ulicích, zatímco jeho matka umírala. Na druhou stranu mluví často o chladu, který cítil, když se dozvěděl o Grégoryho smrti.

Ve skutečnosti pocit bloumání po ulicích překrývá vědomí opuštěnosti a strach, že nenajde cestu z domu, zatímco pocit chladu odpovídá skutečnému chladu, který cítil jako dítě v popelnici, kam byl hozen, v dešti a krvácející, napůl mrtvý. Ovšem pokud jde přímo o fakt, že ho jeho matka chtěla zabít, nedokáže tomu prostě čelit, nemilující matka je nepřijatelná pro dítě, které je na ní závislé. A tak jako většina týraných dětí přenesl nechuť a nenávist, kterou cítil k matce, na sebe. Jestliže ho bila a trestala, pak to bylo proto, že byl zlý. Ale protože nemohl být pořád jen „zlý“, uchyloval se už od nejútlejšího dětství k tomu výmyslu o hodném a zlém dvojčeti. To zlého Grégoryho zabila, ne hodného Georgese. To zlý Grégory zabil svého otce, ne hodný Georges. A nyní už zlý Grégory není, je jen hodný Georges. Existuje snad něco jednoduššího a chytřejšího než tento systém? Musím ho teď vš
emi možnými prostředky stabilizovat, abych navždy zabránil Grégoryho „návratu“. Je pro mě velmi zábavné vytvářet mu použitelné „vzpomínky“. Naše hypnotické seance, o nichž ani neví, že probíhají, přinášejí skvělé výsledky. Výhoda těchto dětí, které se narodily hned po válce v rozvrácených zónách, je, že mnohé dokumenty chybějí.

Jaká radost pracovat na téměř čisté a tvárné paměti! Znovu čtu Ribotovy a Bergsonovy práce, používám Janeta, znovu jsem našel entuziasmus ze svých studentských let!

Objevil jsem fotografii starého sirotčince v bernském hrabství, které dokonale poslouží k vybudování části „dětství“. Shromáždil jsem také dokumentaci o cizinecké legii a prostředí, ve Francii i tady. Jeho minulost vojáka a zvláštního agenta tak najde snadnější uplatnění v životě příslušníka cizinecké legie a přiměje ho také k určité velmi praktické ilegalitě. V každém případě je jeho vůle být „Georgesem“ tak silná, že by vlastně ani nepotřeboval mou drobnou pomoc… Jak řekl Nietzsche; „To jsem udělal já, říká má paměť, je vyloučené, abych to udělal, říká má hrdost… Nakonec je to paměť, kdo ustoupí.“ Spi sladce, Grégory von Klausene! Buďte vítán, pane Georgesi Lyonsi.

Zbývala už jen stránka, na níž byla jediná rukou psaná věta:

Jsem hrdý na své dílo.

Hrdý! Skoro jsem slyšel jeho sardonický smích. Ano, doktore Lanzmanne, můžete být na své dílo hrdý.

Rozevřel jsem dlaň a papíry vyklouzly na trávník mezi spadané listí. Hlava mě přestala bolet. Martha na mě hleděla velkýma zářícíma očima. Věděl jsem, že je to pravda. Že to všechno je pravda. Ale nedokázal jsem si na to vzpomenout.

A musel jsem vzít na vědomí: já, Georges Lyons, neexistuji a nikdy jsem neexistoval. Celý můj život byl jen výmysl schizofrenika, jehož vězněm zůstanu navždy.

Martě, která souhlasila,

že se přesto stane mou ženou,

a která právě přivedla na svět

našeho malého Grégoryho,

Saint-Paul-deVence,

27. října 1991

G. Lyons-von Klausen.

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.